Tataři ante portas. Mariánský sloup ve Valašském Meziříčí.

Jezdci z apokalypsy Albrechta Dürera  •  Fotografie (5)  • Foto: Vitold

Musela to být učiněná apokalypsa. Pokud znáte slavný Dürerův obraz, zkuste vynásobit ty čtyři děsivé jezdce tak asi tisícem. Byli všude. Nebylo úniku. Tatarský vpád na Valašsko.

Lavina se utrhla kdesi daleko na Balkáně. Osmanská říše ukončila válku na východě proti Persii a uvolnila si ruce směrem do Evropy. Už to několikrát zkusili a výsledky byly ohromující. Turecké vojsko obsadilo v minulých staletích Srbsko, Uhersko, jižní Slovensko. A teď, v polovině století sedmnáctého zatoužil sultán Mehmed po dalším úspěchu. A nemířil věru nízko. Cílem bude Vídeň.

Z Balkánu se roku 1663 hnulo monumentální vojsko. A Evropa si ještě nezacelila rány po třicetileté válce. Turecký příval nešlo zastavit. Pevnosti na jižním Slovensku padaly jedna za druhou. Je konec.

Mariánský sloup.  •  Foto: Vitold

Malinká naděje svitla. Poslední velká pevnost, poslední překážka na cestě k Vídni. Nové Zámky.

Začalo obléhání. Dělové koule bušily do hradeb. Měla to být jen otázka času, ale ten čas se nějak natahoval. A zkuste sami živit dvěstětisícihlavé vojsko, které se spíše nudí ve vojenském táboře u Nových Zámků. A tak velitel armády paša Ahmed Koprülü vyslal svoji lehkou jízdu (jezdci na rychlých koních, ozbrojeni kopím, lukem, šípy. Při obléhání pevností nejsou moc k užitku), ať se baví a živí sama. Tisíce Tatarů z asijských stepí se jako nezastavitelná vlna vrhly do Pováží. Krutí a brutální válečníci, jejichž cílem byla pouze a jen kořist. Objevili se vždy jako blesk z čistého nebe, nebylo kam utéct, nebylo jak se bránit. Za nimi zůstávala jen spoušť. Spálené vesnice, nepohřbené mrtvoly zoufalých obránců. Stovky otroků, vedených na osmanská tržiště na Balkáně.

Tabulka s nápisem, umístěná před sloupem.  •  Foto: Vitold

Nové Zámky se statečně bránily. Tataři měli čas. Třikráte se tatarská vlna přelila přes uherskou hranici na moravskou stranu a Morava poprvé poznala, co ve skutečnosti obnáší válka s Turkem. Do této chvíle na ni jen finančně přispívala.

Dva první útoky směřovaly na jižní Moravu a znalý hledač pomníků si jistě vybaví drobné památky v jihomoravské krajině, které na tuto hrůzu upomínají. V září 1663 proletěla lavina tatarských nájezdníků Lyským průsmykem a zaplavila jižní Valašsko. Přes Brumov na Vsetín.  U panského dvora v Hovězí vybudovali sběrný tábor na otroky a zdrželi se tři dny.

Zaujalo mě toto téma už dřív, na univerzitě jsem mu věnoval svoji bakalářskou práci. Přehraboval jsem písemnosti v zemském archivu v Brně. A nakonec našel. Zpráva krajského hejtmanství s vyčíslením škod. Na 700 zmizelých osob ze Vsackého panství. Netřeba ani brněnských archivů. I zápis ve vsetínské kronice je více než výmluvný: „Roku 1663, dne 6. Oktobra vpadl Turek na Vsetín a pozajímal lidu mladého sebú mnoho a zmordoval selského lidu 676 osob nad Hovězím na Provazném a nocoval s táborem svým v panském dvoře“.

I lidová vyobrazení hovoří jasnou řečí.  •  Foto: Vitold

Tři dny bezuzdného drancování. Údolí Vsetínské Bečvy od Vsetína nahoru.

Dnešní historikové ale můžou tatarskou akci i velebit. Strašné škody, tehdy způsobené donutily vsetínskou vrchnost ke generální revizi panství. Aby věděli, co jim vůbec zbylo. Výsledkem byl podrobný a precizně sepsaný dokument, jehož kopii si můžete vypůjčit ve vsetínském okresním archivu pod názvem Popis vsetínského panství z roku 1666. Je zde popsána každá vesnice, každý dům. Jména majitelů, počty osob na jednotlivých usedlostech, počet dobytka. A popis škod po Tatarech. Srdce historikovo zaplesá…

Pokud se projdete po náměstí ve Valašském Meziříčí, upoutají vás dvě barokní plastiky. Na horním konci to je socha sv. Floriana, na dolním tzv. Mariánský sloup. Immaculata, Neposkvrněná Panenka Marie stojí na srpku měsíce a drtí pod nohou hlavu hada. Je v tom symbolika. Chrání nás i naši zemi před zlem a hrůzami.

Foto: Vitold

Tabulka s nápisem vypovídá. Sloup byl prý postaven v roce 1670 jako poděkování za záchranu města. Asi nikoliv náhodou se stavitel inspiroval Mariánským sloupem ze Staroměstského náměstí, jím Praha děkovala za záchranu přes Švédy. Tataři až do Meziříčí totiž nedorazili. Nakročeno ale měli, vydali se tehdy směrem po proudu Bečvy. Rozmysleli si to u Jablůnky. Z neznámého důvodu. Možná už měli naloupeno dost. Meziříčští měšťané museli být bez sebe hrůzou. Stavbou sloupu pak poděkovali a jistě to mysleli upřímně.

Zlí jazykové občas tvrdí, že poděkování bylo nejen za to, že Tataři do Meziříčí nedošli, ale taky za to, že na Vsetín došli. Ano, rivalita mezi oběma městy byla značné, míru škodolibosti lidí raného novověku však posoudit nedokážu.

Nové Zámky tehdy nakonec padl\y. Tatarská lehká jízda byla povolána zpět do boje. Turecké vojsko přezimovalo v zemi uherské a na jaře se vydalo k Vídni. Přišel však nikým už nečekaný zázrak, v barokní době později tak opěvovaný. Veterán z třicetileté války, hrabě Montecuccoli v čele podstatně slabší habsburské armády Turky porazil v bitvě na sv. Gotthardu.  Byl podepsán mír, Turci se stáhli zpátky. Vídeň si zhluboka oddechla. Na dvacet dalších let…

Šrámy vryté do lidských těl i duší, šrámy vryté do valašské KRAJINY však zůstaly. Možná po několik generací. A na meziříčském náměstí zůstal jeden barokní sloup. A to až dodnes…