"Velmez" - budova radnice

Jedním z nejzajímavějších stavení hlavního rynku města Velké Meziříčí je oslnivě bělostný objekt radnice. Vznikla po zakoupení domu místního rychtáře a domu sousedního a jejich přestavbou v roce 1529, který dal sjednocené budově renesanční podobu. Z té doby se dodnes v přízemí nachází mázhaus s malovanými ornamenty na klenbách. Zasedací místnost se zase může pochlubit gotickým dřevěným stropem, který sem byl ale přenesen ze zaniklé hospody U Bílého anděla.

V budově odjakživa sídlili jen konšelé, později členové MNV a po sametu opět místní radní v čele se starostou. Vyjímka nastala v 19.století, kdy sem byl nastěhován i okresní soud, k jehož příslušenství patřila také jedna vězeňská cela a mučírna. Soud byl zrušen roku 1931 a část interiérů radnice pak využila obecní knihovna a muzeum. V současnosti se tu kromě části kanceláří městského úřadu (starosta, místostarosta a tajemník) a obřadní síně nachází Turistické Infocentrum.

 

Radnice byla v minulosti postižena četnými požáry a byla mnohokrát opravena a přestavěna. Poslední takový „zásah“ do její podoby se odehrál před koncem minulého tisíciletí, kdy byly na její okázalý štít vráceny kulaté hodiny a kdy byly rovněž obnoveny původní vchody do radnice. Pokud se vám ta renesanční psaníčka zdobící její fasádu zdají poněkud „podivná“, nemýlíte se, neboť její fasáda je opravdu nová a je krášlena toliko „pseudosgrafity.“

Ve vestibulu je umístěna pamětní deska obětem tzv.Velkomeziříčského masakru, který se na radnici odehrál v posledních desítkách hodin druhé světové války.

 

Co se tu vlastně na konci války stalo?

 

5.května vypuklo Pražské povstání a druhý den nechal velkomeziříčský starosta Antonín Jelínek vyhlásit místním rozhlasem „osvobození“ a vyzval občany, aby vyvěsili československé vlajky, ale dodržovali přitom klid a rozvahu.

Ti velice rádi poslechli, netrvalo to dlouho a radnice byla najednou plná šťastných lidí. Vzápětí zde byl ustanoven Národní výbor, jehož členy bylo i pět příslušníků SNB. Do města poté zamířily partyzánské skupiny a oddíly a rovněž obyvatelé sousedních dědin.

 

Starosta pak po telefonu jednal s místním německým vojenským velitelem, který byl ochoten přistoupit k vyjednávání, protože okupanti už se necítili natolik silnými v kramflecích, aby proti tolika Čechům podnikli ozbrojený výpad. Německá strana nakonec souhlasila s kapitulací, jenže pod podmínkou, že si své zbraně ponechá a přesune se do domů, které jim určili Češi.

Obě strany se přitom zavázaly, že proti sobě nezaútočí.

 

Němci se nastěhovali do hospodyňské školy a euforií dočista zmámení čeští povstalci se rojili po rynku a po interiérech radnice. Absolutně je totiž nenapadlo, že i když je konec války téměř na dosah, vše se ještě může nečekaně změnit a hrubě podcenili rozjetou německou mašinérii…

 

A také podlost gestapáckého oficíra Schauschubze, který porušil dohodu, telefonicky se spojil s úřady gestapa v Třebíčí a Jihlavě a požádal o pomoc při likvidaci povstání.

 

 

Úderem dvaadvacáté hodiny k městu přijel silný oddíl fašistů, vyslal do města průzkum a ten zajal starostu a dozvěděl se, že se hlavní jádro povstalců nachází v budově radnice. Velitel úderného komanda – poručík Ostendorf pak v objektu hospodyňské školy navštívil místního velitele wehrmachtu. Ten jej sice informoval o dohodě, kterou spolu uzavřeli Češi a Němci, ale příchozí nesouhlasil. Nato prohlásil, že splní rozkaz od velitele divize, povstání potlačí a všechny jeho účastníky nechá postřílet.

 

Nadějí zpité vlastnce na radnici pak Němci vlastně přistihli v „nedbalkách“ a všechny je zajali. Národnímu výboru sice přišla na pomoc četa odbojové skupiny Tau – při akci se kapitánu Vetíškovi podařilo z radnice utéct a přidat se k partyzánům, jenže ti se museli kvůli výrazné německé přesile stáhnout.

 

Za další události pak nese přímou zodpovědnost neuvěřitelná lidská bestie – poručík Ostendorf!

 

Nejprve nechal zajatce podrobit drastickému výslechu, při níž byli Češi gestapáky krutě mučeni. Výslech začal 7.května o třetí hodině odpolední a od 16. do 18.hodiny bylo všech 55 zajatých odbojářů po skupinkách odvezeno k řece Balince a Oslavě. Pod namířenými hlavněmi zbraní je Němci donutili sestoupit ke břehům řek a tam je střelbou do týla, krku a zad všechny popravili.

(U Balinky bylo zastřeleno 14 a u Oslavy 41 mužů.) K nim přibylo tělo odboráže, který byl zastřelen již při „výslechu.“

 

Následující den (8.května) Němci naháněli místnímu obyvatelstvu strach až do poledne, kdy se konečně rozhodli před rychle se přibližující Rudou armádou ustoupit.

 

Před odchodem ale ještě jednou naplno projevili svou bestialitu a zvrácený vztah k důslednosti a pořádku – to když postříleli v chlévě hospodyňské školy další tři zajaté Čechy jen proto, aby bylo číslo popravených zaokrouhleno na číslici 60!