Tajemné zaniklé hradiště Bílá.
Jednoho víkendového dne jsem přemýšlel kam vyrazit, aby to bylo zajímavé, nevšední a abych na výlet ještě dlouhou dobu vzpomínal. Mnoha svými předešlými výlety jsem nasadil laťku hodně vysoko - Rudické propadání, spodní patro Sloupských jeskyní, Jáchymka („Evina jeskyně“), Kostelík, podzemní štoly lomů „Amerik“, Poštovní štola ve Zlatých horách – určitě jedna z nejkrásnějších štol, které jsem kdy viděl, pinky v okolí v naprosto „ideálním“ počasí – v jeden okamžik pořádný slejvák a pak už mi bylo úplně jedno jak moc prší, ale nikdy jindy by asi místo nebylo tak tajemné jako tehdy, když mě i hromy vyháněly z neznámého lesa.
A mnoho dalších na něž si zrovna v tento okamžik nevzpomenu. Relativně blízkou protiváhu mu v dávných časech mohlo dělat (a s největší pravděpodobností také dělalo) hradiště Čeladná. To na svém vrcholu má mnohem „výmluvnější“, i když menší skalní útvary. „Dobytí“ Čeladné bych však považoval za snadnější než „Bílé“, ale nebudu předbíhat. Nicméně tak jako tak, tajemné (není až tak jisté zda-li zde nějaké bylo nebo ne) hradisko nedaleko soutoku Bílé a Černé Ostravice, tak i to v blízkosti Čeladné, má obrovskou duši, která mě nepochybně pohltila. V okolí se nachází mnoho dalších zajímavých (na Beskydy) větších či menších skalních útvarů s velkou mírou „své duše“. Jmenovat mohu například hřebínek menších mrazových srubů „Na Javořince“, podle posledních informací, které jsem někde zaregistroval tak i krásné místo s pseudokrasovou jeskyní a snad i dávnými místy těžby železných kovů nad klauzem Panský (protože se nachází na potoku Panský), na opačné straně menší „skalky“ na bezejmenném vršku s výškou 861 m.n.m, skalní útvary na vrcholu mezi osadami Garbovice a Mizerov a pochopitelně i výchozy mnohem mohutnější pod vrcholem nebo spíš hřebínkem Příslop – na jeho prudkém severním svahu. V jednom z útvarů je i krásná dutina (minijeskyňka) do které se člověk v případě nepřízně počasí může velmi pohodlně vlézt. A králem mrazových srubů je nepochybně ten, který je v mapách zapsán s velkými prvními písmeny. A stejně tak velká je jeho „mohutnost“. Lidem je ale patrně známější pod označením „Vlčí skála“. Jako malou ochutnávku některých míst uvádím tyto články.
https://www.turistika.cz/mista/velmi-tajemne-misto-samorostly/detail
https://www.turistika.cz/vylety/zimni-vylet-pres-sorstyn-skalku-na-sulov-a-zpet-na-ostravici/detail
https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail
https://www.turistika.cz/mista/mrazove-sruby-u-vrcholu-prislop/detail
https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail
https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala--1/detail
https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail
Autobus z Ostravy zastavuje na zastávce nedaleko soutoku Bílé a Černé Ostravice. Bílá Ostravice přitéká od stejnojmenné obce (od Bílé), jejíž největší přírodní zajímavostí je sirný pramen potoku Smradlava. Na konci se nepíše dlouhé á. Naopak dílem lidských rukou je klauz Čurábka, dřevěný kostel svatého Bedřicha, singletraily a sjezdovka pod vrcholem „Zbojnická“. Nad dřevěným kostelem je malá kaplička a nad ní kopeček s kamennými výchozy.
Černá Ostravice přitéká od Sulova s „královskou“ „skalní“ hradbou „Mrazového srubu“ - „Vlčí skály“ a má zde několik zdrojnic. Aby byl pramen Černé Ostravice lépe přístupný lidem, tak se jim považuje ten, jež má u sebe žabáka. Není to přesné, správně by měl člověk poznat všechny tři hlavní nebo spíš pět, možná i více oblastí, kde tato krásná divoká řeka pramení. A právě od soutoku těchto dvou velmi významných moravských řek se po pár kilometrech dostanu k patě velmi strmého svahu pod obrovským pestře členěným mrazovým srubem s nenápadným názvem „Skalka“. Na opačné straně údolí (skoro přesně západním směrem necelý kilometr vzdušnou čarou) se nachází pozůstatky dalšího dávného hradiska Šorštýn. Údolím protéká potok „Chladná voda“ a protože je uzavřeno výraznými svahy, tak zde je i v létě poměrně chladno. V jednom výletu, když jsem „Skalku“ viděl poprvé, jsem vystoupal na svah na levém břehu Černé Ostravice prakticky těsně u křižovatky cest z Bílé na Ostravici a z hraničního přechodu Konečná, mě zde fascinoval prudký skalní sráz. Do dnešního výletu jsem mohl jen hádat s čím jsem měl tu čest.
Nejprve jsem se ale podíval na skutečný soutok řek, který upoutá nenápadnými, tichými a prakticky neznámými zátišími. Rozhodl jsem se místo prozkoumat o trochu více než naposledy v zimě, kdy jsem se často propadal do sněhu a cesta byla o to náročnější. Také jsem chtěl najít trochu lepší úhel pohledu na blízký lom a jeho stěnu. To se moc nevydařilo a tak jsem postupoval kolem řeky proti jejímu proudu. Už z minula jsem věděl, že soutok je ozdoben menší skalkou. V zimě se mi ji podařilo překonat snadno, nyní už ne. Měj jsem s sebou i tenčí lano, které mi jako běžnému turistovi mnohokrát v náročnějších úsecích, prudkých svazích a podobně výrazně pomohlo a nemusel jsem tato místa dlouze obcházet. Věděl jsem, že „Skalka“, se svými desítkami výškových metrů, nebude určitě snadná (a také nebyla) a tak jsem jej opět přibalil do batohu. Není to žádná osmička nebo desítka, ale na druhou stranu i několik desítek metrů, pět milimetrů tlustého lana, výrazně pomůže a člověka určitě bez problému udrží. Zejména pokud překonává jen strmé svahy a ne kolmé stěny (i v tomto jsem se poněkud zmýlil a měl jsem o „nečekanou“ zábavu postaráno i v tomto ohledu).
První místo, které mi ubíralo sebevědomí, byla právě ta malá skalka, respektive její spodní menší část (plotna), kterou jsem v zimě překonal, ale nyní ne a ne. Ne že by místo nešlo obejít, ale šlo o to jak se s problémem vypořádám. Po mnoha pokusech i s lanem, kdy jsem si dokonce vytvořil kolem kamene jakousi smyčku, jsem to vzdal. Byl jsem totiž na tak nevhodném místě (zboku), že by mi moc nepomohla. Vše hrozně klouzalo, venku byla zima a voda vypadala ještě chladněji. Určitě jsem neměl zájem se vykoupat a pak několik desítek metrů stoupat s mokrými botami v prudkém svahu, kdy jsem byl vlastně v zimě rád za výmluvu „v zimě, po dešti. atd. se po skalách neleze“ a mohl jsem se pokračovat v cestě směrem Sulov a zpátky kolem nádrže Šance na vlakové nádraží na Ostravici. Ještě jsem udělal pár pokusů s „objímáním“ skalky u soutoku řek s tím, že bych se rukama přitáhl a celý přesunul na opačnou stranu balvanu a tam již snadnější cestou pokračoval dále. Nakonec jsem uznal, že význam přelezení není až tak podstatný a vrátil se pomalu zpět a pak již jen vystoupal svahem asi o pět až šest metrů výše. Zde jsem zpozoroval jakousi propadlinu a nemohl jsem odolat zvědavosti. „Co kdyby tam byla nějaká nová neobjevená jeskyně?“ Vše by tomu mohlo nasvědčovat. Opatrně vystoupám ještě výš a rozhlížím se po okolí. Poměrně hluboko pode mnou je řeka Ostravice, ale nyní vymýšlím jak sestoupím do jakéhosi menšího kráteru.
Už jsem na jeho dně a pozorně se dívám pod nohy abych nestoupl tam, kam bych neměl. Ale žádnou díru mezi kameny nevidím. Upřimně nevidím zde ani moc kamenů. V jednom okamžiku se otočím a podívám za sebe. A co nevidím?
Jakousi kamennou či dokonce betonovou zídku s železnými vraty. Být někde v Moravském krasu tak řeknu, že jsem se dostal ke vstupu do podzemí – do nějaké významné jeskyně. Vrata vypadají jako nezavřená. Nepletu se. Zvědavost mi nedá a tak pomalu otevírám a čekám co zde uvidím. Že by další zamřížovaný vstup do podzemí, do nějaké svislé „šachtice“ umožňující přístup do dalších pater zcela neznámé jeskyně? Nervozita stoupá, protože nevím o tom, že by se jeskynáři nebo i někdo jiný zmiňoval o jeskyni v těchto místech. Jsem opatrný, nedaleko je lom a místo může souviset i s ním. Také to může být třeba nějaký vodoměřický objekt, ale ty jsou lépe udržovány a také zabezpečeny. Toto místo si o zabezpečení ovšem může nechat jen zdát. Mohlo by to být také místo, kde si lidé v dávných dobách skladovali potraviny (jakási přírodní lednička). Za válek se v oblastech pohybovali vojáci nebo partyzáni a místo mohlo být i jejich nenápadným „lesním“ krytem. Nedaleko probíhá naučná stezka partyzánské brigády Jana Žižky. Místo může být kdo ví čím. Musím si dávat pozor, zda zde není nějaká nástraha. Pomalu otevírám vrata a poslouchám sebemenší šustot případného nástražného systému. Je ticho. Dveře jsou vcelku lehce otevřít, ale je cítit, že budou mít značnou váhu. Vrata od nejrůznějších „bunkrů“ mají hmotnost mnoha set kilogramů.
Pohled dovnitř je zklamáním. Je zde malý prostor o rozměrech jen několika málo metrů nikam viditelně nepokračujícím. Stále přemýšlím jaký hlavní účel tato skrytá malá stavba má?
Pokračuji zpět k autobusové zastávce a přecházím na cestu vedoucí na Sulov. Po pravici mám skalní sráz ze kterého jsem se v zimě velmi opatrně díval z uctivé vzdálenosti dolů. Bylo to rozhodně na místě. Pokud bych uklouzl, zavrávoral, případně se pode mnou země „propadla“, tak by nebylo nic co by následnému pádu zabránilo. Výšku skalní „stěny“ odhaduji na minimálně deset, možná i více metrů. Pod „skalkou“ je vytvořena v řece malá tůňka, jejíž okolí se upravuje a pohledu vadí bagr.
Po asfaltové cestě jdu kousek dále a na křižovatce cest pokračuji po této hlavní mírně doprava až se dostanu ke stoupající lesní cestě. Ta se mírně odklání od hlavní silnice vedoucí na hraniční přechod se Slovenskem („Konečnou“) doleva (jihovýchodním směrem) a obchází celý kopec na jehož vrcholu snad někdy v minulosti menší strážní hrádek stál. Podle některých zdrojů by měl mít dvě věže, jednu větší a druhou menší hlídající a ovládající přístupový most nad příkopem. Ten mohl být možná i padací. O mohutnosti kopce svědčí i to, že ve vzdálenosti 100 metrů západně od vrcholu je výškový rozdíl minimálně 70 metrů. To potvrzuje i mou prvotní „hrůzu v očích“ a myšlenkách jak bych měl tuto veskrze nepřístupnou „stěnu“ překonat. Čím více jsem se k místu přibližoval, tím větší byly mé obavy, nervozita a nebojím se říct i strach co kdybych něco udělal špatně a nějaký krok nevyšel. Byla to pro mě obrovská výzva, která mi od zimy vrtala hlavou. To, že jsem měl s sebou třicet metrů lana, mi ale o mnoho více jistoty a klidu nepřidávalo. Bylo velmi reálné, že to vzdám podobně jako u skalky vedle soutoku. To by také znamenalo značné snížení turistického sebevědomí nebo spíš drzosti a výsledkem by byly méně majestátné cíle. To by nebylo dobře. Horší by bylo na druhou stranu ležet někde celý polámaný.
Jsem u paty svahu i skalních výchozů a přemýšlím a přemýšlím a přemýšlím. Už zde chápu proč bylo místo tak těžce překonatelné a pro jeho obyvatele naprosto strategické. To vše v plné síle pochopím později. Postup, kdy jedna zásadní chyba (asi chyba) mi nabídne spoustu nepříliš příjemných pocitů (obav, velmi silných obav a možná i strachu). Protože píši tento článek, tak je jasné, že nakonec vše dopadlo dobře, ale podruhé bych již stejný postup bez jakéhokoliv jištění nepodstupoval.
Chybou bylo to, že ač jsem měl lano v batohu, tak jsem v rámci maximálního odlehčení nechal batoh, lano a mikinu dole pod skalou a s představou, že si „jen“ svah lépe prohlédnu a zjistím kudy bude nejlehčí léz. Pak, že se po chvíli vrátím zpět a zahájím „HLAVNÍ ÚTOK“ již s jistotou lana. Pomalu stoupám a stoupám až jsem vcelku vysoko a pod sebou mám svah, za jehož překonání se určitě stydět nemusím. Teď se musím rozhodnout jestli obtížně zpět dolů nebo ještě obtížněji nahoru. Že by postup nahoru byl snazší očekávat nemohu. Pokud nyní budu pokračovat nahoru, tak si již nemohu moci dovolit vůbec žádnou chybu. Pokud bych uklouzl, tak bych již tento pohyb nezastavil.
Jsem na malý okamžik u „jistoty“ stromu nedaleko šikmé skalní plotny, která není úplně svislá, ale i tak dost strmá a značně porostlá mechem. Obrovská skalní hradba tohoto výchozu končí snad až někde v nebi. Jednoznačně neschůdné a tak se pokouším opatrně místo obejít. Byl jsem v Beskydech i ve vzdálenějších místech na spoustě strmých svahů, ale takové obavy jsem už dlouho neprožíval. Cestu dolů již považuji za velmi nebezpečnou a tak mi zbývá jen stoupat nebo alespoň „traverzovat“ do míst, kde najdu (vymyslím) snad lepší cestu. Pod sebou mám již (odhaduji) patnáct poctivých výškových metrů a skutečně bych se nechtěl „projet“ dolů. Nyní mě nevyčerpává ani tak pohyb samotný jako především psychický stres ze stále trvajícího velice reálného rizika pádu. Nesmím udělat chybu, nesmím se nechat psychicky rozhodit. Do zpěvu mi určitě není. Stále mám energii na focení, i když později zjistím, že moc dobře ty fotky nevyšly. To je mi trochu líto, protože v nejbližší době asi na podobný svah mnoho „morálu“ mít nebudu. Velmi pomalu a opatrnými krůčky, v naprosté většině případů poctivě dodržujíc pravidlo tří jistých bodů, z jichž na „jistotu“ nohou se raději moc neupínám postupuji k dalšímu „jistému“ bodu – stromu, kořenu který mohu alespoň trochu rozumněji prsty obejmout a na toto uchycení se stoprocentně spolehnout. Většině kamenů jistotu dávat nemohu, drží jen na velmi malou silu. Na spoustě míst mi nezbývá než si jednotlivými prsty vytvořit vlastní záseky, které mě alespoň trochu udrží. Jsem ve velkém stresu, ale musím jej tlumit. Největší chybou by bylo dát strachu přespříliš velký prostor. Na druhou stranu, lhal bych, kdybych tvrdil, že si se mnou strach nepohrává… Doufám, že když tento, nyní neskutečně vysoký a „zlý“ skalní výchoz obejdu, tak možná uvidím cestičku nahoru, kde by již mohl být vrcholový hřebínek. To ale nevím, dokonce ani netuším jestli se nedostanu do míst kde z opačné strany bude ještě děsivější sráz. Taková místa mě už několikrát vytrestaly (například v jednom menším lomu u Jilešovic nebo na jedné skále v Jesenících).
Konečně se dostávám do míst, která by mohla dávat naději. Oblast za stromy je osvětlena sluncem a cítím, že tam bych již stoupat nemusel, nebo alespoň by postup již byl bezpečnější. To je zatím jen daleký cíl. Cíl, který je zatím pro mě hodně daleko. Bude třeba ještě spousta kroků, z nichž každý může být i tím rozhodujícím začátkem pádu. Už jsem mnoho desítek výškových metrů nad místem odkud jsem vyšel. Pohled dolů je děsivý. Radši nedomýšlet co by se stalo, kdybych udělal chybu. Nejsem si úplně jistý jestli jsem si nevybral příliš silné sousto na které nemám. Lano dole, mobil také dole. Jsem tu sám a není nikdo na koho bych mohl zahulákat ať to obejde dokola (tak se dá na vrchol dostat pohodlněji a hlavně bezpečněji, to už vím z minula) nebo mi nějak jinak pomohl.
Asi takhle vypadá ta pravá svoboda volného lezení, o které básní ti nejskvělejší sólolezci. A já jsem se vlastně na „ryzí“ skálu ještě nedostal. Na druhou stranu určitě není již dávno terén turistický. Bez techniky tří bodů bych zde mnoho jistoty neměl. Už nejsem turista „dvounožec“, ale vrátil jsem se do časů, kdy bylo rozumné chodit po čtyřech. Vidím něco jako slabší místo.
Že by konečně, že by se na mě po té obrovské, strach nahánějící svobodě, usmálo štěstí a já se konečně dostal nahoru, kde by už riziko pádu nehrozilo…? I pouhé přiblížení sem znamená značně opatrný a klidný, spíše menší než větší pohyb. Jaké je mé zklamání, když vidím, že se patrně jedná o dlouhou hradbu na kterou cítím, že lezecky nemám.
Přicházejí otázky typu:
„VOLE, proč jsi sem vůbec lezl?“
„ Blázne, ty se asi nepoučíš, podobně jako tehdy u té slavné velké jeskyně, kdy lano, „jumar“ („šplhátko“ pro jednolanovou techniku), karabiny a další „železo“ zůstalo v obyváku pod stolem?“
Jsem na místě, kdy těžko mohu lézt nahoru (bojím se moc), dolů také ne – vzhledem k tomu jaký to byl „záhul“ nahoru, tak si nedovedu představit jak bych „bezpečně“ sestoupil dolů bez lana. Jako jediná, asi již poslední naděj je jít poměrně těsně podél snad již poslední skalní hradby a „traverzovat“ doleva. Snažím se promýšlet každý krok a snažím se, pokud to jen trochu jde hledat chyty ve skále. To většinou jde, ale v některých okamžicích mi nezbývá než se plně spolehnout na nohy a doufat, že neujedou. Nakonec se mi podaří přiblížit do míst v něž vkládám veškeré své naděje na záchranu a vysvobození z pasti, kterou jsem si sám pro sebe připravil svou neutuchající zvědavostí a touhou po poznání míst běžným lidem utajených. Ano, i v těch „malých“ Beskydech jsou místa, kde může být člověku velice úzko. Na to jak Beskydy znám jsem na toto ponižování velice alergický. Tito posměváčci by si zasloužili alespoň jednu minutu tohoto stresu a pak už by podobné kraviny o „malých“ Beskydech nikdy nevyslovili.
Přiblížím se do míst, kde jsem doufal snadnější cestičku nahoru, ale skutečnost je jako ve zlém snu. Místo cestičky nahoru je zde skalní hradba, pro mě SKUTEČNĚ nepřekonatelná – mnohem vyšší, mnohem těžší, možná i mírně převislá. Ale hlavním šokem je skutečně kolmá skalní stěna pod místem, kde jsem doufal „záchrannou“ cestičku. V tom okamžiku by se ve mně krve nikdo nedořezal. Jsem v pasti a všechny možné cesty nyní budou ještě těžší než vše co jsem zatím na kopci se jménem „Skalka“ zažil. Pokud se spousta míst v Beskydech nazývá „Skalkami“, tak tato by se měla jmenovat „SKÁLA“! Vracím se zpět do místa, které se jevilo jako nejslabší. I tato cesta zpět je náročná a nesmím uklouznout protože zhruba po deseti metrech bych se přiblížil k další nižší kolmé skalní hraně, kterou bych jen přeletěl a tvrdě dopadl… Brrr, hrozná představa….
Musím vzít veškerý svůj um do hrsti. Přemýšlím, kam… Příliš dlouhá přemýšlení nejsou dobrá, jen zvyšují dobu stresu. V tomto okamžiku dávám veškerou naděj do vylezení asi dvou až třímetrové, naštěstí strukturované části hradby (je to ta nejnižší, kterou jsem viděl). Při pohledu dolů si nedovedu představit jak bych bezpečně „sešel“ a tak se pokouším velice opatrně vylézt tyto dva až tři metry skály na jejímž vrcholu již vidím krásnou zelenou trávu. To je nyní mým cílem. Naštěstí se mi daří najít i šikovné chyty ve kterých prsty, krásně drží. Opatrně se vyhoupnu zhruba do poloviny, od půdy si očistím „schod“ ať na něm noha dobře drží až nakonec překonám i tuto část a dokonce i nejriskantnější poslední překonání nejvyšší hrany, kde již se nemohu ničeho držet a jsem nahoře…
Konečně v bezpečí. Ale sám pro sebe si zanadávám do pěkných „volů“, protože stačila jedna chybička a zhučel bych „pěkně“ dolů. Moc se nezastavuji, srdce by mě za to poslalo někam (určitě chci ztuhlou krev co nejrychleji zase rozpohybovat, ale ke krajům se raději nepřibližuji. Vidím hezký hřebínek v mírnější formě hřebene který jsem viděl nad ferratou „Vodní brána“ u Semil. Jsem konečně nahoře a jsem rád, že žiji a dokonce jsem si ani nenamlátil… Doznívající blbý pocit ale potřebuji ještě „vychodit“. Podobný jako když jsem jednou řekl, že jeskyně je pro mě sprosté slovo a nechci jej ani slyšet! Nyní jsem byl stejně naladěn i v případě slova „skála“ či dokonce „skalka“.
Zvědavost mi nedá a postupuji severovýchodním směrem k vrcholu a dívám se zač je toho loket. V některých místech asi skalní stěna spadá kolmo dolů. Přibližuji se maximálně na pár desítek čísel ke hraně a raději „jen“ natahuji ruce s foťákem před sebe a pokouším se vyfotit tu děsivost pod sebou. Podobně jako u Vlčí skály mám vršky stromů pěkně pod sebou. Otevírají se mi sice užší, ale i tak krásné výhledy po okolních kopcích, vidím dokonce i vysílač na Lysé hoře. Chápu, že toto místo muselo být v dávných dobách, kdy patrně nebylo tak zalesněno jako nyní velice strategickým bodem hlídající údolní „průsmyky“. Myslím, že ze severozápadního směru by byl útok ryzí hloupost, což jsem si potvrdil sám a později dokonce uvidím ještě strmější a nepřekonatelnější „stěny“ než kolem kterých jsem se pohyboval. Případné útoky z ostatních směrů byly omezeny nyní již nepříliš hlubokým, ale kolem celé opačné strany se táhnoucím příkopem, jehož pozůstatky jsou viditelné ještě dnes.
V některých zdrojích se místo nenazývá „Skalka“, ale „Baranská skála“. Podle všeho se zde malé opevnění nacházelo od druhé poloviny čtrnáctého do první poloviny patnáctého století. Objev místa a nálezů není příliš starý, datuje se ke konci osmdesátých let minulého století. I to potvrzuje jeho horší dostupnost a pro milovníky klidu a zvláštní atmosféry nevšedních míst naštěstí i malou známost tohoto místa. Určitě si najde místo v srdci dobrodruhů, podobně jako u mě. Já jsem se škrábal tou horší (ale zdaleka ne tou nejtěžší) cestou k vrcholu, ale pro běžné turisty je zde možnost kopec obejít a dostat se na něj v klidu, pohodě a bez rizika stále přítomného nebezpečí pádu. Místo, které budí respekt, úctu, ale také se o to lépe se vryje do srdce.
Našlo se zde několik desítek úlomků (střepů) keramických nádob a stavba pevnosti byla patrně velice jednoduchá z nejdostupnějšího materiálu – dřeva. Tvrdí se, že husitské války byly i důvodem konce této malé strážní pevnosti. Bohužel nedochovaly se prakticky žádné věrohodné historické listiny či pojednání, ze kterých by se mohly čerpat přesnější informace. Dá se tedy očekávat, že ještě na dlouhou dobu zůstane místo velice tajemné a o skutečném životě dávných obyvatel - „posádky“, která střežila dávnou významnou stezku, budeme moci jen ve velmi hrubých obrysech hádat.
Chvíli po překonání menší skalní hradby a celého svahu bych slovo „skála“ nejradši na nějakou dobu (nejlépe delší) ani neslyšel, ale nedalo mi to a tak jsem se „musel“ podívat s jakými skalními stěnami jsem měl tu čest. Jaké místo vyvolávalo „děs a hrůzu“ (překlad jmen měsíců planety Mars – Phobos a Daimos). Již po bezpečnější, méně klesající cestě jsem se dostal opět pod skály k batohu. Zde jsem měl vše, co by mi velice pomohlo tam nahoře – třicet metrů tenčího lana a mobil. Dokonce jsem zde měl i lano ještě o něco kratší – asi desetimetrové. Tady jim bylo dobře. No nic beru batoh a vydávám se podél severozápadního prudkého svahu hradiště Bílá nebo také kopce se jménem „Skalka“. Správně by se měla jmenovat „SKÁLA“!
Zjišťuji, že to co jsem viděl v zimě nebo nyní na podzim a strmost ve mně budila velký respekt je jen malou předehrou k tomu co uvidím při pohybu severním nebo trochu severovýchodním směrem. Po chvíli vidím vysokou, světlou a kolmou skalní stěnu, jakoby se snažila kopec rozdělit na poloviny. Od ní kousek vystupuje ještě rozsáhlejší (širší) i vyšší bílá skalní stěna, patrně se nacházející pod nejvyššími partiemi kopce, asi přesně v místech kde mohla stát hlavní (největší) dřevěná věž hradiště. Nebýt stromů, tak je místo naprosto impozantní! Ty ovšem stíní lepšímu pohledu a znemožňují udělat jakoukoliv fotku (i velmi špatnou), kde by byla hlavním objektem skála a ne „prales“ stromů. Tak tomu je ovšem bohužel u velké spousty i impozantních skal na Moravě a asi i v Čechách. Nedá mi to a opět zase stoupám do svahu, který sice již nevypadá tak prudký a náročný jako ten první, ale i tak jsem během chvíle poměrně vysoko a mám krásný výhled na okolní vršky. Postupuji dál ke skalce, která mi zavází v pohledu dále. V „obtloustlejších balvanech“ se mi daří poměrně snadno nacházet místa pro ruce a ochotně toho využívám. Netrvá to dlouho a mám skálu celou obejitou a na vrchol hradiště se nyní mohu dostat ze severovýchodní strany. Na vršku jsem za chvíli a dolů nejdu zpátky (musel bych se prodírat hustým lesem relativně mladých smrčků a to rozhodně nechci. Od vrcholu dneska už scházím podruhé stejnou cestou. Mohu si říct místo mám prozkoumáno a jsem za svůj výkon spokojen. Ještě dlouho si budu tento zážitek pamatovat. Vracím se k batohu a cítím se již nějak unavený. V plánu jsem měl jít až na Sulov (kolem Vlčí skály) a pak podél opačné strany nádrže Šance až na nádraží na Ostravici. Před Sulovem je ještě jeden menší skalní hřebínek, na který jsem v zimě v hlubokém sněhu velmi těžce stoupal a tak jsem si jej chtěl také někdy lépe prohlédnout. Při pohledu na čas v mobilu musím tento plán změnit. Vlastně mi to ani tak moc nevadí. Rozhodně bych na místo „otočky“ nedošel do tří odpoledne, tedy na vlak bych se dostal až hodně pozdě za tmy. Je možná kolem půl nebo třičtvrtě na jednu odpoledne.
Na kopci „Skalka“ jsem tedy strávil poctivé čtyři hodiny, z nichž některé „okamžiky“ mi daly pěkně zabrat. Další místo,kterému dávám plný počet bodů v pomyslném žebříčku „zajímavosti“. Další místo, které se asi stane mou srdeční záležitostí. Ovšem těm, kteří se na „mou“ trasu, veskrze „neturistickou“ necítí, doporučuji obejití z druhé strany z lesní cesty.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Tajemné zaniklé hradiště Bílá.
