Tam, kde Bůh zůstal v krajině. Kaple Panny Marie v Hůře.

„Utlučeme je čepicemi“, znělo z úst českých politiků a intelektuálů. Taktika představitelů českého národa v monarchii byla jasná. Svatodušní bouře revolučního roku 1848 rychle a v tichosti zapomenout a k Vídni se chovat s maximální devótností. Snad na nás

Habsburkové pohlédnou vlídným okem a něco malého z národních práv přihodí. Zcela jinak to pojali Maďaři, další údajně ukřivděný národ. Bouřili se, vyhrožovali, harašili zbraněmi. Doufali, že se Habsburkové zaleknou a něco malého z národních práv přihodí.

Je jaro 1866. Válka s Pruskem je nevyhnutelná. A Čechové hýří optimismem. Habsburkům pomůžeme, Prusy porazíme a znovu se staneme oblíbeným a protěžovaným národem v monarchii. Zatímco Maďaři, kteří teď vyhrožují dokonce vojenskou podporou Pruska dostanou zaslouženě přes tu svoji nevymáchanou ugrofinskou hubu…

No, neutloukli jsme je. U Sadové byla rakouská armáda drtivě poražena a český národ zachvátila panika. Prusové zaplaví zemi. A budou se mstít. Ostatně, nebude to první okupace české země pruskými vojáky. Novodobí Braniboři v Čechách. Však taky Smetana pelášil z Prahy jako o závod. Jeho opera měla premiéru před pár měsíci a její protipruský akcent byl zcela zřejmý.

Prusové skutečně zaplavili české země. Ale Bismarck měl své jasné plány a z Rakouska chtěl mít jednou spojence. Pruští vojáci dostali rozkaz chovat se korektně a ohleduplně. A ten v rámci možností splnili. Za pár měsíců se Prusové z Čech spořádaně stáhli. A řekl bych že k lítosti pražských obchodníků, neboť ochota pruských vojáků utrácet byla jistě mnohonásobně vyšší než kupní síla těch intelektuálů v čele s Bedřichem Smetanou, kteří před Prusy v takové panice (a celkem zbytečně) Prahu vyklidili.

Na několika místech ale k drobným konfliktům a partyzánským akcím proti pruské armádě došlo. Tak i v Jablonném. Skupina místních přepadla pruský konvoj s potravinami. Střílelo se, I několik mrtvých bylo. Prusové situaci rychle ovládli. A začalo se vyšetřovat…

Jedním z hlavních iniciátorů přepadu v Jablonném byl místní mlynář Vencl. Na nic nečekal. Skryl se v odlehlé rokli. Zřejmě ji dobře znal. Vyvěral tu silný pramen vody, v nedalekém mlýně mu dávali najíst. Prusové ho nenašli. Kolo dějin se hnulo dál, vojáci z kraje odtáhli. A šťastný Vencl, vděčný za záchranu pověsil u pramene obrázek Panny Marie.

Nenápadně, skoro až utajeně vzniká úcta k tomuto místu.

Slávu pramene v Hůře zapříčinil důstojný pán Tupec, farář z nedaleké Čermné. Údajně sem zavítal spíše náhodnou procházkou, napil se z pramene čisté vody a ihned se mu ulevilo z „nemoci tělesné“. Začal sem docházet denně. Poklekal před obrázkem Panenky Marie, modlil se. A pil vodu ze zázračného pramene. A omýval se jí. A uzdravil se…

Farář Tupec postavil u pramene malé lázně. Nechtěl jsem věřit vlastním očím, když jsem to v pamětech pana Moravce z roku 1912 četl. Dřevěný domeček, dvě místnosti, v jedné kamna a vany s protékající vodou, druhá s lavičkami jako respírium… Vše volně přístupné poutníkům…

Možná se někdy pokusím trochu víc zamyslet nad drobnou historickou nesrovnalostí. Farář Tupec působil ve zdejším kraji do roku 1867, pak byl převelen jinam. Trochu málo času mezi záchranou mlynáře Vencla a vybudováním lesní lázně. Ale třeba se to za ten jeden rok stihnout dalo…

Tak nenápadné místo v tak nenápadné vesnici v tak nenápadném kraji. A tak velká sláva… Tisíce poutníků začaly proudit k Panně Marii v Hůře. Přicházely sem procesí z okolních vesnic i z větší dálky. Zpívalo se, obrázky na strom věšely.

V roce 1880 podali místní občané žádost k vrchnosti, zda mohou k obrázku Panny Marie v Hůře vybudovat křížovou cestu. Žádost byla vyřízena kladně s, pro mě velmi sympatickou ekologickou podmínkou, že musí zůstat při životě zachovány stromy, na něž budou zastavení křížové cesty zavěšeny.

To jsou momenty, kdy začínám chápat historiografický terminus technicus „krásné století“.

Století dvacáté už začalo přinášet jiné starosti a jiné priority. A hlavně pak jeho druhá polovina. Komunistický režim rozhodně nepřál víře v zázraky. A křížovým cestám a svatým obrázkům v lesích už vůbec ne. Pěšina do Hůry zarostla keři, obrázek se rozbil na střepy, pramen se změnil v bahniště.

V roce 1982 se tři místní muži rozhodli k pozoruhodné akci. Tajně, vlastními silami a z vlastních zdrojů postavili u pramene v Hůře kapličku a celé místo znovu zkultivovali. Na počátek osmdesátých let to byl čin odvážný. Vše se prozradilo. Začalo vyšetřování, výslechy. A nakonec i nevyhnutelné. Na počátku roku následujícího byla kaplička za dosti dramatických okolností zbořena.

Místo, které mělo lidem rozdávat útěchu, klid a zdraví se změnilo na hromadu Sutě. Z následující věty vás možná zamrazí, stejně jako mě, protože tento motiv u podobných příběhů potkávám až strach často. Hlavní iniciátor demolice kapličky umřel za necelý rok na rakovinu…

Přišla devadesátá léta. Kaplička zase stojí. Stojí tu už čtvrt století a věřím, že ještě dlouho bude. A mám dobrý důvod tomu věřit. O kapličku je vzorně postaráno. Je čistá, bílá, přístupná, žádné rezavé zámky. Uvnitř čerstvé květiny, svíčky. Obrazy Panny Marie a Krista. Obrazy svěžích barev. Že je v oknech sklo jsem uvěřil, až když na ně moje ruka narazila. Hmat se musel přesvědčit o tom, co zrak pro samou čistotu nebyl schopen poznat.

Seděl jsem na schůdku před kapličkou, pomalu přicházel soumrak. Poslouchal jsem ticho. A do toho slova „ticho“ započítávám i zurčení posvátného pramene. A najednou jsem si připadal jako na Turzovce. Na místě, kde les a chrám jedno jsou. Bylo to baroko, které kdysi přivedlo Boha do KRAJINY. A co na tom, že píšeme už jedenadvacáté století. Ještě pořád najdeme místa, kde Bůh v krajině zůstal. Třeba zrovna tady, v Petrovicích, u kapličky Panny Marie v Hůře...