Vídeň – Votivní kostel Božského Spasitele (Wien - Votivkirche)

Jednou z nejnápadnějších staveb hlavního města našich jižních sousedů je bezesporu votivní kostel Božského – nebo chcete-li Božího – Spasitele. Jedná se sice „pouze“ o neogotickou novostavbu z II. poloviny 19. století, ale nenajdeme v Rakousko mnoho chrámů, dosahujících výšky téměř 100 metrů. I v samotné Vídni je vyšší jen jeden. Votivkirche se nachází na Rooseveltplatz, v těsné blízkosti vídeňské univerzity, a nedaleko odsud se tyčí další městská dominanta, budova Radnice. A hned na úvod bychom si měli připomenout, že kostel nechal postavit arcivévoda Ferdinand Maxmilián (však se také náměstí před kostelem původně jmenovalo Maximiliansplatz) po atentátu na svého bratra - a císaře - Františka Josefa I., že autorem projektu byl architekt Heinrich Ferstel a že se údajně jedná o jednu z nejkrásnějších a nejvýznamnějších neogotických sakrálních staveb na celém světě.

Na den přesně 110 let před narozením autora tohoto článku tedy spáchal János Libényi neúspěšný atentát na mladého císaře Františka Josefa I. a jeho bratr Ferdinand Maxmilián, pozdější mexický císař, vzápětí nelenil a – jako projev díků za záchranu Jeho Veličenstva – odevzdal finanční dar na výstavbu nového vídeňského svatostánku. Asi pan arcivévoda nepatřil k nejbohatším – nebo na bratrovi trošku zaškudlil – protože se k němu muselo přidat dalších třicet tisíc "drobných" dárců, aby mohl být votivní chrám národů monarchie postaven. A asi to byl dobrý „kšeft“, protože do „výběrového řízení“ na zpracování stavebního projektu se v roce 1854 přihlásilo celkem 75 architektů, pocházejících nejen z Rakousko-Uherska, ale i z Německa, Anglie a Francie. Vyhrál tehdy teprve 26-letý Heinrich Ferstela, a tak mohl být v roce 1856 položen základní kámen.

Celá stavba pak trvala více než dvě desetiletí a jako základní stavební materiál byl použit tvrdý pískovec, pocházející převážně z lomů Steinbrüchen u Wöllersdorfu a z Brunn am Steinfeld. Základy chóru a apsidové kaple byly dokončeny roku 1857, bočních lodí 1589 a věže v roce 1860. V letech 1862 až 1863 byla zvýšena věž i chrámová loď a v roce 1864 zahájena stavba příčné lodi se střešním štítem. Celá věž pak byla do výšky 99 metrů „vytažena“ v roce 1868, a to díky štědré dotaci vídeňského Magistrátu. Teprve roku 1872 byla loď zaklenuta a o šest let později byly dokončeny stavební práce v interiéru. Kostel byl nakonec vysvěcen po 23 letech (r. 1879) výstavby, a to v rámci oslav stříbrné svatby císařského páru.

Votivní kostel Božského Spasitele je trojlodní bazilikou s mnoha kaplemi. Hlavní loď je dlouhá devět jochů (nebojte se, to je německy klenebních polí), transeptu má jochů sedm. Celý chrám je oproti běžným zvyklostem opačně orientován, tzn., že chór směřuje k západu, dvojvěžové průčelí k východu. Klenba uvnitř chrámu je hvězdicová i křížová, střecha pak sedlová. Boční lodě dosahují poloviční šířky i výšky lodě hlavní a prodlužují je jednotlivé kaple. Ty lemují také příčnou loď. Křížení lodi pak vytváří zajímavý „centralizující“ dojem. Neobvyklé je také vynechání triforia a jeho nahrazení chórovými galeriemi. Vertikální členění chóru pak odpovídá rozdělení vnějšímu. Důležité je pronikání horizontálních a vertikálních trendů stavby. Velkou pozornost budí hlavní vstupní portál s žehnajícím Kristem na centrálním sloupku, který je skutečně bohatou sochařskou galerií ve stylu francouzských gotických katedrál. Zajímavá je, samozřejmě, i průčelní galerie králů a oba boční stupní portály.

V rámci delšího závěru ještě přidejme pár slov o chrámových oknech a mobiliáři. Původní vitrážová okna, vytvořená podle návrhů předních rakouských malířů své doby (např. Josef Führich, Edward von Steinle nebo Ferdinand Laufberger) a z finančních darů šlechty i duchovenstva, byla zničena v průběhu II. světové války. Okna byla následně zrestaurována v letech 1960 až 1973 do své původní podoby. Výjimkou byla velká průčelní rozeta a Císařské okno Edwarda von Steinle v pravém transeptu, od kterých se nedochovaly původní nákresy.

Hlavní oltář je cibóriový (tedy s badachýnem, v tomto případě polychromovaným) a jeho podobu navrhl sochař Josef Gasser, který se rovněž spolupodílel na realizaci. Je vysoký 1,8 metru a jeho součástí jsou postavy andělů i čtyři menší sochy světců. Čtyři kulaté sloupky jsou vyrobeny z červené saské žuly. Čelo oltáře chrámu věnoval papež Pius IX. a bylo vyrobeno v Římě. Oltářní „obraz“ je vyroben z mramoru, za použití šesti pilířů z egyptského alabastru. Oltář vrcholí asi čtyři metry vysokým retáblem ze zlaceného bronzu a barevných smaltovaných obrazů. Původní hlavní oltář Andrease Halbiga stavitel chrámu odmítl a ten je tak od roku 1873 umístěn ve vídeňském Augustiniánském kostele. Další oltáře najdeme v jednotlivých kaplích, jen v křížení lodí jsou čtyři: Biskupská kaple, kaple sv. Kříže, Růžencová kaple a Křestní kaple. Další se pak nacházejí v postranních lodích a kapli Panny Marie najdeme ve středu ambitu.

Biskupská kaple je známá také jako kaple Nejsvětějšího srdce, nachází se vpravo a osvětlují ji čtyři okna se zobrazením sv. Ambrože z Milána, sv. Altmanna z Pasova (zakladatel kláštera Göttweig), Klementa Marii Hofbauera (patron Vídně) a papeže Pia II. Součástí kaple je mramorový oltář a kříž se zobrazením vzkříšeného Krista, bájného ptáka Fénixe, vstávajícího z plamenů, a pelikána, krmícího svá mláďata vlastní krví a tělem. Na oltáři jsou také symboly čtyř evangelistů s Kristovým obětním beránkem uprostřed. Oltář je pak korunován sochou Nejsvětějšího srdce a čtyřmi reliéfy, znázorňujícími výjevy z Kristova umučení. Růžencová kaple se nachází také vpravo, v křížení kněžiště a transeptu a dříve byla známa jako kaple Vévodská. V této kapli byl až do roku 1986 umístěn pozdně gotický Antwerpský oltář (v současnosti je tento vlámský řezbářský klenot z poloviny 15. století a s původní polychromií k vidění v chrámovém muzeu zvaném podle umístění Hoforatorium), dnes se zde nachází tumba známého Turkobijce hraběte Niklase von Salm, která pochází z roku 1548 a svého času – tedy do roku 1879 – byla uložena na hradě v Rájci nad Svitavou.

Kaple sv. Kříže, dříve známá jako Císařská, se nachází na levé straně křížení presbytáře a transeptu a je pojmenována podle oltáře z istrijského vápence a egyptského alabastru. Jeho podobu tvoří Ukřižovaný mezi Pannou Marií a apoštolem Janem. Nástěnné malby v kapli jsou věnovány tématu uctívání eucharistie, vitrážová okna jsou dílem Franze Jägerstättera. Vlevo se nachází také Křestní kaple neboli baptisterium. Součástí kaple je osmiboká křtitelnice z egyptského alabastru a se sloupky zdobenými sochami sv. Kateřiny Alexandrijské, sv. Vavřince, sv. Barbory ​​a sv. Štěpána. V této kapli byla původně umístěna salmovská tumba.

Hlavní velké varhany byly postaveny v roce 1878 firmou EF Walcker & Cie a mohou se pochlubit počtem 3.762 píšťal a 61 registrů. V letech 1995 až 1996 byly renovovány varhanářskou firmou Klais z Bonnu. V současnosti jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších orgánů z období historismu na světě. Staré chórové varhany jsou rovněž označovány jako velmi cenný nástroj, jehož tvůrcem byl v roce 1904 Franz Capek. Tyto varhany byly funkčně upraveny roku 1949. Nové chórové varhany navrhl vídeňský varhanářský mistr Philipp Eppel a zprovozněny byly v roce 1970. Na jejich podobě se podílel ještě další varhanář, Herbert Gollini.