"Už táhne smrťák zabiják." Pomník děkana Lautnera v Mohelnici a na Mírově.

Pomník v mohelnickém parku  •  Fotografie (3)  • Foto: Vitold

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

Děkan Kryštof Alois Lautner

Pomník v Mírově

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

„Jak černej mrak,

už táhne smrťák zabiják,

už táhne smrťák zabiják“

Začal jsem studovat vysokou školu. V Brně. Pro vyjeveného ogara z valašské vesnice velkoměsto. A jen jsem se trochu rozkoukal, počal jsem si vychutnávat všeliké kulturní radovánky, které mi městský život nabízel.

Často jsem navštěvoval klub na Leitnerově ulici. A tam jsem ten film viděl poprvé.

Nevzpomínám si, že by se mnou kdy nějaké umělecké dílo takhle otřáslo. Dva dny jsem chodil jak tělo bez duše, dvě noci jsem pořádně nespal. Žádný horor, žádné hrůzyplné scény. Kdepak. Zbořila mě ta atmosféra, ta snadnost zneužití moci a hlavně - můj první, naštěstí virtuální kontakt se soukolím, které jednotlivec nemůže zastavit, ať je jakkoliv v právu. A které, pokud mu neuhne z cesty, jej neodvratně a zákonitě rozdrtí.

Kladivo na čarodějnice. Film Otakara Vávry podle knihy Václava Kaplického.

Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách. Mimořádně temný a svým rozsahem u nás nevídaný případ. Přes sto zaživa upálených domnělých čarodějů a čarodějnic. Jen na okraj. Čarodějnické procesy na Jesenicku byly zřejmě ještě horší, s několikanásobně větším počtem obětí, o těch se ale nedochovaly historické záznamy. Losinský případ je výjimečný třeba i možností jeho dosti přesné rekonstrukce. Čehož využili mimo jiné i výše zmínění umělci ke knižnímu a poté i filmovému zpracování a tím popularizaci hrůzných losinských událostí.

Začátek? Úplně banální událost. Tedy - pro nás banální. Nelze dnešním metrem, měřit myšlenky a činy lidi doby barokní. Žebračka ukradla v kostele při mši svatou hostii. Chtěla jí vyléčit krávu. Málo dojila…

Ukrást hostii? To může přece pouze čarodějnice. Fámy se rozletěly. Jeseník je z Losin jen přes kopec. A před pár lety se tam upalovalo…

Majitelka panství, hraběnka Sibylla de Galle povolala inkvizitora, aby celou věc vyšetřil. A na scénu nám vstupuje první hlavní persona. Jindřich František Boblig z Edelštatu.

Jindřich František Boblig z Edelštatu. Nedostudovaný právník, nicméně i to mu stačilo na funkci advokáta a soudce. Člověk chorobně toužící po bohatství a hlavně po moci. Psychopatické a sadistické sklony. Uměl si ale dělat přátele. Výhodné přátele na vysokých místech. Byl žoviální, vtipný společník k hospodskému stolu. Nakonec, jednu hospodu v Olomouci Boblig sám provozoval. Prý měl s vyšetřováním čarodějnictví zkušenosti. Historikové dnes soudí, že se podílel právě na procesech v Jeseníku. A hraběnka de Galle jej pozvala na doporučení vlivných osob z prostředí olomouckého biskupství. Možná kumpánů z Bobligovy hospody… A Boblig ucítil šanci…

„A krev a krev

Není čas na rakev.

A krví a krví

on pustá pole mrví“

A ve Velkých Losinách se roku 1678 roztočilo děsivé kolo inkvizičního vyšetřování. Zatýkání, mučení, další jména, další zatýkání, další mučení. A v roce 1679 první zaživa upálení.

Strach ochromil Losiny, Šumperk a okolí. Kdokoliv mohl být kdykoliv zatčen. Boblig a jeho spolupracovníci (hlavně šumperský rychtář František Gaup) rychle pochopili možnosti. Když usvědčí z čarodějnictví člověka majetného, velká část tohoto majetku pak připadne jim samotným. A zatýkání se začalo rychle orientovat tímto směrem. Podle záznamů o výsleších to vypadá, že Boblig byl sadistický deviant. Rád se účastnil mučení žen. Dneska by skončil na doživotí v nějakém ústavu. Tehdy neomezeně rozhodoval o osudech lidí…

A máme tu druhou hlavní postavu. Bobligův přesný protipól. Kryštof Alois Lautner.

Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner byl člověk na svoji dobu mimořádný. Vzdělaný, znal šest jazyků včetně hebrejštiny a řečtiny. Sbíral obrazy, hrál výborně na housle, měl bohatě vybavenou knihovnu. A hlavně - byl, dnešnímu slovy, komunitní a komunikativní. Na šumperské faře se scházeli přátelé, duchovní z okolí, šumperští měšťané i poddaní. I koncerty zde děkan Lautner pořádal.

Spor o čarodějnice se netýkal jen Losin. V celé Evropě se argumentovalo o oprávněnosti či neoprávněnosti těchto procesů. Přece jen na konci 17. století se už osvícenství pomalu probouzelo. Děkan Lautner tyto spory znal. Měl o nich knihy. A zřejmě znal i osobu Antona Praetoria, německého kněze, kterému se podařilo podobné šílenství zastavit. Jediný známý případ ve stovkách čarodějnických honů z celé Evropy.

Děkan Lautner možná věřil, že bude takovým moravským Praetoriem. Ostře se postavil proti řádění inkvizitora Bobliga. Ve svých kázáních zpochybňoval čarodějnictví i samotného Bobliga. Adresoval stížné listy i protesty jak olomouckému biskupovi, tak majitelce panství. Se skupinou okolních farářů oficiálně odmítli výpovědi, učiněné při mučení a naopak dosvědčili řádné náboženské chování a cítění prvních obviněných žen.

A Jindřich Boblig to vzal jako výzvu na souboj. Kryštof Lautner byl tou osobou, která mu stála v cestě k bohatství a neomezené moci. A tady přichází to, co mě na celém příběhu tak vyděsilo. Jaké možnosti má Dobro? A jaké možnosti má Zlo?

Děkan Lautner byl uvězněn na mírovském hradě v roce 1680. Tvrdý žalář olomouckých biskupů pro provinilé kněze. Další roky Boblig usilovně získával důkazy o čarodějnických praktikách děkana Lautnera. Hlavní metodou bylo mučení Lautnerových přátel a zejména jeho hospodyně Zuzany. Přiznali všichni. Přiznali své a hlavně Lautnerovy zločiny. Rouhání. Přisluhování satanovi. Orgie na Petrových kamenech… Že děkan Lautner plive na kříž? Ano. Že posvátné hostie strká do bot a ještě leckde jinde? Samozřejmě. Další a další absurdity vyždímané nelidských týráním.

Kryštof Lautner se nedal snadno. Takové zacházení s duchovním se vymykalo tehdejším zvyklostem, zejména pak s tak oblíbeným duchovním. Lautner z vězení psal dopisy na hodně vysoká místa tehdejší světské i církevní administrativy. Za Lautnerovu záchranu pracovala i skupina farářů z okolních farností, v čele farář Tomáš König. Ti tím nemálo riskovali vlastní život. Boblig byl opravdu všemocný a všeho schopný. Zejména Tomáš König se ohnivé hranici vyhnul zřejmě jen tím, že zavčas zemřel smrtí přirozenou.

Po několika letech žaláře vydalo olomoucké biskupství svolení k výslechu děkana Lautnera právem útrpným. Boblig se mučení osobně účastnil a ve snaze získat přiznání nepřípustně překračoval i pravidla pro podobný výslech. Je to možná s podivem, ale taková pravidla opravdu existovala. Kryštof Alois Lautner se přiznal k čarodějnictví, odmítl ale uvést jména dalších „spolupachatelů“. Bobligovi to stačilo. Přestože v dopise, který pak Lautner napsal rozdrcenými prsty olomouckému biskupovi své přiznání odvolal, jeho osud byl zpečetěn.

Byl v kostele sv. Tomáše v Mohelnici potupně odsvěcen a poté v popravčí káře odvezen za město. Přihlíželo prý přes dvacet tisíc lidí. Na místním mrchovišti již byl připraven kůl a hranice. Jeho přátelé pro něj udělali alespoň poslední, tehdy ale poměrně běžný akt milosrdenství. Zaplatili katovi, aby konec odsouzence urychlil. Kat poté zavěsil na jeho tělo pytlík se střelným prachem a brzká exploze většinou ušetřila nešťastníka bolestivou smrti v plamenech. Většinou. V případě Kryštofa Lautnera slabý výbuch děkana jen zranil. Uhořel zaživa. Na popel.

Psal se podzim roku 1685.

„Nám je už hej

Už s námi táhne zubatej

už s námi táhne zubatej“

Co je tohle vůbec za příběh? Nemělo by zvítězit Dobro? Jenže děkan Lautner shořel na mohelnickém mrchovišti. A inkvizitor Boblig? Ještě deset let vyšetřoval a šířil hrůzu v Losinách. Pak se o něco podobného pokusil v Olomouci, tady byl ale odmítnut. Přesto i nadále žil v Olomouci životem mocného, bohatého a váženého muže. Podruhé se oženil. Zemřel v roce 1698 ve vysoce nadprůměrném věku 86 let.

Tak kde je nějaká spravedlnost? Pouhé dva roky před Bobligem, na opačné straně České republiky zemřel jiný „exemplární padouch“. Maxmillián Laminger z Albenreuthu, známý pod přezdívku „Lomikar“. Tam to ale přece bylo správně. „Exemplární klaďas“ Kozina jej vyzval na boží soud a Lomikar se do roka poroučel. Dobře mu tak. Ale co Boblig? Ještě léta po mohelnickém triumfu žil v přepychu a pohodlí a jistě s uspokojením vzpomínal, jak tehdy zatočil s tím protivným šumperským fráterem.

Tak kde je tedy ta „nějaká spravedlnost“?

Mohelnický městský park. Síť pěšin, cyklostezka, dětské hřiště. Za plotem kemp Morava. Místo, tiché, klidné, příjemné. Pomníček Kryštofa Aloise Lautnera není nijak nápadný. Už trochu zarůstá do parkové zeleně. Sedl jsem si na lavičku. Tady tehdy dohořela hranice. Ohořelý kůl, na něm spálené lidské tělo. Diváci se rozcházeli a i přes Bobligem šířené pomluvy si šeptali, že dnes tu zemřel mučedník a světec.

Soukolí, které jednotlivec nemůže zastavit, ať je jakkoliv v právu. A které, pokud mu neuhne z cesty, jej neodvratně a zákonitě rozdrtí.

A nejde mi ta písnička z hlavy. A nejde. A mrazí mě z ní a cítím ten kouř. A pokud někdy shlédnete film „Kladivo na čarodějnice“, taky ji uslyšíte…

„Zabiják jede na hrbatém koni,

A na tom koni kosti jenom zvoní,

a vlá a vlá mu hříva plesnivá,

A vlá a vlá mu hříva plesnivá“

Autor: Vitold

Další články autora: 70

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

1 turista zde byl a hodnotil

4,00

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Diskuse a komentáře k "Už táhne smrťák zabiják." Pomník děkana Lautnera v Mohelnici a na Mírově.

Vitold

Ano, dílo pana Drahomíra Polácha je mi známo a v žádném případě bych si netroufl na odborné úrovni…

Bobkart

Jako prospěcháře a chamtivce je vylíčen Boblig hlavně v románu a filmu. Takový šumperský historik…

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář