USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář)
USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář) (05/2016, aktualizováno 06/2019)
Cestovat na Jihozápad USA znamená uvidět přírodní a krajinnou různorodost, která není nikde jinde takto pěkně pohromadě a na jednom místě. To mě napadá jako první, pokud bych měla stručně charakterizovat tuto oblast.
Exotické červené skály pravého "západu", obrovské a hluboké kaňony, rozlehlé pouště protnuté rovnou silnicí končící v nekonečnu, vysoké hory se sněhem a vodopády, nejstarší a největší stromy na světě, nejteplejší místo na světě, pomerančovníkové a mandarinkové plantáže, divoké mořské pobřeží, obdivuhodná technická díla člověka.
Oblast Jihozápadu USA zahrnuje okruh čtyřmi americkými státy - Kalifornie, Arizona, Utah a Nevada, do jehož trasy jsme zvolili nejzajímavější přírodní místa těchto států, povětšinou národní parky, tak, aby se vše dalo stihnout v průběhu třítýdenní dovolené.
Naše trasa: Začínáme v Kalifornii ve městě San Francisco, dále jedeme na jih po pobřeží Tichého oceánu do Los Angeles, odtud východním směrem přes Joshua Tree do Arizony ke Grand Canyonu a indiánským parkům Antelope Canyon a Monument Valley. Dále navštívíme utažské národní parky Arches, Canyonlands, Capital Reef, Bryce Canyon, Zion. Vracíme se na západ přes Nevadu (Las Vegas, Valley od Fire, Death Valley) do Kalifornie (White Mountain, Yosemite, Sequoia, Kings Canyon a Pinnacles) a okruh se uzavírá opět v San Franciscu.
Do papírové mapy, která nebyla nijak zvlášť podrobná, ale hodila se jako přehledka toho, co chceme vidět a kudy jet, jsme zakreslili barevnými fixy trasu, včetně zaznamenání vzdáleností mezi jednotlivými místy. Tak jsme udělali hrubý plán cesty. Pro samotné cestování jsme pak používali mapy v mobilu. Na pobyt jsme měli 21 dní čistého času (bez cesty letadlem z/do Evropy do/z Ameriky). Celkem jsme pak na své cestě po USA najezdili 5 443 mil, tj. 8 760 km.
Původně jsme do programu zařadili i Národní park Yellowstone, který je mimo oblast jihozápadu (zajížďka tam a zpět min. 2 000 km), ale když jsme podělili počet ujetých kilometrů počtem pobytových dní, zjistili jsme, že se to nedá. Jen bychom jeli a nic pořádně neviděli, anebo bychom museli úplně vynechat některá místa na naší trase, což jsme nechtěli. A také je třeba počítat s časem na nějaký ten nákup potravin, vyhledání ubytování, jídlo ... a v noci spánek :-) Padesátiletý člověk již uvažuje jinak než dvacetiletý. S těžkým srdcem jsme tedy Yellowstone z programu vypustili. Plánujeme jej zařadit do v budoucnu uvažovaného okruhu po americkém severozápadě.
Absolvovaný okruh byl nakonec následující:
- 0. den – přílet do San Francisca, půjčení auta, ubytování San Rafael
- 1. den – Sanfranciský záliv, pobřeží Pacifiku po San Simeon, ubytování San Simeon (California)
- 2. den – pobřeží Pacifiku od San Simeon po Los Angeles, ubytování Twentynine Palms (California)
- 3. den – Joshua Tree, Parker Dam, Lake Hawasu City, ubytování Kingman (California, Arizona)
- 4. den – po Route 66 ke Grand Canyonu, ubytování Flagstaff (Arizona)
- 5. den – Grand Canyon, ubytování Flagstaff (Arizona)
- 6. den – Horseshoe, Antelope Canyon, Monument Valley, ubytování Oljato (Azirona, Utah)
- 7. den – Monument Valley, Goosenecks, Natural Bridges, ubytování Monticello (Utah)
- 8. den – Arches, ubytování Green River (Utah)
- 9. den – Canyonlands, Capitol Reef, ubytování Panguitch (Utah)
- 10. den – Bryce Canyon, ubytování Panguitch (Utah)
- 11. den – Zion, ubytování St. George (Utah)
- 12. den – Valley of Fire, Hoover Dam, Las Vegas, ubytování Las Vegas (Nevada)
- 13. den – Death Valley, Las Vegas, ubytování Las Vegas (Nevada, California)
- 14. den – Death Valley, ubytování Bishop (Nevada, California)
- 15. den – Yosemite, ubytování Mammoth Lakes (California)
- 16. den – White Mountain, ubytování Mammoth Lakes (California)
- 17. den – Yosemite, ubytování Fresno (California)
- 18. den – Sequoia, ubytování Fresno (California)
- 19. den – Kings Canyon, ubytování Salinas (California)
- 20. den – Pinnacles, ubytování Salinas (California)
- 21. den – San Francisco, ubytování San Francisco u letiště (California)
- 0. den – vrácení auta, odlet ze San Francisca
Po prostudování itineráře se některé věci mohou zdát nelogické, ale děly se také na základě předpovědi počasí, nabídce výrazně levnějšího ubytování i za cenu většího přejezdu nebo vracení se po trase zpět, případně rozhodnutím zůstat v oblasti 2 dny. K jednotlivým místům si mohou zájemci přečíst další články, které navazují na tento úvodní článek. Tam najdou stručný popis, dojmy z lokality, praktické informace (odkazy na konci tohoto článku).
Mapa navštívených míst je zde:
https://drive.google.com/open?id=1BTJaG2Kas9csMTh7nqkN3M85_pw&usp=sharing
Další cestu po USA, tentokrát po středo a severozápě, jsme podnikli v roce 2019. Články se teprve zpracovávají. Tento úvodní článek z roku 2016 však již byl aktualizován na základě cesty 2019.
Cesta do USA na vlastní pěst není problematická, pokud se člověk alespoň trochu domluví anglicky. Pak je zbytečně drahé a nezáživné cestovat podle itineráře cestovní kanceláře a přizpůsobovat se cizím lidem. A pokud ještě navíc dostanete zpáteční letenku do San Francisca jako dárek ke kulatým narozeninám, je vše jasné :-) Pak už zbývá jen plánovat a těšit se.
Obecně je USA země zaslíbená autoturizmu. Kromě perfektních silnic a velmi dobrého značení, jsou to především služby, které umožňují pohodlné cestování autem. Dobře tu funguje hustá síť kvalitních a levných ubytovacích zařízení, občerstvení a benzinových stanic. Pokud vjíždíte do neobydlené oblasti, kde dlouho na tyto služby nenarazíte, informuje vás o tom cedule "Next servises" a údaj o vzdálenosti. V turisticky zajímavých oblastech je kolem silnic spousty malých parkovišť s vyhlídkou ("Vista point"), velkých parkovišť se zázemím ("Rest Area"), informačních cedulí, piknikových stolů, bezplatných záchodů (tam, kde není voda, alespoň suchých). Častá je možnost občerstvení v podobě vody tekoucí v pítku a možnost nabrání si vody s sebou. Příjemné je nízké vstupné do všech národních parků na jednu celoroční kartu ("Annual Pass"), dobře vybavená infocentra ("Visitor centre"), atd. atd.
Téměř všechny atrakce jsou dostupné automobilem. Cestovatelé z Evropy a Asie obvykle objíždí pouze známá místa, je to hodně o nasedání a vysedání z auta. Není čas na nějaké velké chození. To samé ale dělají i místní. Pokud jde někdo na túru, jel na dovolenou nebo na víkend pouze na jedno místo a nedělá okruh. V některých místech ani není možné jít pěšky, protože byste kvůli velkým vzdálenostem nebo přírodním překážkám nikam nedošli. Automobiloví turisté jsou zde naprosto v převaze. Výjimku tvoří zčásti hory chladnějšího pásma, kde už je vidět na trasách pěší turisty, většinou Američany.
Po všudypřítomných bílých amerických důchodcích tvoří druhou nejpočetnější skupinu návštěvníků Asiaté, a v některých severních parcích indické rodiny (pravděpodobně žijící v Seattlu). Na Asiaty (japonce. Číňany atd.) nenarazíte pouze v turisticky méně známých místech, které zřejmě nemají ve svém celonárodním cestovním itineráři.
Důchodci cestují v obrovských obytných autech a spí v RV kempech. Některá obytná auta jsou dokonce předělané autobusy nebo náklaďáky. V takovém kolosu jedou dva lidé. Dost často za sebou ještě vlečou na tyči osobák pro pojížďky na místě, kam by se s autobusem nedostali. Po cestě jsme viděli obrovské prodejny (nebo půjčovny) těchto RV aut.
K orientaci, především ve velkých městech, ale i například při hledání cesty k ubytování nebo k nákupnímu centru, jsme používali navigaci v mobilu Sygic. Fungovala naprosto bezchybně. Bez navigace si cestování v USA moc představit nedovedu. Základní verze je zdarma a do aplikace se dají nahrát mapy států, které si vyberete. Cestování se Sygicem vyžaduje pouze dvě základní věci: 1) spolujezdce, který se bude navigaci věnovat, vyzná se v mapách a zavčas hlásí průběh jízdy, 2) nabíječku na mobil do auta. To je vše. V roce 2019 jsme více využívali mapy.cz. Po nahrání jednotlivých států do aplikace v mobilu fungují také offline.
Formulář ESTA – od roku 2010 nepotřebují občané ČR do USA turistické vízum (pokud cestují na období kratší než 3 měsíce), musí se však před cestou elektronicky přihlásit přes internetový lustrovací formulář ESTA a zaplatit za transakci 14 $. Platba proběhne online prostřednictvím kreditní nebo debetní karty v průběhu vyplňování formuláře.
Návody na vyplnění ESTA jsou na internetu a formulář je po zvolení jazyka i v češtině. Zde uvádím některé informace, které vyplnění formuláře usnadní na první pokus:
- formulář se vyplňuje bez diakritiky (bez háčků a čárek),
- povinně vyplňované jsou pouze kolonky označené červenou hvězdičkou,
- hned na začátku je možné vložit do formuláře fotografii plastové stránky pasu s vašimi údaji a některé kolonky se pak samy předvyplní (fotografie by měla být kvalitní a důležitý je čárový údaj u spodního okraje - kdyžtak posunout fotografii směrem výše), údaje si po načtení zkontrolujte, stalo se, že se načetlo špatně číslo pasu (místo některých čísel byla písmena),
- do kolonky "národní identifikační číslo" se vyplní rodné číslo bez lomítka,
- do kolonky "řádek adresy 1" vyplňte ulici a číslo popisné vašeho bydliště - nepustilo mě to dále, že je adresa špatně, znovu jsem kolonku vyplňovala, situace se opakovala - řešení: stačí dát "další" - objeví se chyba, ulice je špatně, nic nepřepisujte, dejte znovu "další a až v tuto chvíli se nad okýnkem s ulicí objeví políčko pro zašktnutí, že je údaj správně, zaškrtněněte a už vás to pustí dál - toto opravdu nemají vychytané,
- to stejné u adresy zaměstnavatele,
- kontaktní bod v USA - pokud necestujete přímo k někomu, stačí vyplnit "unknown",
- cestovali jste po 1.3.2011 do Íránu, Íráku, Sýrie, Súdánu, Libye, Somálska, Jemenu? - kladná odpověď znamená, že budete potřebovat vízum.
Na konci vyplňování vás formulář vyzve k zaplacení poplatku a po zaplacení vám po chvíli čekání vyběhne číslo vaší žádosti a informace, že byla zaplacena. Číslo žádosti vám následně přijde na vámi uvedený mail. Do 72 hodin byste měli mít žádost vyřízenu - tato informace už vám ale na mail nepřijde. Znovu musíte do formuláře, kde po zadání čísla pasu, platnosti pasu a čísla žádosti zjistíte, zda byla žádost odsouhlasena - vytiskněte si s sebou. Odsouhlasená ESTA platí po dobu 2 let.
POZOR! nenaletět podvodníkům. Jediné správné a oficiální stránky ESTA jsou v současnosti tyto: https://esta.cbp.dhs.gov/esta/. Pokud zadáte slovo ESTA do internetového vyhledávače, naběhnou vám i jiné webové stránky než ta oficiální. Pokud přesto začnete některou z nich vyplňovat, jistě vás zastaví výše platby, která bude místo 14$ kolem 70$. Nějací vykukové vymysleli, že jim za tuto částku vyplníte údaje do jejich formuláře a oni podle toho pak jen přepíší vaše údaje do toho oficiálního. Je to legální podnikání. Mají totiž na těch webových stránkách úplně dole a malým písmem napsáno: Toto nejsou oficiální stránky amerického ministerstva vnitra. Takže oni vám za úplatu vstup do USA "zprostředkovávají".
Formulář Celní prohlášení – Customs Declaration (modrý) – tento formulář dříve rozdávaly letušky na palubě letadla před příletem do USA. Nyní je tento způsob povětšinou nahrazen kioskem na letišti, kde potřebné údaje vyplníte. Ke kiosku budete nasměrováni po vystoupení z letadla ještě před pohovorem s imigračním úředníkem. Pas se u kiosku naskenuje a dále postupujte podle pokynů na displeji. Lhaní do dotazníků je v USA trestný čin, tak vyplňujte pravdu. Pokud cestujete jako rodina, vyplňuje se jeden formulář za všechny. Pokud nerozumíte anglicky, bude to složitější. V předvolbách jsou i další jazyky, např. němčina, francouzština, španěština, ruština... Pokud nebudete vědět, požádejte někoho v řadě za vámi o pomoc.
Jsou tam otázky typu "Jestli převážíte ovoce, zeleninu, maso ..." nebo jste byli před odletem "ve styku s hospodářskými zvířaty" apod., ze kterého letiště přilétáte (přičemž není myšleno první letiště, ze kterého jste odlétali, ale letiště jako poslední v řadě před letem do USA, tedy přestupní). Na konci vám vyjede potvrzení.
Imigrační úředník – po příletu do USA musí každý cizinec projít přes imigračního úředníka, který na základě rozhovoru usoudí, zda je vhodné vás do země pustit, přestože máte schválenou ESTU. Zatím jsem slyšela jen o dvou případech, kdy Čech nebyl vpuštěn a musel se vrátit zpět. Jsou to ale informace pouze z druhé ruky. Jeden případ prý byl, že přijel mladý muž bez zavazadel jen s kreditní kartou – byl podezřelý, že nemá kufry a že tam chce načerno pracovat. Druhý případ byl snad opačný extrém – přijel někdo, kdo sice zavazadlo měl, ale neměl kreditní kartu, takže neprokázal finanční záruku.
My jsme nic takového nezaznamenali, na letišti bylo asi 8 těchto úředníků a šlo to celkem rychle. Osoby, které cestují společně, přistupují k úředníkovi najednou a mohou mít jednoho mluvčího. Jak to probíhá v případě, kdy cestuje sám člověk, který neumí ani slovo anglicky, to nevím. Úředník chtěl pasy, celní prohlášení a zeptal se na to, v jakém vztahu je ke mně spolucestující přistupující zároveň se mnou k přepážce, jak dlouho budeme v USA, co tam budeme dělat, jak budeme cestovat, kde budeme bydlet – tady jej uspokojilo, že první ubytování máme zajištěno a další si budeme zajišťovat v motelech až v průběhu cesty.
Pak ještě chtěl vyjmenovat nějaké ty národní parky, do kterých pojedeme. Když zjistil, že vím, o čem mluvím, už nechtěl nic. Každého vyfotil a ještě otisky prstů, orazil celní prohlášení. Dál jsme šli na kontrolu kufrů. Tady bez problémů, zeptali se, jestli převážíme maso, ovoce, zeleninu, a to jsme nevezli, jen nějaké oplatky a suché instantní potraviny, a jen projeli kufry rentgenem.
V roce 2019 jsme letěli s American Airlines z Prahy do Philadephie, kde jsme přestupovali dále do Seattlu. Už na letišti v Praze nás vyzpovídali stylem imigračního úředníka (v angličtině nebo v češtině) a chtěli adresu rvního ubytování. Ptala jsem se, kdybychom takovou adresu neměli zajištěnu, jestli bude problém. Odpověď byla: nepustili bychom vás do letadla.
Půjčení auta – auto bylo zaplaceno dopředu z domu přes zprostředkovatele Rentalcars.com u firmy Dollar, a měl to být typ auta "podobný jako Ford Focus". Půjčení auta na 3 týdny stálo 16 000,- Kč, včetně pojištění. Po proceduře na letišti jsme nasedli do nadzemního vláčku (Air train), který je zdarma a neustále pendluje mezi sanfranciským letištěm a centrální půjčovnou aut Rental Car Center, kde sídlí asi všechny významné půjčovny aut.
Tady jsme našli náš Dollar a předložili papíry o zaplacení auta, pas, řidičáky (mezinárodní nechtěli) a kreditní kartu. A teď POZOR! Všude se píše, jak si mají lidi dát bacha na nabízení dalších nepotřebných pojištění a poplatků. Že nám ale bez našeho souhlasu provedou tzv. upgrade auta, tj. dají nám auto vyšší třídy a samozřejmě dražší než jsme si objednali, to nás vůbec nenapadlo.
Probíhalo to asi takto. Pracovník na přepážce se nás nejprve snažil přesvědčit, že námi vybrané auto je malé a nevlezou nám tam 2 kufry. Řekli jsme, že není malé, že máme zaplacené auto, kam se dva kufry vlezou. Když neuspěl s touto fintou, zkusil jinou a ta mu vyšla. Ukázal nám na monitoru výčet továrních značek aut, ze kterých si můžeme vybrat. V domnění, že vybíráme z kategorie, kterou jsme si zaplatili, zvolili jsme Volkswagen - z důvodu jisté znalosti řízení auta této značky z domova.
Podepsali jsme smlouvu a vyfasovali klíče od auta s tím, že jej najdeme v garážích na parkovacím místě XY. Tam stál zánovní Volkswagen Passat a žádná obsluha nebyla přítomna. Nastěhovali jsme tedy kufry do auta, vyzkoušeli, co kde je, nasedli a odjeli. U výjezdu z garáží stál někdo, kdo chtěl předložit papíry o půjčení auta, to bylo vše.
Vrácení auta v den odletu proběhlo rychle, ukazatele v garážích nás dovedly až k místu, kde se vracela auta "Return cars" u firmy Dollar. Tam čekal člověk, který jen zkontroloval, jestli jsme doplnili plnou nádrž. Nic jiného neprohlížel.
To, že nám strhli příplatek za vyšší třídu auta (upgrade), jsme zjistili až doma z výpisu z kreditní karty, bylo to navíc 220$ .... Reklamaci jsme začali ihned řešit přes zprostředkovatele Rentalcars, ale samozřejmě bezvýsledně. Z Dollaru napsali, že jsme podepsali smlouvu o půjčení auta, kde je prý napsáno, že souhlasíme s případnými poplatky navíc účtovanými autopůjčovnou, a že jsme si dobrovolně z jejich nabídky zvolili automobil Volkswagen Passat rok výroby 2016, který je o dvě třídy vyšší kategorie, než jsme měli zaplacenou ...
Člověk byl po 12-ti hodinovém letu a časovém posunu mínus 9 hodin, ale jedno vím jistě - o nějakém navýšení ceny za upgrade auta nebyla řeč. Proto, pokud vám v autopůjčovně dají na výběr, jakou značku auta chcete, vždy požadujte informaci, jestli je ve třídě, kterou jste si zaplatili a zdůrazněte, že v žádném případě nesouhlasíte s upgrade vozidla, které by navýšilo cenu půjčovného.
Cílem zaměstnanců autopůjčoven je, vytáhnout z vás co nejvíce peněz (mají za to provize). Vše, co nabízejí navíc odmítněte. Dejte si pozor na skryté finty, jako byla ta naše. Přestože jsme vše nabízené navíc odmítli, stejně nás nachytali. Finty autopůjčoven prostudujte před odjezdem na internetu, píše o nich hodně lidí, protože se tu dějí při úplně každém půjčování auta.
V roce 2019 jsme si půjčovali auto na letišti v Seattlu u půjčovny Thrifty. Proběhly obvyklé nabídky na dopojištění a předplacení placených úseků silnic a mostů, které jsme nevyužili. Paní za pultem jsem upozornila, že nechceme žádné upgrade a požadujeme auto v ceně, kterou jsme zaplatili. Usmívala se. Dobře vědí o těchto praktikách. Potom zkusila ještě jednu nabídku. Můžeme vrátit auto s prázdnou nádrží a započítá nám ji dopředu v den půjčení auta - je to výhodné, protože benzín je prý v černu levnější než v červenci (to budeme auto vracet). Každého napadne, že je to blbost. Prázdnou nádrž se vrátit určitě nepodaří. Akorát vám to nesmí dojít až ve chvíli, kdy už si tuto nabídku zaplatíte.
Tentokrát jsme vyfasovali (i bez příplatku za upgrade) téměř nové Chevrolet Malibu. Tento model mělzabudovaný router a wifi zdarma. Stačilo se přihlásit na mobilu k této wifi uvedeným heslem. Internet fungoval téměř všude, kromě některých částí národních parků, nebo odlehlých pustin.
Ubytování – jsme řešili v motelech, které jsou v USA snad na každém rohu a spaní v nich je bezproblémové a pohodlné. Kvalita byla dobrá, někde více opotřebovaný pokoj, někde méně, někde více uklizeno, někde méně, ale nikde jsme se nesetkali s nevítanými zvířátky a ani jsme si žádný hmyz nepřivezli domů v kufrech. Povlečení a ručníky byly vždy čisté.
První dvě noci a poslední noc jsme měli objednánu a zaplacenu předem z domu, a to 2 x v motelech u San Francisca a 1 x v motelu v San Simeonu. Věděli jsme přesně, kde tyto noci budeme a taky jsme nechtěli po příletu do San Francisca pozdě odpoledne narychlo něco shánět. Zbytek nocí jsme vždy objednali předchozí večer na internetu přes aplikaci Hotels.com nebo Booking.com.
Toto bylo velmi rychlé, v každém motelu běžel internet bez problémů. Aplikace vyhledá ubytování v požadovaném místě a seřadí podle vybraného kritéria (např. od nejnižší ceny). V ceně je již započítáno vše, kromě poplatku pro rezort, který se ale platí jen v některých místech (např. v Las Vegas). Mívají i různé slevové akce a u jednotlivých nabídek je i hodnocení zákazníků, takže se můžete vyhnout těm s vysloveně špatným hodnocením.
Jediné, co potřebujete k objednání, je kreditní karta – buď zaplatíte ubytování ihned při objednání online, anebo při příjezdu do motelu. Na recepcích chtěli vidět pas, někdy požadovali vyplnit ubytovací formulář – jméno, adresu, SPZ půjčeného auta (bývá na visačce na klíčích), stát, kde bylo auto vypůjčeno, barvu a typ (výrobce) auta.
Každá 10-tá noc je u Hotels.com zdarma. Při objednávání nocí však musíte být v aplikaci vždy přihlášeni, jinak by se vám položky nezapočetly do vašeho účtu. Započítání noci trvá zhruba 3 dny. Než jsme zjistili co a jak, nestihli jsme noc zdarma využít... příště budeme chytřejší :-) Nevyužitá noc zdarma je k dispozici 1 rok u ubytování, které toto nabízejí (dá se vyfiltrovat v aplikaci).
Původně jsme uvažovali také o tom, že vezmeme stan a část pobytu přespíme v kempech. Pak jsme ale od tohoto upustili. Kufry byly i bez kempového vybavení dost plné a těžké. Odradilo nás ale především to, že v květnu ještě není v oblastech o nadmořských výškách kolem 2 000 m, které tvořili značnou část naší trasy, moc teplo, což se i potvrdilo.
Navíc z kempů lidi většinou odjíždějí dopoledne, a my jsme všude dojížděli navečer, tudíž by bylo v tuto dobu již problematické sehnat místo. Kempy, které jsme viděli, především ty umístěné v národních parcích a v teplejších oblastech, měly v tuto dobu již vyvěšenou cedulku FULL, takže plno. A to nebyla úplná sezóna.
Kempování je v USA velmi oblíbené. Americký kemp je navíc tak trochu jiný, ubytovaný platí za místo, které obsahuje také stůl s lavicemi a malý gril. Takže na místě, kde by se normálně vlezlo ještě dalších 5 stanů, je postavený jeden. Mnoho kempů je pouze pro tzv. RV – recreation vehicle, tedy obytná auta, a místa pro stany nemají. Málokterý kemp se dá zamluvit dopředu, anebo mají vyčleněno pro zamluvení jen pár míst a obsazení kempu se z velké části řeší "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Po zvážení těchto "proti" jsme zabalili pouze spacáky, kdyby náhodou, a jednou jsme je použili pro vyspání se v autě – a to v indiánské rezervaci, kde motely nejsou, a když jsou, tak příšerně drahé. V roce 2019 jsme na severu využili kemp KOA v St. Mary u Národního parku Glacier. Přes jejich aplikaci jsme dopředu objednali chatku. V této části US je indiánská rezervace a ení zde příliš mnoho dostupného ubytování. V chatce bylo topení. Nebyly tam přikrývky, měli jsme vlastní spacák.
Názvy některých řetězců amerických motelů: Motel6, Economy Inn, Super8, Travelodge, Rodeway Inn, Days Inn a další motely nezapojené do řetězců. Nejvíce motelů je ve městech u dálnic. V místě, kde je hodně možností ubytování, bývají nejnižší ceny. Někdy je v ceně zahrnuta snídaně, která byla v rozsahu od sestavy kafe + koláčky v igelitu přes kafe + džus + cereálie s mlékem + chleba + marmeláda až po hody v podobě kafe + džus + vajíčka + párky + chleba + marmeláda + jogurty + teplé vafle vyráběné na místě ve vaflovači.
Ceny motelů jsou uváděny za pokoj, nikoliv za osobu. Cena za pokoj pro dva na 1 noc se pohybovala od 40$ do 120$, což je cena začínající na 500 Kč na osobu včetně všech poplatků (květen 2016). Obvykle jsme zamluvili nějaký levnější, který ale neměl hororové hodnocení (i když hodnocení psaná Američany musí člověk brát s rezervou, dost přehánějí).
V roce 2019 se již nedařilo nacházet levnější ubytování. Buď za tu dobu státy zdražily, nebo je sever prostě dražší, a nebo byly ceny vyšší díky nastupující letní sezóně (přelom června a července). Ceny začínaly na 60 USD, nezřídka však byly kolem 100 USD. Nejdražší byl Národní park Yellowstone. Tím nemyslím ubytování přímo uvnitř parku, ale levnější okolí, kde nejnižší cena za pokoj začínala na 250 USD. Stěží jsme tady našli ubytování za 120 USD a museli dojíždět od jezera Henrys Lake.
Typy postelí: v motelu je vždy manželské dvoulůžko, v některých pokojích jsou 2 dvoulůžka. Mohou být velikosti Queen (poměrně malá, ale dá se ve dvou vyspat) nebo King (velká). Nikde nebyly naše klasické přikrývky, ale vždy prostěradlo pro dva přes celou dvoupostel, deka a přehoz. V místech, kde se venkovní teplota pohybovala jen něco nad nulou, byla taková tenká deka opravdu nedostatečná, tak jsme museli přitápět.
Součástí pokoje byla vždy koupelna – vana se sprchou, záchod, ručníky, ručník na zem, malá balení hygienických potřeb (sprchový gel, šampon, kondicionér, krém), někde fén. V pokoji byl dále stolek, 1 až 2 židle, věšáky, lampičky, někde překapávač na kávu a káva v malém balení, nádoba na led (ten byl obvykle k dispozici v automatu na recepci). Někde byla i lednička a mikrovlnka. Všude byla klimatizace, která se dala přepnout na topení – toho jsme hojně využívali v chladných místech. V motelech se neotvírají okna, jsou zabezpečená, ale většinou jsme si poradili a vyvětrali. Check in bylo někde non stop, někde omezeně, např. jen do 22 hod. – to ale motel vždy uvádí v nabídce.
Ubytovávání probíhalo velmi rychle: příjmení – pohled do PC, kontrola pasu, případně kreditní karta k platbě, informace o čísle pokoje, kde se pokoj nachází a kde zaparkovat auto, heslo na wifi, případně kde a kdy se vydává snídaně, vydání karty (klíče) pro vstup do pokoje. Jednou se nám stalo, že nám po příjezdu na recepci motelu řekli, že nemají teplou vodu, protože se pokazil bojler a pokud se rozhodneme se neubytovat, nebudou počítat žádný poplatek ze storna.
Jeli jsme tedy k dalšímu nejbližšímu motelu (naštěstí jich bylo v té lokalitě hodně). U dvou motelů se stalo, že nám napsali jiné číslo pokoje, než na který jsme obdrželi kartu, takže jsme se nemohli dostat dovnitř. Výměna karty s omluvou proběhla rychle. V jednom motelu si z kreditní karty strhli 50$ jako zálohu, že nic nezničíme, a tu do týdne na účet vrátili. Jinde žádnou zálohu nevyžadovali.
Silniční síť – má v USA výbornou kvalitu. Povrch silnic je bez vyjetých kolejí a děr, překvapí rovněž šířka silnic a zpevněné nebo nezpevněné odstavné pruhy ("shoulders") snad všude, kromě nějakých horských lokálních komunikací. Důmyslný je také systém propojení amerických států, tedy západu s východem a severu s jihem. Směry jsou označeny číslem silnice a většinou také světovou stranou – west, east, north, south. To je v takto rozlehlé zemi s mnoha komunikacemi velmi praktické.
Kdo nebyl v USA, těžko pochopí americké měřítko – vše je obrovské a daleko. Pokud člověk cestuje napříč ČR 400 km, jede strašně daleko, tam 400 km neznamená nic. Nekonečné rovné silnice pustou krajinou, kde potkáte 1 auto na 100 kilometrů. My Evropané to tady máme oproti Američanům vše jak na pětníčku. Něco takového se špatně popisuje, to se musí vidět na vlastní oči.
Typy silnic, se kterými jsme se setkali: "interstate - IS" - hlavní tahy spojující velké vzdálenosti, "freeway" – dálnice bez překážek, tj. bez světelných křižovatek, bez přechodů pro chodce, "highway" – silnice, na kterých se střídá typ komunikace, tj. část může být ve stylu dálnice, část obyčejná silnice, projíždějí i městy se semafory.
Placené úseky dálnic jsme na Jihozápadě nepotkali žádné. Platili jsme pouze most přes zátoku z Oaklandu do San Francisca (Bay Bridge), a to 4$ (v dopravní špičce 5 – 10 hod. a o víkendech se platí 6$). Při vjezdu na most jsou výběrčí budky, pokud nemáte předplaceno automatické mýtné, zařaďte se do pruhu "cash".
Dále je v San Franciscu placený most Golden Gate Bridge, který je zpoplatněn pouze ve směru do města (jeli jsme po něm 2 x, ale vždy ve směru z města). Tady výběrčí budky nejsou, byly prý zrušeny kvůli tvořícím se kolonám. Poplatek se platí dopředu online přes internet, anebo na určených místech v San Franciscu. Pokud na most najedete bez zaplacení, strhnou vám poplatek při vrácení auta v autopůjčovně, samozřejmě včetně tučného administrativního poplatku (více v článku USA - Jihozápad č. 2 - odkaz níže pod tímto textem).
Na Severozápadě jsou placené rychlostní pruhy na některých silnicích v okolí Seattlu a dva mosty. Těmto jsme se bez problémů vyhnuli. Pokud projedete kolem Seattlu po IS č. 5, žádné takové problémy nehrozí, "pětka" je celá zdarma. Odkaz na placené úseky u Seattlu zde: www.wsdot.wa.gov/GoodToGo/visitors.htm
Rychlost na silnicích není pevně určena pro celý stát tak jako u nás. Povolenou rychlost vždy přikazuje značka u silnice, a to v mílích za hodinu. Za značkou pro osobáky bývá zvlášť značka pro náklaďáky s nižší povolenou rychlostí. Obecně jsou maximální povolené rychlosti v USA o něco nižší než u nás. Pokud nezaregistrujete značku s rychlostí, jeďte tak, jak jede většina aut kolem vás.
Na křižovatkách, kde to není výslovně zakázáno, je možné odbočit vpravo na červenou a je možné se otáčet do protisměru. Samozřejmě nesmím nikoho ohrozit ani omezit. To je zásadní rozdíl mezi našimi a americkými dopravními předpisy. Další výraznou odlišností jsou křižovatky označené pod stopkou tabulkou s nápisem ALL nebo 4-WAY. Obojí znamená, že stopku, kterou máte vy, mají také všechny zbývající směry. Tyto křižovatky jsou velmi časté a jede se vždy v pořadí, v jakém se ke křižovatce přijelo. Funguje to naprosto neomylně a plynule.
Další věcí, kterou u nás nemáme, jsou zvláštní oddělené pruhy označené kosočtvercem, tzv. carpools (spolujízda). Tyto zvláštní pruhy bývají u velkých měst. V určitou dobu a od určitého počtu osob v autě, což bývá uvedeno na informačních značkách okolo silnice, lze jet tímto pruhem rychleji, protože vozidla nesplňující minimální počet osob v autě do něj v určenou dobu nesmí. Obvykle se jedná o ranní a odpolední špičky (PO – PÁ 5 – 9 hod., 15 – 19 hod.), a o auto s min. 2 nebo 3 pasažéry. Z carpoolu není možné vyjíždět přes plnou žlutou čáru, je třeba počkat na přerušovanou, která bývá před každou křižovatkou.
Čáry na silnicích jsou výrazné a často zdrsněné (vyfrézované), takže po najetí na ně uslyšíte výrazný zvuk, který musí upozornit, příp. probudit snad každého. Na tomto rozhodně nešetří a vždy jsem si vzpomněla na naše silnice, na kterých kolikrát není označena ani krajnice a v mlze jste bezradní.
Kolem silnic jsou všude v krajině nenápadné plotky, které jsou sotva vidět. Asi kvůli volně žijící zvěři a nebo chovanému dobytku. Střet aut se zvěří se tak minimalizuje. Chodců je málo, všichni jezdí autem včetně úplných stařenek. Pěšky chodí jen turisté po městě. Pokud jdete pěšky a stojíte u semaforu, nezapomeňte na něm zmáčknout tlačítko, mohli byste tam stát do soudného dne.
Poslední poznámka k dopravě – nikdy nepředjíždějte stojící a zároveň blikající školní autobus. V Americe je to jeden z nejhorších dopravních přestupků. Žluté školní autobusy sváží a odpoledne zase rozváží děti každý školní den ze všech možných i nemožných koutů země a dbá se tak o jejich bezpečnost. Pokud vidíte takové autobusy pouze zaparkované na parkovištích, jsou v tomto americkém státě prázdniny. Letní prázdniny trvají 10 - 11 týdnů a jsou obvykle od června do poloviny srpna, podle státu.
Nápisy kolem silnic – kdo zatím nebyl v USA, možná uvítá následující informaci o nápisech používaných v americkém dopravním systému a v běžném životě. V Kalifornii, Arizoně, Utahu a Nevadě jsme zaznamenali tyto:
- SPEED LIMIT – povolená rychlost (následuje číselný údaje v mílích za hodinu)
- SPEED ENFORCED BY AIRCRAFT – úsek monitoruje helikoptéra s radarem pro měření rychlosti
- REDUCED SPEED AHEAD – blíží se úsek se sníženou rychlostí
- LITTERING – odhazování odpadků (za nápisem následuje výše pokuty: FINE 1 000 dolarů – Kalifornie, 500 dolarů – Arizona, min. 100 dolarů – Utah)
- NO PASSING ZONE, DO NOT PASS – zákaz předjíždění
- PASSING LANE – předjížděcí pruh (uvedeno kdy bude, např. 500 Ft nebo 1 mile)
- KEEP RIGHT EXCEPT TO PASS – držte se vpravo kromě předjíždění
- YIELD – dej přednost v jízdě
- RIGHT MUST TURN OUT – jedoucí v pravém pruhu musí odbočit
- ONE WAY – jednosměrka
- NO TURN ON RED – na červenou nesmíš odbočit
- DO NOT ENTER, WRONG WAY – nevjíždět (do jednosměrky)
- FLOODED – zaplaveno (při bleskové povodni)
- DIP – sníženina na silnici (obvykle pro rychlejší odtok srážkové vody)
- BUMP – hrboly na silnici
- ELEVATION – nadmořská výška (např. 7 000 Ft)
- BOUNDARY NAVAJO RESERVATION – hranice indiánské rezervace Navajů
- ROAD WORK AHEAD – práce na cestě
- JUNCTION – křižovatka
- PED XING – přechod pro chodce (pedestrian crossing)
- LOOSE GRAVEL – štěrk na krajnici
- FALLING ROCKS, WATCH FOR ROCKS – dej pozor na padající kamení
- ICE ROAD – namrzlá vozovka
- BUCLE UP – připoutej se, CLICK IT OR TICKET – připoutej se nebo zaplatíš pokutu
- ADOPT THE HIGHWAY – adoptuj dálnici (pokud již někdo přispívá, je uvedeno jméno firmy nebo osoby)
- HIGHWAY PATROL – dálniční policie
- DETOUR – objížďka
- ROAD NARROWS – úzká silnice
- NO PARKING ANY TIME – zde nikdy neparkovat
- FINES ARE DOUBLED – pokuty jsou dvojnásobné (obvykle v místě stavby)
- NO ENGINE BRAKES - nebrzdit motorem (pro nákladní auta kvůli hlučnosti, obvykle v obci, kde je silnice z kopce)
- VACANCY – volné pokoje, místa v kempu
- FULL – obsazeno
- NO TRESPASSING – nepovoleným vstup zakázán
- IT´S THE LAW – stanoveno zákonem
- CHAIN UP, CHAINING - u silnice odstavný pás na nasazení/sundání řetězů
- WILDLIFE/GAME CROSSING - přes silnici může přecházet zvěř
- DEAD END - slepá ulice
- CONGESTED AREA - oblast se zvýšeným pohybem lidí
- TURNOUT - výhybna pro pomalejší vozidla
- WHEN FLASHING (you must something) - pokud světla blikají, musíš ... (např. zastavit, vrátit se ap.)
V amerických pouštních oblastech nebo v kaňonech bývají tzv. bleskové (přívalové) povodně (Flash Floods). My jsme toho byli při naší cestě ušetřeni, ale všimli jsme si, že v oblasti u Joshua Tree něco takového zřejmě proběhlo těsně před naším příjezdem. Kolem silnice byl naplavený písek a ještě tu byla rozmístěna mobilní výstražná světla. Silnice ale již byla perfektně uklizená. Na takovou situaci se dá reagovat pouze okamžitými příkazy řidičům, aby nevjížděli do zaplavených míst. K rychlejšímu odvodu této srážkové vody slouží sníženiny úmyslně vyrobené na jinak rovné silnici, označené jako DIP. Kdo si tedy myslel, že v poušti neprší, ať se připraví i na tuto variantu.
Řidiči – za celou dobu pobytu jsme viděli pouze jednu autonehodu, a to v Las Vegas. Tam obecně byli řidiči více uspěchaní a netolerantní. Jinde s nimi máme ale jen ty nejlepší zkušenosti. Amerika je zemí aut a řídí všichni, bez auta by se nikam nedostali. Řidiči náklaďáků křižující USA po hlavních tazích, předjíždějí i osobáky, nemají omezenou rychlost. Pomalá vozidla do kopce blikají a drží se v pravém pruhu. Nestalo se nám, že by na nás někdo "ukazoval" nebo vytruboval. Pozor na početné japonské turisty v půjčených autech. Ti obvykle jezdí nižší rychlostí a motají se ostatním do cesty. Na druhé cestě severozápadem jsme viděli právě nehodu asiatského řidiče, kdy s autem sjel do příkopy a narazil do stromu. Pošťáci mají řízení vpravo, aby nemuseli při rozvozu pošty vystupovat z auta. Zásilky házejí do schránek přímo z okýnka.
Benzínové pumpy – při doplňování pohonných hmot skládáte v podstatě vždy maturitu. Každá benzínka je trochu jiná a nefungují totožně ani stanice stejného řetězce. Brali jsme nejlevnější benzín, který tu má název "85 - Unleaded". Cena benzínu byla v době naší cesty po přepočtu kolem 18 Kč/litr. Ceny jsou však u pump uváděny za galon. Nejdražší benzín byl pod horskou silnicí přes Yosemite – využívají toho, že je zde velký pohyb turistů a že musíte nabrat před cestou přes hory (protože jste to neudělali již dříve). V roce 2019 byly ceny benzínu přibližně od 2,68 - 3,49 USD /galon pokud platíte kartou, pokud platíte hotově je u některých benzinek sleva. Galon je cca 3,785 litru.
Vždy se nejprve platí a až potom tankuje. U stojanu sledujte, co píše displej. V ideálním případě jdou příkazy za sebou takto: vložte kreditní kartu, rychle vytáhněte kreditní kartu (pokud ji tam necháte déle, tak to nefunguje - začít znovu), zvolte typ paliva, vezměte pistoli, začněte čerpat, požadujete doklad? ano/ne, pokud ano, obvykle se vytiskne. Za obsluhou benzinky už nejdete. Typ paliva se volí tlačítkem na stojanu.
V jiném případě se po vložení karty objeví nápis "zadejte ZIP kód". To je americké PSČ. Jelikož žádné nemáte, nepustí vás automat k dalšímu kroku a vy musíte jít za obsluhou benzinky a zaplatit u ní. Zkoušeli jsme zadat ZIP kód Seattlu, kde jsme si půjčili auto, a někdy nás to pustilo dále a někdy ne. Obsluha se vždy ptá, za kolik přibližně budete brát, na vaší kartě blokují tuto částku, ale potom se z karty odečte částka za skutečně odebrané množství.
Dalším případem je, že na vás displej vybalí, abyste zadali, jestli je vložená bankovní karta debetní nebo kreditní. Zkoušeli jsme zadat oboje, ale většinou nás to poslalo za obsluhou benzinky (see cashier). Jednou jsme platili i hotově, protože jim v tu chvíli nefungovaly platby přes žádné bankovní karty. Obsluha si vzala peníze a po natankování vrátila přeplatek.
Jídlo – cena veškerého zboží v USA většinou neobsahuje DPH, což momentálně tvoří 10 %. Proto se nedivte u placení, proč je cena vyšší, než bylo uvedeno u zboží. Nakupovat potraviny se nám osvědčilo v supermarketu Walmart. Je u každého většího města a koupili jsme tam v kempingovém oddělení i plynovou kartuši na vaření (nesmí se převážet v letadle). Stačilo zadat nejbližší "walmart" do navigace.
Menší obchody měly vyšší ceny, ale samozřejmě je blbost kvůli nedostupnosti supermarketu pak zůstat někde v odlehlé oblasti například bez pitné vody. Zboží je velký výběr a většinou se vše vyskytuje ve velkém balení. Takže když si chcete koupit 2 pletýnky, máte je zabaleny pouze po šesti. Nakonec je všechny sníte... když už jste je koupili, takže takový způsob prodeje jistě napomáhá k rozvoji všudypřítomné americké obezity.
Malé pekárny, kde je možné zakoupit čerstvé pečivo, jak jsme zvyklí u nás, většinou neexistují. Na takovou jsme natrefili jen výjimečně. Všichni nakupují balené pečivo v supermarketech, které našince chuťově nijak neosloví. Ale dá se to vydržet. Většinou je veškerý chleba sladký, obsahuje cukr nebo med. Pro nás nepochopitelná věc. Když jsem v pekárně žádala "non sweeted" bread, dali mi slazený medem. Až pak jsem pochopila, že slovo "slazený" tu má význam "slazený cukrem".
Hlad se dá nejlépe zahnat ve fastfoodech, kterých je v USA nespočet. Přestože v ČR takové podniky nenavštěvujeme, v Americe jsme zašli. Jednak dostanete velké množství studeného nápoje, takže ve vedru a v autě, kde nemáte možnost nic chlazeného udržet, je to jako záchrana života... Jídla je také dostatek, v ceně od 5 do 8$. Pravdou ovšem je, že tyto podniky navštěvují většinou jisté skupiny obyvatel, mezi kterými se až tak dobře necítíte, ale zvyknete si rychle - nikdo si vás totiž nevšímá. Jen jsem nepochopila, proč si člověk vybírá mezi nápojem "small", "medium", "large", když si může "bezedný" kelímek donekonečna doplňovat. "Whole meal" znamená, že dostanete "celé jídlo", tzn. vybraný hamburger + hranolky. Což za "jídlo" opravdu nepovažujeme, ale hlad je hlad. Bulky na hamburgery jsou bohužel slazené také.
V drahé restauraci jsme nebyli. Dobře jsme si ale pojedli v podniku Denny's – steak za 9$. Je to tam s obsluhou, sednete ke stolu, bezedný nápoj vám doplňuje obsluha, nakonec vám vydá účet, se kterým jdete k pokladně. Na účtu je volná kolonka pro "tip", tedy spropitné, a jméno obsluhujícího. Pokladní nahlásíte, kolik dělá tip a ona jej připíše na lístek. Ve fastfoodech se spropitné nedává, v ostatních restauracích ano. Je zvykem výše 15 % z útraty.
Alkohol se dá většinou koupit jen ve specializovaných obchodech a chtějí vidět váš pas. V některých supermarketech bylo k dostání pivo a víno, tvrdý alkohol nikdy. Alkohol nesmí být konzumován na ulici, ani viditelně odnášen z obchodu (známé pití z flašky ukryté v papírovém sáčku).
Záchody (restrooms) – jsou úplně všude, v národních parcích nad jejich hustotou skoro kroutíte hlavou. Jsou zdarma a vždy tam byl papír. Uklízecí četa pravidelně jezdí a o restrooms se stará. Pokud nebyla v místě dostupná voda, jednalo se o suchý záchod a místo umývadla tu byla nádobka s dezinfekcí na ruce. Když jsme přišli k záchodkům i na vrcholu kopce v Pinnacles, tak to už jsme se smáli.
Jinak samozřejmě jsou záchody, zvláště pro ženy, vítaná věc, člověk nemusí bezradně pobíhat a hledat křoví. Klozet funguje trochu jinak než u nás. Je plný vody, takže sedíte těsně nad hladinou :-) Po spláchnutí se obsah pod tlakem vcůcne dovnitř. Američani neznají záchodovou štětku a tak pokud voda při spláchnutí nevezme vše, nezbývá než spláchnout znovu, a nebo to nechat tak... Dveře se zamykají zmáčknutím čudlíku na klice. Při opětovném zmáčknutí kliky čudl vyběhne ven.
Národní a státní parky – je třeba rozlišovat parky a monuments, které mají v názvu "national", tedy národní (míněno federální), a které jsou jen "state", tedy státní (určitého amerického státu). Vše, co je národní, spravuje federální vláda USA a vstup je zahrnut do roční karty pro turisty Annual Pass – Amerika The Beautiful. Karta platí rok od zakoupení a v roce 2016 i v roce 2019 stála 80 $. Na kartu je umožněn vjezd jednoho vozidla a jeho osádky do parku.
Na kartě není uvedeno vaše jméno, ale pouze ji podepíšete. Na podpis jsou tam kolonky dvě, ta druhá kolonka zůstává volná a umožní po návratu do ČR kartu prodat dalšímu zájemci, který se do volné kolonky podepíše. Podpis lze pravděpodobně z hladké karty také lehce smazat.... Při vjezdu do parku stačí vždy u budky ukázat kartu a pas, obsluha kontroluje shodu podpisu. Kartu si kupte u prvního parku, který navštívíte. Platit jednotlivé vstupné je opravdu nesmysl.
Pokud kartu pak prodáte za poloviční cenu, stojí vás vstup do všech národních parků USA 40$ děleno počtem osob v autě, což je téměř zadarmo. Na otázku, proč to takto je, mě napadá pouze jedno. Vláda chce umožnit přístup do těchto oblastí, na které jsou Američani patřičně hrdí, co nejvíce lidem. Dělají pro to maximum.
Obyvatelé USA jsou zvyklí cestovat po své zemi, mají tady kvalitní servis, a obvykle nemají potřebu vycestovat mimo státy. Při vjezdu do parku dostanete mapu a noviny. Mapy jsou i na webových stránkách parků ve velmi kvalitním rozlišení, takže je možné si je vytisknout už doma a připravit se v klidu na to, co chci vidět. Parky bývají hodně rozlehlé a pokud máte málo času, nestihnete určitě vše (kolikrát ani objet autem).
Státní parky spravuje vždy příslušný stát, na jehož území se park nachází. To znamená, že pokud je park na území státu Utah a není ve federální správě, stará se o něj stát Utah a vybírá si vstupné sám (Annual Pass tu neplatí). Vstupné dělalo většinou 5 - 10 $ na den. Těchto parků je málo, většina je národních. Platba se uskuteční buď u paní v budce, anebo je zde samoobslužný automat, do kterého se vhodí připravená obálka s částkou a vyplněnou SPZ vozidla pro případ kontroly. Je tedy potřeba mít u sebe drobné.
Zvláštní režim mají parky v indiánských rezervacích, tzv. "tribal", tedy kmenové. Tam si vybírají Indiáni své vlastní vstupné a neplatí tu ani Annual Pass pro turisty, ani žádné jiné karty, které vlastní v zemi žijící Američané. Jedná se např. o Monument Valley (vstup 20$ za auto) a Antelope Canyon (Lower Antelope Canyon - vstup do kaňonu 20$ za osobu + 8$ za auto - poplatek rezervaci) - více o indiánských územích v článku USA - Jihozápad č. 4 (odkaz pod tímto textem).
National forests – v USA existují území, která se nazývají National Forests - národní lesy. Tyto lesy patří federálnímu státu a není možné je využívat pro zisk firem, protože mají mít "trvalý užitek pro všechen lid a nikoli pro dočasný zisk jednotlivců či společenství". Toto byl chvályhodný počin americké vlády v historii, která pochopila "neobnovitelnost" lesních porostů drancovaných těžaři a ustanovila jejich ochranu a status, a začala také s obnovou (výsadbou) již zničených lokalit.
Tato území jsou vždy označena velkou cedulí a někdy se mohou plést s národními parky kvůli podobnému názvu a sousedícím hranicím. Například Sequoia National Park sousedí se Sequoia National Forest. Národní lesy jsou hojně využívány pro rekreaci místních, hlavně letní kempování. V podstatě se zde prý také dá tábořit kdekoliv, pokud jim to nepodpálíte, neznečišťujete okolí a také na vás není vidět ze silnice, případně nestanujete na sousedícím soukromém pozemku (NO TRESPASSING, PRIVATE PROPERTY apod.). Osobní zkušenosti ale nemáme.
Pozemky, které nejsou ani "national", ani "state", jsou soukromé a často bývají označeny nápisy nevtupovat, nevjíždět, soukromý pozemek. Tam, kde není žádný nápis, jedná se pravděpodobně také o soukromý pozemek. Není to jak u nás, kde si člověk chodí po loukách a lesích jak se mu zachce, a nezkoumá, jestli někomu patří.
Indiánské rezervace ("Indian reservation") – jsou území, která americká vláda poskytla indiánskému obyvatelstvu za jejich původní teritoria, ze kterých byli represivně odsunuti (přesněji zbytkům populací, které přežily epidemie nemocí zavlečených sem kolonizátory z Evropy, hladomory způsobené vybíjením jejich hlavní obživy - bizonů, a pochody smrti při přesídlování). Neznamená to však, že Indián v rezervaci bydlet musí. Rezervace jsou vyznačeny na mapách a u silnic označeny cedulí. Na území rezervace žije vždy jeden kmen, my jsme projížděli územím Navajů, které je ze všech indiánských rezervací nejrozlehlejší, a územím indiánů Hualapai u Grand Canyonu.
Na území rezervací platí jak zákony federální a státní, tak zákony kmenové. V praxi to spočívá hlavně v tom, že je vše dražší. Indiáni na to odpovídají: "Jste v indiánské rezervaci, v ceně je poplatek na rezervaci". Obecně je v rezervacích méně služeb, např. ubytování, čerpacích stanic a supermarketů, někde není vůbec nic. Indiáni prodávají, především u silnic a u vyhlídkových míst, ručně vyráběné výrobky, jako šperky z kamenů a korálků, keramiku, hadrové panenky, lapače snů. Panenka se dala pořídit za 9 - 15$, náramek na ruku za 8$, lapač snů za 9$. Výrobky jsou to pěkné a vlastně co jiného z Ameriky domů přivést jako dárek, než právě tyto věci. Toto se týká spíše jižních částí, na severu jsme žádný prodej neviděli.
Mladí Indiáni pracují v infocentrech, která se nachází v jejich rezervacích. Často nosí rovnátka. Mimo turistická místa však rezervace působí dojmem prázdna, jakoby tady nikdo ani nežil. Sem tam obydlí stlučené z kdečeho, kolem dobytek a hlavně hodně starých aut, zarostených v prorůstající vegetaci. Obecně se rezervace pozná podle nové školy a nepořádku kolem obydlí.
U Indiánů je obecně znám problém s alkoholizmem, který decimuje jejich populace již od příchodu Evropanů. Indiáni mají z ne zcela zjištěné příčiny sníženou toleranci k alkoholu. Prý se rodí i určité procento dětí se závislostí získanou již v těle matky nebo s postižením zaviněným degenerací v důsledku alkoholizmu rodičů. V indiánských rezervacích se alkohol prodávat nesmí a ani jsme žádného opilého Indiána neviděli. Přesto jsme za jejich vesnicí zaznamenali po příkopech poházené prázdné flašky ... Podpora vlády této skupině obyvatel je všeobecně známá, nemusí například platit daně.
Fotografie, které jsou připojeny k tomuto článku, jsou pouze obecné – hodící se k praktickým informacím v tomto textu. Konkrétní fotografie z národních a státních parků a dalších míst jsou připojeny vždy k určitému popisu místa v navazujících článcích.
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Všechny díly z naší cesty po americkém Jihozápadě (2016):
- USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář)
- USA – Jihozápad (2): Pobřežím Pacifiku od San Francisca po Los Angeles
- USA – Jihozápad (3): Národní parky Joshua Tree a Grand Canyon, Route 66
- USA – Jihozápad (4): Územím Indiánů Navaho - Antelope Canyon, Monument Valley, Horseshoe
- USA – Jihozápad (5): Národní parky Arches a Canyonlands, Natural Bridges
- USA – Jihozápad (6): Národní parky Capitol Reef, Bryce Canyon, Zion
- USA – Jihozápad (7): přehrada Hoover Dam, Las Vegas, Valley of Fire
- USA - Jihozápad (8): Národní parky Yosemite a Death Valley (Údolí smrti), White Mountains
- USA - Jihozápad (9): Národní parky Sequoia, Kings Canyon, Pinnacles
Články z naší cesty po Severozápadě USA (2019):
- USA – Severozápad (1): Autem po Severozápadu (itinerář cesty)
- USA – Severozápad (2): Craters of The Moon, Bruneau Sand Dunes, vodopád Shoshone Falls
- USA – Severozápad (3): Národní parky Yellowstone a Grand Teton, Bighorn Medicine Wheel, Devils Tower
- USA – Severozápad (4): Národní park Badlands, sochy prezidentů Mount Rushmore, Custer
- USA – Severozápad (5): Národní park Glacier, Little Bighorn Battlefield, Steptoe Butte, vodopád Palouse Falls
- USA – Severozápad (6): Národní park Mount Rainier, Mount Hood, Mount St. Helens
- USA – Severozápad (7): Národní parky Olympic a North Cascades, Deception Pass, Seattle
Rada pro turisty půjčující si v USA auto:
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
South San Francisco
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky South San Francisco
Půjčovna autPříspěvky z okolí USA – Jihozápad (1): Autem po Jihozápadu (informace, turistické možnosti, itinerář)
