Tragédie Bradla

Některé události se člověka dotknou okrajově, jiné více, jiné pak zapůsobí velmi silně. Pokud se něco stane daleko od míst, která normálně navštěvuje, většinou pak takovou událost jen zaznamenáme, a po čase na ni klidně zapomeneme.

Když se ale něco stane tam, kde to člověk zná, nebo dokonce má i rád působí takový fakt daleko více. Mohli bychom říci: může za to Marie Terezie. No vlastně nemůže, ale jsou to částečně důsledky opatření velké panovnice. V době jejího panování byla velká část lesů vykácených a spotřebovaná nejen jako stavební materiál nebo energetická surovina. Problém ani nebyl v tom kácení, ale spíše to bylo liknavé nebo vůbec žádné vysazování nových stromů. Málo která oblast u nás (jako např. takové Křivoklátsko) mělo to štěstí, že už panovníci před tím zakázali kácet lesy (u toho Křivoklátu to bylo spíš ale v rámci loveckých kratochvílí).

Vláda uherské a české královny (velkovévodkyně rakouské, etc…) si uvědomovala ničení krajiny nevysazováním nových lesů a nařídila tak sázení nových porostů, kde tedy chyběly.

Problém byl v ne zcela vhodné struktuře nové sadby. Prostě bralo se co rychle rostlo. O tom věděli patrně už lesníci před 250 lety, ale kupodivu následující generace na tom moc nezměnili. Paradoxně když byla přijata legislativa, která utvrzovala správce v lesů stále sázet to samé. U nás tedy samé smrky. Paradoxně smrk byl stromem nejvyšších horských poloh, u nás tedy kolem 1000 m a výše. Níž se vyskytoval sporadicky. Uvádí se, že normálně roste tak nad 600 m n.m. Myšleno v naší zeměpisné šířce. Smrk má tu (ne)výhodu, že roste rovně a rychle. Z rovného stromu se hezky řežou desky a trámy a když roste dosti rychle, cca za 100 let se dá kácet. Takže pak takový smrk vytvořil až 70% skladby našich hvozdů.

Není divu, že do takového lesa ale snadno zasáhne nějaká pohroma. Velmi se vzpomíná na šumavskou kalamitu na konci 19. století. Tehdy les sežral kůrovec. Karel Klostermann o tom psal, jak byla na Šumavě nějakých deset let hojnost. Dřevo se muselo odtěžit a odvézt, takže práce bylo dost. Šumava nebyla jediná, podobné pohromy, třeba ne tak velké se udály i jinde. A zase se vysázely smrky. Nakonec se to i pěkně v čase poskládá. Marie Terezie, to máme 18. století, za sto let konec 19. století, za dalších sto let – současnost. Přiznejme, že problémy v našich lesích se táhnou vlastně celé 20. století, hlavně od jeho poloviny. Vzpomeňme na zasířené Jizerky nebo Krušné hory, ale exhalacemi zasažené i hory Orlické, Krkonoše, i naše Jeseníky a určitě i Beskydy u Ostravské aglomerace (no a pak i vnitrozemí s Vysočinou, kde sice není těžký průmysl, ale vítr zkažený vzduch dofoukne).

Že se má něco s lesy dělat se hovoří i po listopadu 89, ale pořád je to spíš takové teoretizování. Příroda nečeká. Můžeme se odvolávat na změny klimatu, ale je to vlastně jedno, už v bibli se hovoří o sedmi letech tučných sedmi hubených. Je to samozřejmě alegorie, ale má se vždy myslet na několik let dopředu (raději více, ve starém Egyptě to možná stačilo).

Říká se, že to začalo v roce 2014 (tedy ta současná tragédie). Kupodivu to mám i nevědomky zdokumentované. Tehdy přišla skutečně mizerná zima. Sníh napadl v prosinci, během Vánoc roztál a pak už bylo takové teplo, že další nenapadl nebo se neudržel a ani moc nepršelo. Jaro a léto tomu moc nepřidalo a táhne se to už delší dobu. Zimy nic moc, teplé jaro, malé srážky. Hned následující rok 2015 léto horké tak, že i v noci bylo 30°. Právě v roce 2014 jsme podnikli únorovou vycházku na Bradlo, no vlastně protože na běžky to nešlo…

O pár let později jsme sem vyjeli na kole zjara. Dva roky vlastně nejsou nic moc, ale základ pohromy už byl založen. Do oslabeného lesa se nenápadně vloudil lýkožrout smrkový a zprvu nenápadně začal les na Bradle chřadnout. Jak se počasí stává stále více stává nevyzpytatelným, přižene se sem tam nějaký vichr, který má v oslabených porostech široké pole působnosti. Velký vichr pak přišel v březnu 2018. Tehdy na Bradle padl skutečně velký kus lesa (nebylo to jen tam, vyrazili jsme tenkrát ze Skřítku na hřebenovku a museli se prodírat popadanými stromy).

Dlouho jsem tak na Bradle nebyl, ale on ten zničený les je krásně vidět z nížiny od Uničova nebo Libiny, klidně ze silnice nebo z vlaku.

Přišla ale doba, kdy jsme se vydali k Bradlu se spolužákem ze ZDŠ. Vlastně odlesnění masivu Bradla přineslo milovníků dalekých výhledů nepřeberné množství nových pozorovatelen, ale pohled na holý prostor je daleko skličující. Navíc i fakt, že popadaného a neuklizeného dřeva je tolik (prostě lesáci nestíhají), takže tam kde byla celkem pohodlná pěšina se musí překonat řada překážek a nástrah.

O samotném vrcholu Bradla toho asi bylo napsáno víc než dost. Takže o tom se už ani nebudu rozepisovat. Pár stromů naštěstí kolem vrcholových skalisek zůstalo, na výhledovou skálu se dá pořád snadno vylézt a vyhlídka je stále úchvatná (ač tedy podmračená). Vlastně ani nevím, jestli jsem na Bradle někdy byl ve vysloveně jasném počasí. U ohníčku se dá opékat (paliva je tu víc než dost), horolezci stále dobývají vysokou skalní stěnu a i studánka Běžinka kupodivu teče….