Velíz
Velíz je magickým, mystickým kopcem. Pozornost lidí přitahuje od pravěku. Leží nad vesnicí Kublov. Od Berouna je vzdálen asi 14 kilometrů na západ. Je to takový oblý zalesněný hřbet, obklopen je pastvinami a loukami. V jeho srdci, nikoliv však na vrcholu, leží malá osada s kostelem sv. Jana Křtitele, který je obklopen hřbitovem.
Hora je tvořena z křemence, horniny usazené. Ve vnitřku hory jsou rudné žíly, které zde i byly těženy. Patří do geomorfologického celku Křivoklátská vrchovina. Nadmořská výška vrcholu je 595 m n.m.
Začnu tím, co tady dnes můžeme vidět. A tím je hlavně kostel sv. Jana Křitele obklopený hřbitovem. Jeho stavební podoba nepůsobí moc tradičně. Kostel je tvořen v přední, vstupní části jakýmsi zvláštním hranolem, na který je posazena barokní vížka s cibulovitou bání. Přesbytář je gotického původu, uvnitř má gotickou podobu, navenek však je barokní. Tyto dvě části jsou spojené barokní částí kostela s kasulovými okny.
Ten zvláštní hranol jsou dvě spojené románské věže. Jinak lze říci, že prostor mezi věžemi byl vyzděn. Původně byly věže snad zakončeny jehlancovou stříškou, ta se však nedochovala. Věže mohly mít takovou podobu jako mají na bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě. Hranolem se vstupuje do lodi kostela, tvoří takovou předsíň lodi. Vstupuje se dochovaným gotickým portálem. V presbytáři se dochovala gotická žebra. Kostel tedy mohl být postaven asi v polovině 13. století. Loď má zdivo barokní a takto byly obě dvě části rozbořeného kostela propojeny až v barokní době. Loď se zřítila už v době po útoku husitů. Původem je kostel tedy gotický, předcházela mu snad menší kaple zasvěcená také sv. Janu Křtiteli. Její pozůstatky jsou pravděpodobně skryty pod dnešním kostelem. O tom, že tady taková kaple mohla stát, nás zpravuje pověst. Týká se knížete Jaromíra a posvátného Velesova dubu. Ale abych se znovu vrátila k tomu, co dnes na místě můžeme vidět. Ke zdi hřbitova na jihovýchodní straně přiléhají základy budov porostlé bujnou vegetací. To zde byly odkryty základy benediktinského gotického kláštera. Budova měla tvar písmene L, druhá část budovy kostel obklopovala ze strany jihozápadní. Pozůstatek této budovy je už nepoužívaná márnice, ta má v rohu malé okénko s kamenným ostěním, to je pozůstatek původního gotického malého kláštera. Pozváni sem byli benediktini z ostrovského kláštera. (viz.pozn.dole) Zajímavé je, že pod základy budov se nacházelo staroslovanské pohřebiště, našly se zde hroby s pohanskými milodary, jako jsou třeba ozdoby záušnice datované do 9. - 10. století našeho letopočtu. Dále pak zde najdeme studánku zvanou Gothardka, která byla v době svatojanských poutí hojně využívána. Poutnící si z ní nabírali léčivou vodu. Dnes jsou její dvířka uzamčena a slouží jako zdroj vody pro blízkou usedlost. Najdeme ji za severovýchodním rohem kostela, ale až za hřbitovní zdí.
Teď se vrátím ke kapli, která tady snad bývala před postavením kostela. Roku 1003 byl kníže Jaromír vylákán Vršovci na lov na Velíz. Jaromír se vydal i přes varování manželky, která o nebezpečí byla zpravena ve snu. Vršovci v lese na Velízi Jaromíra spoutali, svlékli, přivázali ho k zemi a bavili se tím, že ho s koněm přeskakovali. Pak ho přivázali ke stromu a stříleli po něm šípy. Jaromír prosil svého světce, svatého Jana Křtitele o pomoc. Ten před něj rozprostřel svůj plášť a ochránil ho před šípy. Myslivci Hovorovi se sem podařilo přivést Jaromírovu družinu a ta knížete vysvobodila. Jako poděkování za svou záchranu nechal Jaromír na místě postavit kapli sv. Jana Křtitele. Dub, ke kterému byl Jaromír přivázán, byl poražen a využit jako oltář. Tento kus dubu se údajně měl nacházet i v později postaveném kostele. Onen dub mohl být posvátným stromem boha Velese. A tak v pověsti opět můžeme vidět boj pohanství s křesťanstvím. Pohanští Vršovci se chtěli zbavit křesťanského knížete Jaromíra.
Další pověst, kdy se pohanství doslova pralo s křesťantsvím, je situována na louku U servaného Jana. Najdeme ji na jihovýchodním úpatí vrchu. Měl zde být zabit davem pohanů křesťanský misionář Jan. Podle další pověsti někde tady měli být počátkem 19. století pasáčci svědci nevídaného jevu. Strhla se zde v době letního slunovratu vichřice a na pasáčky hnala ohnivé sudy. Přírodní síly tady měly vždy navrch. A tak jsme se dostali k neviditelné pohanské vrstvě, jejíž energie tu stále přítomna je.
Jako další příklad toho, že pohanství se tady přímo pralo s křesťanstvím uvedu pověst, kterou se své knize Pověsti a staré tradice Podbrdska z roku 1923 popsal Karel Kazda. Pověst vypráví o tom, že na nejvyšším bodě Velízu, kterému se jinak říkalo Svatojánský vrch, byl za dob pohanských stále udržován oheň. Poblíž bydlel starý muž, který nechtěl přijmout křest a ani to nechtěl dovolit své dceři. Dcera vyhrožování svého otce, že se zabije, jakmile ona přijme křest nedbala a nechala se pokřtít. S pohanskými přáteli z Hudlic byl muž domluven, že jakmile bude nejhůře, rozdělá na vrcholku vrchu oheň a dá jim vědět. Dcera křest přijala před svátkem svatého Jana. Muž rozdělal na kopci velký oheň. V zápalu zlosti ale do něj skočil a uhořel. Od té doby se vrch nazývá Svatojánským.
Velíz – Veles, podobnost slov tady je. Veles tady snad mohl být uctíván. A kdo byl Veles? Moc o něm nevíme. Přímo od pohanských Slovanů o něm žádné zprávy nemáme. Jeho podobu a funkci ve slovanském božstvu jenom můžeme rekonstruovat z pozdějších křesťanských zpráv. Ty byly ale ovlivněné svým zpochybňováním a zatracováním toho všeho „špatného“ pohanského. Navíc jsou to prameny pouze z východoslovanského prostředí. Lze ale předpokládat, že byl všeslovanským bohem. Přímo u nás v Čechách na jeho kult upozorňují jen místní názvy. Další informace o něm získáváme srovnáváním náboženských postav z jiných kulturních vrstev.
Veles snad byl rohatý, oděný do černého rouna. Byl to bůh bohatství, skotu, podsvětí, magie, věštění, divokých zvířat, lovu. A hlavně bohem skotu. Protože stáda dobytka představovala dříve majetek a bohatství, byl právě proto ochráncem stád a bohatství. Přeneseně byl i bohem plodivé síly. Byl i vládcem podsvětí, a to podle slovanské představy, kde si podsvětí představovali jako zelenou louku, kde se pasou duše zemřelých lidí. K tomu se vztahuje to, že byl i vládcem podsvětních vod. Zároveň snad byl strážcem předělu mezi světem živých a mrtvých. Analogický je mu v tomto smyslu třeba baltský Velnias, kterého stihl v době christianizace stejný úděl jako Velese. Tedy byl ztotožněn s ďáblem či čertem. Typickým místem, kde se lze setkat s Velniem je les či bažina. Stejně tak Veles byl vládcem divokých, neobydlených oblastí jako lesy či bažiny.
V době, kdy se křesťanství snažilo zvítězit nad pohanstvím, degradoval Veles z ochránce na ďábla, čerta, démona. K tomu také přispěla jeho podoba s dobytčími rohy. Zajímavé je zamyslet se nad tím, jak je patronát nad divokou a zároveň i domácí zvěří, tedy dobytkem, propojen. Veles je nazýván tzv. „skotím bohem“. V tomto případě může jít o metaforu, kdy skot je pro Velese něco jiného než pro lidi. Pro Velese, který byl vládcem divočiny a lesa, tak divoká lesní zvířata mohla představovat jeho „skot“, který on pásl.
Teď zpátky k Velízi. Je to kopec obklopený pastvinami. Pastviny zde byly i dříve. Snad by to tedy mohlo být posvátné místo pastevců. Pokud byl Veles zobrazován, tak to byla postava oděná do huňatého rouna, snad s rohy. Postavena tady byla kaple a později kostel zasvěcený sv. Janu Křiteli. To není úplná náhoda. Jan Křtitel se narodil starším rodičům Zachariáši a Alžbětě. Jeho příchod byl zvěstován. V mládí odešel do pouště, kde se živil medem divokých včel, kobylkami a kořínky rostlin. Oděn byl pouze do velbloudí kůže, měl poutnickou hůl, byl zarostlý, neupravený, neoholený. Svým divokým vzhledem připomíná zpodobení pohanského Velese. Jan křtil v řece Jordánu, takto byl pokřtěn i Ježíš Kristus. Za kritiku krále Heroda Antipy byl sťat. Jan kritizoval Herodův poměr s manželkou svého bratra Filipa, Herodiadou. Na hostině se Herodovi zalíbila dívka, která krásně tančila. Za krásný tanec jí nabídl odměnu, jakou si sama vybere. Na podnět své matky Herodiady si vyžádala mísu s hlavou Jana Křtitele. Salomé je křesťany brána jako symbol svůdnosti, její tanec byl prý velmi erotický. V tomto lze spatřovat snahu křesťanů erotiku přetavit na hřích. A ještě dále je to snaha degradovat plodivé síly lidí a samozřejmě i přírody na něco špatného, démonického. Tak i v tomto ohledu byl sv. Jan Křtitel vybrán dobře jako následovník Velese. Veles byl právě pohanským bohem plodivé síly, a degradovat pohanství se první křesťané museli velice snažit.
Zasvěcení kostela sv. Jana Křtiteli může však mít souvislost až s benediktiny z ostrovského kláštera, kteří tady vlastnili klášter. Sv. Jan Křtitel byl jejich oblíbeným světcem, takto mu zasvětili i jiné své kostely, jako třeba ve Sv. Janu pod Skalou a v Zátoni v jižních Čechách.
Zajímavostí je, že u sv. Jana Křtitele se slaví jak jeho narození, tak jeho smrt. U ostatních světců je to naopak, tam se slaví den jejich mučednické smrti. Narození se slaví 24. června a stětí 29. srpna.
21.červen – to je obvyklý den letního slunovratu. Ten byl ve všech pohanských kulturách řádně slaven. Nastala kouzelná noc. Na kopcích a v posvátných hájích se zapalovaly ohně, slavil se letní slunovrat. Zapálením ohně se vzdával hold síle Slunce, která vrcholí právě v době letního slunovratu. Svatojánské ohně zapalované v předvečer svátku sv. Jana Křtitele navazovaly na pohanské zvyky v době křesťanství. Vzpomeňme si na pověst, kde pasáčci v době letního slunovratu na louce pod Velízem polekali ohnivé sudy. Nemohlo by to mít všechno souvislost?
Vraťme se ale zpátky k pohanskému Velesovi. Když od kostela vystoupáme vzhůru lesem na hřbet kopce a chvíli po něm půjdeme, dojdeme k idolu pohanského boha. Jde tady pouze o jednoduché ztvárnění pohanské modly. Idol byl tady vztyčen roku 2003.
Kdybychom chtěli jít ještě dále v čase, místo bylo oblíbeno již v době Keltů, což potvrdili archeologické nálezy. A logicky vzhledem k povaze lokality se můžeme ptát, kdože zde byl uctíván před Velesem? Keltské náboženství působilo na to slovanské a tak tam můžeme najít řadu podobností. A kromě jiného se slovanské náboženství potkávalo i s germánským. Jinak řečeno, ve všech třech náboženstvích najdeme sobě navzájem podobné bohy, ale samozřejmě ne identické. Určitou podobnost najdeme u slovanského boha Velese a keltského Cernunnose. Moc o něm nevíme. Cernunnos byl, na rozdíl od Velese, zobrazován s jeleními parohy. Je tedy možné, že byl bohem lesa, divoké zvěře, lovu a potažmo i bohem plodivé síly. Tedy podobně jako Veles u Slovanů.
A co nám zbývá na Velízi navštívit? Jihozápadně od kostela můžeme navštívit Bílou skálu. Tam bývala tzv. Kochanova jeskyně. Kochan byl vůdcem Vršovců a v jeskyni se schoval. Dnes tam ale jeskyni nenajdeme, bývala štěrbinovou jeskyní a v 19. století se sesunula. Vedle skály najdeme dále dnes bohužel vyschlou studánku, pod ní je ale kulaté jezírko, které tak s trochou fantazie připomíná jezírko pro rusalky.
Za kostelem, jak už bylo dříve zmíněno, je studánka Gothardka. Dnes je uzavřena, dříve si z ní poutníci nabírali vodu a nosili si jí domů. Její voda prý pramení v nitru hory. Její patron sv. Gothard je někdy uváděn jako patron skotu a ochranitel od moru a jiných nemocí, jak u skotu, tak u lidí. Určitá souvislost s ochranitelskou Velesovou funkcí tady je. Dnes je svatý Gothard spíše brán jako patron proti různým nemocem, proti blesku, krupobití a jako patron zedníků. Důležité také je, že svatý Gothard byl benediktinským světcem. Benediktini si ho vybrali i jako patrona svého kostela ve Slaném, který založili v průběhu 12. století. Takže kromě sv. Jana Křtitele, byl i sv. Gothard oblíbeným světcem ostrovských benediktinů.
Kopec přitahuje lidi odedávna. Jak je vidět, v kopci dřímá určitá duchovní síla. Ať už tady byl uctíván Cernunnos, Veles či svatý Jan Křtitel, vždy se tady oslavovala plodivá síla přírody. Síla, která se nikam nikdy nevytratí, člověk si jí nepodmaní, je jen její součástí. Nechť si toto tady poutník uvědomí.
pozn. Základy ostrovského kláštera dnes leží na ostrůvku uprostřed Vltavy, nedaleko soutoku s řekou Sázavou a blízko středočeské obce Davle. Klášter zde ale brzy zanikl a již nebyl obnoven.
Zdroje : DOSTÁL, A., Cit. dílo. In: Časopis katolického duchovenstva 32, 189 1, s. 599. , KAZDA, K., Pověsti a staré tradice = Podbrdska. Beroun 1923, s. 45, 46. , http://www.brdy.info/kapitoly/veliz.php
Přidat do oblibených uživatelů
Kublov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Velíz
