Valašské Meziříčí (Krásno) – galerie barokních soch

Valašské Meziříčí je nejen vstupní bránou Moravskoslezských Beskyd, ale také městem, které svým návštěvníkům představuje pozoruhodné množství zajímavých historických památek. Jedná se o pamětihodnosti většinou neokázalé a každý si je musí najít sám, ale o to větší radost pak přinesou. Navíc město do obnovy památek investuje čas i peníze, takže se běžný turista u každé z nich dozví alespoň pár základních informací o jejich původu a historii. Velmi zajímavou místní památkou je například soubor barokních soch světců, pocházející z poloviny 18. století a z peněz rodu Žerotínů. Drtivá většina z nich je – jako korálky – rozeseta kolem Masarykovy ulice v místní části Krásno nad Bečvou („zámostské“ předměstí valmezu a někdejší samostatné město Krásná, později Krásno). A je zajímavé, že se jedná převážně o světce u nás méně známé i zobrazované …

O významu těchto soch hovoří nejlépe fakt, že na podobě některých z nich se - na sklonku svého života – výrazně podepsal renomovaný olomoucký barokní sochař Ondřej (Andreas) Zahner, pocházející z Bavorska. Ten se podílel – mimo jiné – na výzdobě „unescového“ sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci. Ve Valašském Meziříčí se jedná o sochy pískovcové, na jejichž podstavcích většinou vidíme žerotínský erb a nápis v latině. A i naprostý laik si všimne, že Zahnerovy sochy jsou kvalitativně tak trošku někde jinde. Novodobou zajímavostí tohoto barokního souboru je fakt, že již v roce 2009 se hovořilo o enormním zájmu valašskomeziříčské radnice i sdružení Za Krásno krásnější přemístit kamenné postavy světců na jejich původní místo na mostě nad řekou Bečvou. Postupná realizace tohoto plánu měla proběhnout v – dříve tolik oblíbené – pětiletce. Ta již skončila … a nic se nezměnilo. Jedna ze soch, konkrétně sv. Jan Nepomucký, dokonce snad dále zůstává v Rožnově pod Radhoštěm. A – po I. světové válce silně poškozenou sochu sv. Ignáce z Loyoly jsem také neobjevil.

Nyní si přibližme jednotlivé sochy v tom pořadí, v jakém jsem si je prohlížel já při své poslední návštěvě tohoto valašského města. Úvodní socha pečovatele sv. Josefa stojí u gotického kostela sv. Jakuba Většího. Pochází z roku 1762 a její autor i donátor jsou neznámí. Následuje sv. Šebastián, zřejmě nejhodnotnější barokní socha ve městě. Socha je datována rokem 1750 a jejím autorem je Ondřej Zahner, tentokrát ve spolupráci s Janem Michaelem Scherhaufem. Donátorem je pravděpodobně František Josef hrabě ze Žerotína, jehož erb je vytesán na podstavci. Socha původně uzavírala dnes již neexistující krásenské náměstí. Úvodní trojici uzavírá první žena. Je jí matka Panny Marie, tedy sv. Anna. Socha je stejně jako sv. Josef od neznámého autora a z roku 1762. Předpokládá se, že jejím donátorem byl Michal Josef hrabě ze Žerotína. Původně stávala v Zašovské ulici a na svém současném místě se objevila ve 40. letech 20. století. Čtyřlístek dokončí sv. Libor neboli Liborius. Je opět z roku 1750, autorem je opět Ondřej Zahner a jako materiál bývá uváděn přímo mladějovský pískovec. Za donátora se považuje většinou František Josef hrabě ze Žerotína a erb Žerotínů najdeme na piedestalu. Socha se původně nacházela u mostu naproti sv. Valentinovi a o loket její levé ruky se dříve volně opírala biskupská berla.

Druhý čtyřlístek začneme u kruhového objezdu, kde se nachází socha sv. Floriána, který vznikl jako poděkování za ústup pruského vojska z města. Dnes nejstarší socha od neznámého autora pochází z roku 1742 a donátorem je tentokrát žena: Ludvíka hraběnka ze Žerotína. Její alianční znak zde najdeme spolu s erbem jejího zesnulého manžela Františka Ludvíka ze Žerotína. Následuje sv. Pelhřim neboli Pelegrinus; socha, která zůstala na svém původním místě. Pochází z roku 1769 a jejím autorem je Sebastian Hertl. Podstavec však vytvořil Šimon Závodník. Donátorem byl asi opět Michal Josef hrabě ze Žerotína. Jako třetí je na řadě opět žena, tentokrát na sloupu umístěná socha Panny Marie. Jedná se o dílo neznámého autora z počátku 18. století. Sloup je původní, socha byla nahrazena kopií z roku 2004 nebo 2006 a její originál najdeme v lapidáriu. Donátora sochy rovněž neznáme, ale víme, že Panna Marie byla původně otočena k silnici a stála u staré krásenské školy, zbořené roku 1887. A to nejlepší se má prý vždy nechat na závěr. Tentokrát to celkem i vyšlo. Poslední sochou je sv. Valentin z roku 1750. Za donátorství Františka Josefa hraběte ze Žerotína vznikla tato socha v dílně olomouckého barokního génia Ondřeje Zahnera. Od počátku – spolu se sv. Liborem - střežila vstup na most přes Bečvu, v 50. letech minulého století přemístěna na Masarykovu ulici a v roce 2006 vrácena na původní místo. Světec původně držel v pravé ruce biskupskou berlu a jedná se zřejmě o nejhezčí sochu ve městě (minimálně dle názoru některých místních obyvatel).

Všechny uvedené barokní sochy jsou dnes již zapsány do seznamu nemovitých kulturních památek. Přestože dnes sochy tvoří zajímavou venkovní galerii, bývá „jim“ vyčítáno, že se ztratilo malebné propojení Krásna a Meziříčí a sochy, vytržené ze svého přirozeného prostředí se staly pouhými „solitérními galerijními představiteli jedné historické epochy“. Toto nejsem schopen posoudit, ale mohu vám s klidným svědomím doporučit, abyste si na malou procházku kolem této barokní galerie pod širým nebem čas našli. Stojí pořád za to.