Loading...
Rakouské Totes Gebirge neboli Mrtvé hory jsou nejbližší vysoké pohoří dostupné z České republiky. Jsou ideálním cílem na několik málo dní nebo jen víkend. Moje cesta z Vysočiny trvá čtyři hodiny, počasí na následující čtyři dny slibovalo slunečno a tak bylo rozhodnuto. Před desátou hodinou ráno jsem u jezera Almsee. Právě včas - nad jezerem a okolními horami se trhají mraky, které prosvěcuje dopolední slunce a příroda rozehrává nádherné divadlo. První den mám v plánu se toulat údolím. Jdu tedy po cestě 214 na konec údolí a pak stoupám po 213 pod horu Zwölferkogel. Tady mě zastavuje sníh, který v předchozích dnech napadl, dost to klouže. Odměnou je mi stádo kamzíků, které sleduje moji marnou snahu stoupat výš. Vracím se zpět a mířím k jezeru, okolo kterého vede stezka a pěkními výhledy na hory. Druhý den ráno si dávám kávu s příjemnými krajany, kteří parkují své obytné auto vedle mě a pak se vydávám údolím k vodopádu. Je to lesní cestou, která není značená. Doporučili mi ji právě Míra s Gábinou, kteří sem k Almsee jezdí pravidelně již spoustu let. Odpoledne přejíždím do vedlejšího údolí k jezerům Ödseen. Do večera ještě stihnu vyjít kolem Almatalerhaus podle potoka Straneggbach na konec údolí. Další den se vydávám na vyhlídku Herrentisch, odkud je krásný výhled na celé podzimními barvami hýřící údolí a obě jezera. Vracím se dolů ke Grosser Ödsee a pak i ke Kleiner Ödsee. Na březích jsou krásně zbarvené buky, na hladině se odrážejí zasněžené vrcholky hor včetně nejvyššího vrcholu Grosser Priel. Navečer přejíždím okolo Traunsee k jezerům Langbathseen. Před setměním ještě stihnu necelé dvě hodiny trvající vycházku okolo obou jezer. Následující den ráno vyrážím na túru na nad jezerem se tyčící horu Brunnkogel. Nejprve vede cesta barevnými bukovými lesy kolem jezer. Za Hinterer Langbathsee cesta stoupá do stěny, ve které je vytesána úzká pěšinka. Ta je jištěna lany a začátku výstupu několika kramlemi. Prudké stoupání je vyváženo krásnými vyhledy na jezera a okolní hory. Druhá část vede lesem a i v tom cesta pruce stoupá. A poslední část výstupu je prudká kamenitá pěšina. Vzhledem k tomu, že tady už roste pouze kleč, tak když se mraky občas rozhrnou, je vidět vrcholový kříž. Po čtyřech hodinách stojím na vrcholu. A nevidím vůbec nic.... Dávám si zasloužené občerstvení s tím, že pak půjdu pomalu zpět. Ale v tom se mraky začínají trhat a já jsem svědkem dvě hodiny trvajícího neskutečného představení. Mraky se stále více trhají, vystupují z údolí a vytvářejí neuvěřitelné výhledy na všechny strany. Teprve po dvou hodinách jsem schopen tuto podívanou opustit a sestoupit zpět. A to mě ještě dole u jezera čeká neuvěřitelný západ slunce. Nádherný konec mého podzimního výletu v těchto hornorakouských horách.