staré kročehlavské sídliště - přírodní rezervace

Sídliště by asi považoval za cíl výletu či procházky jen blázen nebo masochista. Po pár desítkách let, co tu bydlím, jsem ale zjistil, že tu občas leccos k vidění je. I pro milovníky architektury a památek, i pro ty, co se radši kochají přírodou. Vznikalo v padesátých létech 20. století, není panelové a občas se tu i nějaký parčík najde. Jo, neupřesnil jsem, kde to vlastně jsme. Jedná se o staré kročehlavské sídliště patřící v současné době k městu Kladnu (už dvakrát jsme byli samostatným městem) ohraničené zhruba ulicemi Unhošťská, Vodárenská, Vrchlického a Dánská.

Tak tohle jsem už tady jednou psal a dal v plen pár desítek fotografií našich výtvarných a architektonických skvostů. Vzhledem k tomu, že i o tuhle nezajímavou lokalitu byl projeven docela zájem, přidám i tu přírodu, která nám tím sídlištěm trochu prostupuje. Bohužel se najde i pár jedinců, kteří se s ní snaží (naprosto zbytečně a kontraproduktivně) bojovat. Jde mnohdy o zdánlivě obyčejné maličkosti.

Začněme jarem. Začínají zpívat kosáci, odletí severští havrani, přiletí ti naši a začnou si tu obnovovat loňská hnízda. Tedy pokud se dochovala. Část hnízdiště je při okraji mateřské školky a paní řiditelka opravdu bojuje urputně. Však jí taky místní hygiena potvrdila, že se jedná o „smetištní“ ptáky. Dokonce si i nějaký plašič řvoucí nesmírnou intenzitou pořídila. Havrany sice spíš přitahuje, ale těm, kteří jsou třeba po noční, hodně vadí. Nelze té dámě vysvětlit, že havrani se tu podstatnou měrou starají o regulaci populace myší a potkanů (a že jich tu máme), a že by stačilo, aby se prostor před stromy ohradil páskou. Pak by stačilo vysvětlit dětem (a že ty úplně blbé nebývají), že proč tu ti ptáčkové jsou, že jsou v podstatě hodní a že se později na ta čerstvě vylétlá mláďata nemá sahat, protože je rodiče brání tak, jako by i je bránili tatínek s maminkou.

Ale dosti havranů. Sýkorky se začínají namlouvat a holubi hřivnáči se začínají uvelebovat ve svých hnízdech. Otepluje se, první fialky jsem Pavlíně donesl, zlatý déšť nám vykvetl a vrba naproti domu se zelená. Konec března samozřejmě ještě párkrát postraší i vločkami, ale ani to nebrání prvnímu hmyzu v pastvě na prvních květech ovocných stromů (ono je to skoro všechno zplanělé, ale zjara dost pěkné).

Lupiče tu máme celý rok. Dřív se tu objevily před pár Lety kavky, které tu nikdy nebyly. Pár lidí, se kterými jsem mluvil, dokonce ani nevědělo, co je to za ptáky. Teď tu spokojeně hnízdí, protože domy mají komíny a vypadá to, že se spokojí s tím, co Trávníky a okolí kontejnerů na odpad vydají.

Ne tak straky, jsou oprsklé a snad se i odvažují ke kavčím hnízdům (alespoň jsem viděl, jak párek strak letka kavek vyháněla z okolí jejich komína), že napadají zpěvné drobné zpěvné ptáky, o tom netřeba ani mluvit. Sýkoru jsem zachránil tím, že jsem zůstal stát, aby mi od keře proskákala mezi nohama a strace frnkla. Ta si ke mně tak blízko netroufla.

Během těchto radovánek nám minul duben a na začátku května už byly šeříky i skromnější bezinky v květu. Včeličky se začaly hemžit. Už předloni se tu usadil roj a od té doby prosperoval. Pravda je, že ten dům potom v létě prošel procesem zateplování, ale včelky se předtím stačily rozdělit a anektovat další domovní
odvětrávací systém. Pokud nebude moc tuhá zima, máme je tu příští jaro zase.

No a potom se začaly uhnizďovat, pozdě, ale přece, poštolky. Míváme je za oknem už pár let, letos to snad ani nevypadalo. Byl konec května, a to už mívají kuřata dávno vylíhlá. Ale najednou na mě sameček, který nás navštěvoval celou zimu, začal pořádat útoky. Asi takové, že si pokojně kouřím z otevřeného okna a najednou ho vidím, že se na mě řítí, míří k očím a je dost blízko. Uskočil jsem dozadu, samozřejmě jsem zakopl o židli a na Pavlínin dotaz co že blbnu, jsem popravdě odpověděl, že na mě byl páchán atentát a kým. Její reakci lze do kamene tesat: „To máš z toho, že kamarádíš s kdejakým ptákem.“. Druhý den mě kluk udobřoval pózováním v okně. Nevím, jestli je běžné fotit divokou poštolku na portrét a na makro. Potom se mi předvedl i s čerstvě ukradeným vepřovým syrovým řízečkem, který někdo nechal poblíž otevřeného okna, ale to už se objevila i holka a začalo se snášet. Kdesi v učených Stránkách jsem se dozvěděl, že u poštolek sedí jen holka, kluk že ji občas jen krmí. Ta naše si to ale uměla zařídit. Střídali se.

Vylíhnutí, růst jako z vody, přepeřování trvalo až do začátku srpna. Potom se nám zvědavá poštolčata vloupala otevřeným oknem do Kuchyně (ostatně jako každý rok) a vzápětí odlétla. Když jsem byl prověřit, jestli jen nedoplachtila na Trávník, našel jsem pod oknem zabitou straku. Asi se snažila dostat k hnízdu a dospělí byly zrovna poblíž. I když podle chytrých webů by tohle poštolky taky neměly zvládnout. Mladé jsem nakonec našel na okolních stromech a přísun myší a hrabošů už nesměřoval k nám za okno.

Mezi tím se samozřejmě objevilo i pár dalších zajímavostí. Za vedlejším rohem rozkvetly slunečnice a k nim se samozřejmě slétla početná hmyzí populace. Samozřejmě začaly vzápětí padat pod náporem vandalů. I já jsem byl v podezření. Druhý den po rozkvětu jsem zase fotil a starší paní, která tam kdysi zjara rozhodila pár semínek, šla zrovna zalévat (a to už něco chybělo). Málem zalila mě, ale vysvětlili jsme si to, společně zanadávali, a nakonec mi i dala email, abych jí pár obrázků poslal. Udělal jsem to a ona byla ráda.

Houby nám tu porůznu začaly růst, zajíc, kterého potkávám jinak výhradně v noci, hlídal parkoviště a leccos nám v tom srpnu začalo definitivně odkvétat.

Na začátku září zalétli na návštěvu brhlíci, ale největší úlovek čekal až na listopad. Po setmění mi ty sovy přelétají nad hlavou poměrně často, ale vidět uhřadované kalouse ušaté na bříze uprostřed sídliště za bílého dne není asi tak úplně obvyklé.

Obrázky netopýrů, kteří jsou tu běžní na přelomu jara a léta, na obrázku nemám, ježky potkávám taky převážně v noci a tuhle mi říkala paní trafikantka, že jim létají za okno do krmítka strakapoudi. Není to spíš rezervace než sídliště?