Štrasburk - katedrála Notre-Dame (Strasbourg - Cathédrale Notre-Dame)

Přesto – a nebo naopak právě proto - že štrasburská katedrála Panny Marie není tím typickým francouzským Notre-Damem s dvojicí hranolových věží, je prostě nádherná. Svou roli v tomto případě hraje jistě také použitý růžový pískovec a silný vliv německého gotického stavitelství. V každém případě můžeme alsaskou architektonickou perlu, nacházející se v samém srdci historického centra Štrasburku a nazývanou Němci Straßburger Münster, označit za jeden z nejzářivějších klenotů vrcholně gotické architektury. A hned na úvod si ještě můžeme prozradit, že za stavitele této katedrály bývá považován Erwin von Steinbach, že byla postavena - na místě starší románské stavby z počátku 11. století - v letech 1176 až 1439 a že se svými 142 metry (přesněji 142,11 m) byla údajně v období mezi roky 1647 a 1874 (ale setkat se můžeme také s časovým rozpětím 1625-1847) nejvyšší budovou na světě; do roku 1880 jí pak tento titul patřil alespoň mezi kostely. Současně se jedná o druhou nejnavštěvovanější katedrálu ve Francii, samozřejmě hned po té pařížské. Na seznam francouzských historických památek byla tato katedrála s charakteristickou věží zařazena roku 1862 a mezi „unescové“ stavby světového kulturního dědictví v roce 1988.

Za pozornost stojí určitě i samotná čísla, určující velikost katedrály. Její délka je totiž 111 metrů, šířka 51,5 m a maximální výška 142,11 m. K tomu lze přidat např. výšku špičaté kamenné části věže nad střechou 34 m, maximální výšku hlavní lodi 31 m, její délku 62,50 m nebo výšku předsíně 38 m.

Projděme si alespoň pár slovy dlouhou historii štrasburské katedrály. Církevní stavby bychom totiž na tomto místě našli již v dobách starých Římanů; jednalo se zřejmě o chrám zasvěcený bohu války Martovi. První mariánská katedrála zde vznikla již na konci 7. století, ale z té se do současnosti nedochovalo naprosto nic. Podstatně větší stavba tady vzniká za vlády Karla Velikého, tedy na konci 8. století. Podle nedávných vykopávek je zřejmé, že tato katedrála měla tři hlavní lodě a tři apsidy; traduje se, že i bohatou výzdobu zlatem a drahými kameny. Nepřežila však opakované požáry v letech v 873, 1002 a 1007. Proto roku 1015 položili - na troskách karolínského budovy - štrasburský biskup Werner von Habsburg s císařem Jindřichem II. základní kámen nového chrámu. Byl postaven na dřevěných pilotech, dokončen roku 1028 … a i tento svatostánek – zejména jeho východní část - zlikvidoval oheň, tentokrát v roce 1176. Ještě téhož roku se však nový štrasburský biskup Henri Asuel Hasenbourg rozhodl postavit čtvrtou katedrálu. Její stavba začala na základech své předchůdkyně a dokončena (i když nikdy ne zcela) byla až po několika stoletích, v roce 1439. Jako první vzniká chór a severní transept; obě tyto části ještě v románském stylu.

V roce 1220 přijíždí do Štrasburku francouzský architekt, který se podílel na velkých gotických stavbách v Chartres a Remeši a mění způsob výstavby směrem ke gotice, což se projeví zejména v podobě klenby a oken. Jméno tohoto stavitele, který zde pobyl jen jeden rok, stejně jako jména jeho čtyřiceti následovníků, však neznáme. Stavba definitivně skončila až za biskupa Conrada de Lichtenberg západním průčelím a rokem 1439. Přes předchozí tvrzení však několik jmen, souvisejících s budováním katedrály, uvést můžeme. Například Erwin von Steinbach vedl výstavbu katedrály od roku 1284 a na svědomí má mj. dolní část gotického průčelí a rozetu nad portály. Jeho syn Gerlach je autorem kaple sv. Kateřiny a 2. i 3. podlaží věže. Zmínit můžeme také sochaře Michela de Fribourg, Klause von Lohr nebo tvůrce křtitelnice Jacquese de Landshut.

Ani katolická katedrála Panny Marie se v 16. století nevyhnula reformačním změnám pana Luthera. Roku 1521 se tak stává chrámem protestantským, což jí vydrží – s výjimkou desetiletí 1548 až 1558 – celých 160 let. Poté je sice opět zkatolizována, mezitím ovšem zmizí čtyřicet oltářů. Následující staletí se katedrály nijak zvláště nedotknuly. Za zmínku stojí snad jen její poškození v roce 1682 nebo přístavba bočních galerií či arkádového podloubí pro obchodníky v letech 1772 až 1779 (arch. Jean-Laurent Goetz). Jedná se údajně o jeden z posledních „výkřiků“ gotiky ve Francii. Tragedii přinese až rok 1792, francouzská revoluce a neobyčejně „odvážná lůza“, která zničí 235 soch (mj. sochy hudebníků i světců nebo jezdecké sochy králů Chlodvíka a Dagoberta i císaře Rudolfe Habsburského) a některé zvony přetaví v děla. Mizí i mnohé basreléfy. Část zničených soch uschová ředitel botanické zahrady Johann Hermann. A to ještě měla být původně v rámci „volnost – rovnost – bratrství“ stržena „velikášská“ věž katedrály.

Začátek 19. století, přesněji rok 1813, je současně počátkem restaurátorských prací. Průčelí a sochy postupně obnovují sochaři Jean Vallastre, Étienne Malade a Philippe Grass. V roce 1823 je na průčelí umístěna jezdecká socha Ludvíka XIV. od Jeana Vallastreho a roku 1848 mizí „obchodní galerie“ na severní straně chrámu. Při prusko-francouzské válce byla zasažena střecha katedrály, kterou následně postihne rozsáhlý požár. Jsou ale naštěstí zničeny jen krovy, ne klenby. Měsíc trvající ostřelování však silně poškodí rovněž balustrády, schodiště, chrliče, sochy a pilíře, zejména na severní straně. V letech 1878 až 1879 pak začíná náročná oprava katedrály, kterou vede architekt Gustave Klotz. Ten rovněž obnoví průčelní chrámové bronzové dveře, „odzdobené“ za francouzské revoluce. Obnova pak pokračuje i v průběhu první čtvrtiny 20. století (1904-1926, arch. Johann Knauth a později Robert Danis). Obě světové války katedrálu jakoby zázrakem takřka minou „bez povšimnutí“, až americké bombardéry v roce 1944 poškodí nejen katedrální věž, ale i severní boční loď a okenní vitráže. A různé opravy provází štrasburskou dominantu i ve 3. tisíciletí, konkrétně v průběhu let 2009 až 2015, kdy katedrála slaví své první tisíciletí.

Nyní si přiblížíme nejpůsobivější části exteriéru štrasburské katedrály, tedy zejména pozoruhodné západní průčelí chrámu a jeho portály. Průčelí katedrály je tradičně bohatě zdobené, přičemž kromě nádherného „trojportálí“ upoutá zejména originální rozeta. Minimálně srovnatelná je však galerie apoštolů. Ale oku návštěvníka zůstávají, pochopitelně, nejviditelnější portály Notre-Dame. Tympanon toho hlavního, středového, je obklopen sochami proroků i mučedníků, a vévodí mu téma Kristova utrpení. Na jeho obloucích jsou pak zastoupeny scény ze Starého i Nového zákona. Ve středu tympanonu se nachází socha Panny Marie s Ježíškem a Trůnící Kristus. Levý – a tedy severní - portál zdobí sochy představující ctnosti a neřesti i téma Kristova dětství, ten pravý, jižní, pak socha pokušitele, moudré i pošetilé panny a Poslední soud.

Vysoce ceněné jsou také oba boční portály. Ten severní je pozdně gotický, zasvěcený sv. Vavřincovi a jeho podobu navrhl v roce 1495 Jacques de Landshut. Najdeme zde nejen Umučení (upečení) samotného světce, ale také různé další sochy, např. Klanění tří králů. Tento portál byl obnoven v 19. století sochařem Jeanem Vallastrem. Jižní portál je nejstarší, ještě románský, a je vyzdoben několika sochami. Díky centrální skupině se nazývá také portál Posledního soudu. Najdeme zde čtyři hlavní postavy, přičemž ty nejstarší pochází z let 1225 až 1235 (již na počátku 20. století byly v rámci ochrany před nepříznivým počasím a znečištěním nahrazeny kopiemi) a představují Víru (drží kříž a kalich) a Spravedlnost (se zavázanýma očima, zlomeným kopím a pokleslou rukou s knihou zákonů). Současnou středovou sochu krále Šalamouna pak vyřezal Jean Vallastre v roce 1828, protože ta původní, gotická, byla zničena během francouzské revoluce. Nad ním ještě můžeme vidět postavu Krista jako soudce a na portálu najdeme také scény Nanebevzetí Panny Marie a Korunování Panny Marie. Dvě sochy pak přibyly v 19. století. Jedná se o práce Erwina von Steinbach a představují údajně jeho dceru Sabinu a mladší sestru Janu.

Zvonice s 10 zvony se nachází nad apoštolskou galerií mezi dvěma věžemi v průčelí. Kdyby nebylo jedné vysoké věže a zvonice, byl by totiž tento chrám typickým francouzským Notre-Damem. Koneckonců tato zvonice nebyla původně ani součástí stavebních plánů a byla navržena až mistry staviteli Michelem de Fribourg a Clausem de Lohr mezi lety 1365 až 1383, aby byla následně – tedy v letech 1384 až 1388 – postavena. Také proto je vyzdobena pouze její západní strana, a to ikonografickým tématem Posledního soudu. Kromě sedícího Krista s mečem zde najdeme také proroky Izaiáše a Ezechiela nebo Pannu Marii se sv. Janem Křtitelem. Před rokem 1793 přitom měla katedrála zvonů třináct (osm ve zvonici a pět ve věži). Největší Zvon mrtvých neboli Totenglocke sem byl osazen v roce 1316 (přelit v roce 1407 a 1427). Tento zvon váží 8.800 kg, má průměr 2,2 m a původně zvonil umíráček. Roku 1519 se v chrámu objeví gigantický zvon Panny Marie, vážící 21 tun, který byl do zvonice instalován o dva roky později. Ve zvonici se nacházely také další významné zvony, např. Zvon smrti (Mordglocke), Polední zvon (Mittagsglocke) nebo zvon, volající k bohoslužbám (Betglocke). Pak však přišel zmíněný rok 1793 a zvony byly zrekvírovány a zničeny.

V letech 1975 až 1977 je pro zvonici odlito v Heidelbergu sedm nových zvonů, další se objeví v letech 1987 a 1993 (ty jsou již ovšem z Karlsruhe). Další čtyři zvony se objeví v roce 2014, tedy u příležitosti tisíciletí katedrály (vyrobeny jsou ve Štrasburku). Ve zvonici se nachází ještě také Desetihodinový zvon (Zehnerglock), který byl původně ve věži a oznamoval ranní otevírání a večerní zavírání městských bran (pochází z roku 1786, ulil ho Matthew Edel a váží téměř 2,5 tuny). V osmiúhelníkové věži v křížení lodí (tzv. Tour de Gustave Klotz) jsou pak umístěny čtyři zvony z let 1595, 1692 a 1787. Podle různých informačních pramenů by dnes tedy mělo být v katedrále celkem 16 zvonů, pocházející z období let 1427 až 2014.

Abychom ale na závěr trošku vyvrátili tvrzení z úvodu článku – ona i štrasburská katedrála je v podstatě oním typickým dvojvěžovým Notre-Damem. Původní plán průčelí, navržený Erwinem von Steinbach, totiž měl jen dvě nadzemní podlaží a dvě hranolové věže. Tato vize byla změněna až po jeho smrti v roce 1318. Původně byly obě věže vysoké 66 metrů a průčelí bylo vzhledově naprosto stejné jako to, které známe u katedrály Notre Dame v Paříži. Až později tedy bylo rozhodnuto nejen o vyplnění prostoru mezi věžemi, ale poté i o nástavbě severní věže. Tak štrasburská katedrála dosáhla oněch neuvěřitelných 142 metrů (66 m základní výška věže + 42 m nástavba severní věže + 34 m její špice). Svého času existoval také plán na sjednocení podoby průčelí dostavbou jižní věže (r. 1490, arch. Hans Hammer), ale k realizaci už nikdy nedošlo. Důvodem prý byl nejen nedostatek finančních prostředků, ale hlavně asi fakt, že vysoké gotické věže prostě v 15. století vyšly z módy. Ke slovu přišla paní Renesance a gotika byla znovu objevena až na konci 18. a hlavně v rámci romantismu 19. století. Však také druhou věž ihned – tedy v roce 1880 - znovu navrhli němečtí architekti Karl Schinkel a Karl Winkler, ale ani jejich snaha se neujala.

Vraťme se ale ještě krátce k věži severní. Ta byla dokončena v roce 1439, a se svým vrcholem ve výšce 142.11 metrů nad zemí se stala nejvyšší středověkou věží – tedy minimálně mezi těmi, které „přežily“ až do současnosti. Proto se také ve Francii občas tato katedrála nazývá „osmým divem světa", a nic na tom nemění ani fakt, že se jedná o stavbu v podobě typické německé architektury. Brzy se objevilo pět dalších chrámů, které překonaly výšku katedrály ve Štrasburku, ale vždy to bylo jen na okamžik. Trvale se to povedlo až v roce 1874 věži kostela sv. Mikuláše v Hamburku (147 m).

Zcela na závěr – jen tak, bez ladu a skladu, pár zajímavostí, týkajících se – nejen – podoby katedrály. Notre Dame je postavena z pískovce těženého ve Vosges, který bývá označován jako růžový nebo hnědý. Velkou roli v zabarvení katedrály však prý hraje znečištění ovzduší. V katedrále je poměrně tma, i když má několik řad bočních oken i jednu velkou rozetu. Sochy, které v současné době katedrálu zdobí, jsou téměř všechny kopie. Většina zbylých originálů je zachována v Muzeu Notre Dame (musée de l'Œuvre Notre-Dame), které se nachází na náměstí u katedrály. Nejslavnějšími mezi nimi jsou pošetilé panny, které pokouší ďábel v podobě pohledného mladého muže, postavy Víry, Spravedlnosti a Posledního soudu. Když se na průčelí katedrály podíváme, působí oproti náměstí – i ostatním velkým francouzským katedrálám – neobvykle úzkým dojmem. Se štrasburskou Notre Dame se spojuje také několik pověstí a legend. Jedna z nich např. tvrdí, že katedrála stojí na troskách obrovské lodi, která se potopila ve vodách podzemního jezera. Zvuky jejích vesel jsou však prý v chrámu stále slyšitelné. Slyšet můžeme také vítr, který vytváří sám ďábel. Ten prý si prohlížel portál s pošetilými pannami a svým portrétem, kde je vylíčen jako mladý atraktivní muž, kterému ze zad vylézají ropuchy a hadi, což ovšem naivní mladé dívky nevidí. Ďábel se šel podívat, jestli není nějaký jeho pěkný „obrázek“ také v interiéru svatostánku a zůstal tam uvězněn. Toho rozzuřilo a on začal vytvářet vichr uvnitř katedrály (u Pilíře andělů). V roce 2000 se teroristická skupina pokusila zaútočit na katedrálu v rámci vánočních trhů na náměstí. Jejich útok byl zmařen a teroristé byli zatčeni ve Frankfurtu nad Mohanem těsně před Novým rokem.