Velká sázka o malý smírčí kříž. Bystřec. Orlické hory.
Turistické cíle • Památky a muzea • Pomník
Ach jo. Kde jsou ty časy, kdy jsem jediný smírčí kříž hledal týdny a týdny. Kdy jsem v archivech smetal rukou prach ze sto let neotevřených časopisů. Kdy jsem si z nich tužkou na papír kopíroval staré perokresby. Kdy jsem se vracel z neúspěšných výprav špinavý od bláta, popálený od kopřiv, obalený svízelem, případně pokousaný od psa. Kdy jsem se vyptával místních babek v samoobsluze a místních strejců v hospodě. Kdy vesničtí pábitelé za velkého ferneta vyprávěli pověsti. To bylo aspoň vzrušení! To bylo hledání! Dneska k smírčím křížům vede naučná stezka a historii si přečteš na vedle stojící tabuli s logem Evropské unie. Hm. Holt, pokrok nezastavíš. A tak jsem hledání smírčích křížů postupně vyškrtl z bohatého portfolia svých aktivit.
„… a máme tu taky jeden smírčí kříž“, popisovala kamarádka Lenka krásy své vísky. Hbitě jsem prolistoval knihu Kamenné kříže Čech a Moravy. Okres Ústí nad Orlicí, vesnice Bystřec. Ano, tady je. I s pověstí o lakomé selce. „Vím o něm“, odvětil jsem se suverenitou mistra světa v smírčích křížích. A pak jsem zkusil jen tak hodit pár klíčových slov do internetového vyhledávač. A vykouklo na mně nečekané překvapení. Druhý smírčí kříž v Bystřeci. Dokonce i s fotografií. Hned jsem to s Lenkou konzultoval. Kategoricky takový exces popřela.
A ve mně se probudila ta stará radost z pátrání po neznámém.
Prolistoval jsem veškerou dostupnou literaturu i svoji bohatou sbírku rešerší. Nic. Prošel jsem inventář ašského muzea. Nic. Prozkoumal jsem hlubiny internetu. Opět nic. To je neuvěřitelné…
Jedna jediná informace, jeden jediný zdroj, jediná internetová stránka. Samozřejmě, může to být nějaký omyl. A upřímně, přišlo mi to jako nejpravděpodobnější řešení záhady.
A najednou mám hned náplň dalšího víkendu. Udělám si výlet do východních Čech.
Lenka samozřejmě nechtěla zůstat stranou. Nemálo ji vrtalo hlavou, že by jí snad opravdu unikl druhý smírčí kříž v Bystřeci. A tak vznikla myšlenka na pozoruhodnou sázku. Začátek budiž v sobotu v osm hodin ráno. Od tohoto momentu je dovoleno cokoliv. Kdo bude první u kříže, vyhrál…
Sychravé a Studené sobotní dopoledne takhle v polovině listopadu. V noci pršelo, já spal pod širákem ve Vávrově lomu a byl z toho trochu zmuchlaný. Nicméně, ráno už jsem podupával u bystřeckého kostela. A když hodiny odbily osmou, pustil jsem se zase do toho. Na spěchající domorodce jsem asi nečinil moc důvěryhodný dojem. A ještě ta divná otázka. „Takový kamenný kříž. Asi takhle vysoký“, ukázal jsem dlaní necelý metr nad zem. „Někde v okolních lesích. Nevíte?“, mával jsem místním občanům před očima z internetu vytištěnou fotografií. Chvilku trvalo, než jsem se chytil první stopy.
Nedivím, se, že o kříži skoro nikdo neví. Cesta k němu mě zavedla do odlehlé a špatně přístupné části bystřeckého katastru. Prošel jsem přes Vávrovu skálu, překročil státní silnici a vnořil se do nepřehledného terénu lesů nad údolím Orličky. Koukal jsem do neumělého plánku, který jsem zmrzlou rukou načrtl na kus papíru podle popisu několika znalých domorodců. Nahlížel jsem přitom pod každý strom jak dobře motivovaný houbař.
Už jsem chvíli pročesával lesy i houštiny nad údolím, když najednou vyzvánění telefonu. Lenka. Sedí prý na smírčím kříži, už je ji trochu zima a kde že se loudám. Nuž dobrá, prohrál jsem naši ztřeštěnou sázku asi tak o patnáct minut.
Smírčí kříž v Bystřeci patří k nejhezčím, které jsem kdy viděl. A s překvapením jsem si uvědomil, v čem ta jeho „krása“ spočívá. Asi by nevyhrál první cenu za design, kdejaký kunsthistorik by nad ním nos ohrnul. Ale jde o jeho „skrytost“. Nenapadá mě lepší slovo, nenapadá mě výstižná definice. Vždyť o něm ani místní nevědí, vždyť unikl i specialistům z ašského muzea. Pořád je nositelem tajemství. A kdo ho chce spatřit, musí si tuto čest pořádně zasloužit.
Při troše snahy lze na těle kříže rozluštit několik písmenek a útržků slov. „ZABIT“, „MARTIN“, „UNORA“, „1676“. Zmínka v místní kronice mluví o tragické smrti hospodáře Martina Vašíčka, kterého při práci v lese zabil právě kácený strom. Klidně bych tomu věřil. Okolní stráně jsou strmé, že není snadné jen se udržet na nohou. Natož tak v únorovém sněhu kličkovat před padajícím stromem.
Ostatně při sestupu do údolí jsme se o zákeřnosti mokré hrabanky pod nohama nemálo přesvědčili. Po proudu říčky Orličky jsme pak došli do Jablonného. A zde si v restauraci na náměstí Lenka hned vybrala svoji výhru…