Vojenský hřbitov na Pouchově

Původní vojenský hřbitov se nacházel na části dnes neexistujícího kopce Rožberku, jenž dříve patřil k Pouchovu. K jeho zřízení došlo v roce 1787, kdy zanikl předem jmenovaný vrch, který byl použit na vybudování náspů při výstavbě královéhradecké pevnosti a tímto krokem rovněž zmizelo nebezpečí, že by případné nepřátelské dělostřelectvo mohlo odněkud vážně ohrozit vznikající citadelu. Tento stav nám krásně dokládá I. vojenské mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c096).

Nynější vojenské pohřebiště bylo zřízeno po zakoupení části pozemku čp. 149 o výměře 800 čtverečných sáhů od role Rychtářské za 150 zlatých městem, k němuž došlo smlouvou z 28. dubna 1806, a začalo se na něm pohřbívat v roce 1810. Nejprve sem byli pohřbíváni vojáci a důstojníci zemřelí v pevnosti a také z vojenské nemocnice, což si vyžádalo jeho postupné rozšiřování, např. o kus pastviny za 484 zlatých a 15 krejcarů, který prodal královéhradecký magistrát 27. dubna 1824. V době prusko-rakouské války roku 1866 bylo v Hradci Králové jako lazaretů používáno převážně školních budov. Pevnost byla v průběhu války připravena k obraně, a proto neprodyšně uzavřena. Nebylo tedy možné zemřelé převážet na pouchovský vojenský hřbitov a tak byli nakonec pohřbíváni za Slezskou branou u Orlického mostu v dnešních Vonešových sadech.

Odsud byli v polovině 80. let 19. století exhumováni a jejich ostatky přeneseny na Pouchov. Zároveň sem byl přemístěn mohutný pískovcový gotizující pomník ve tvaru osmibokého sloupu, na němž je nasazen litinový kříž ozdobený vavřínovým věncem. Ten věnovaly královéhradecké dámy na památku rakouských a saských vojáků, kteří ve městě podlehli svým zraněním. Rovněž sem byly převezeny z hromadného hrobu u hradecké reálky amputované ruce a nohy vojáků. Roku 1877 byl za vojenským hřbitovem založen hřbitov pro královéhradeckou židovskou obec, takže již nemohlo dojít k rozšíření vojenského pohřebiště severním a východním směrem. V roce 1897 byly nově upraveny některé hroby z prusko-rakouské války a následně došlo k jejich osázení květinami nebo keřovím. Tehdy však bylo velkou tradicí, aby v den Všech Svatých a o Dušičkách plápolaly svíce na každém z hrobů, aby bylo ukázáno na to, že lidé na zde pohřbené nezapomínají, což se však začalo postupem času vytrácet, zejména v souvislosti s 1. světovou válkou, jež byla počtem obětí nesrovnatelná s jakýmkoliv konfliktem dříve a vyvolávala postupně jakousi otrlost mezi lidmi, jako kdyby byli bez srdce a bez citů.

V letech 1914-1919 se na Pouchově pohřbívali vojáci, důstojnici a zajatci zemřelí v hradeckých lazaretech a zároveň vojenští civilní zaměstnanci. Podle pohřebních knih je tady stále uloženo několik stovek vojáků a důstojníků z řad rakousko-uherské, italské a ruské armády, i když mnohá těla byla v následujících desetiletích odsud odvezena do své domoviny. Příkladem budiž to, že 23. října 1929 byly exhumovány a odvezeny do vlasti ostatky několika desítek srbských a bosenských vojáků. Po vzniku Československa sloužil vojenský hřbitov i nadále zemřelým z posádek a vojenských nemocnic města a jejich rodinným příslušníkům, ale rovněž zde byli pohřbíváni četníci. V řadě případů se tu konaly různé vzpomínkové akce, z nichž zmiňme rusko-ukrajinskou panychidu 2. listopadu 1924. Ale ani to nezabránilo tomu, aby hřbitov chátral, pustl a postupně upadal, o čemž máme zprávy již z předem zmíněného roku 1924, kdy bylo konstatováno, že nápisy na náhrobcích jsou buď špatně čitelné nebo vůbec povětrnostními vlivy smazány a vojenská správa s tím nic nedělala. Nakonec byla v červenci 1928 alespoň omítnuta notně sešlá zeď a navrch položeny betonové desky. Od roku 1930, po vzniku vojenského letiště, tady spočinuli i někteří zahynulí či zemřelí piloti. V roce 1935 pak přišel Spolek pro udržování pomníků a památek na bojišti r. 1866 s plánem na další opravu pohřebiště.

Rovněž v období 2. světové války, kdy převzalo správu pohřebiště protektorátní vládní vojsko, bylo ve městě několik lazaretů, kam byli letecky sváženi těžce zranění z front a léčeni rovněž někteří sovětští zajatci (rudoarmějci). Většina z nich však zemřela v souvislosti s jejich transporty z pracovních i koncentračních táborů v hornoslezské průmyslové pánvi, k níž se na přelomu let 1944 a 1945 přibližovala stále rychleji Rudá armáda. První transport se objevil na Královéhradecku 17. února 1945, přičemž do 31. března téhož roku zemřelo na území okresu celkem 35 zajatců, z nichž 20 v tzv. záložním lazaretu č. I. a III. v Hradci Králové. Ti byli právě pohřbeni na Pouchově a následně k nim přibyla ještě těla 30 dalších padlých a zemřelých rudoarmějců. Jejich hroby nejsou označeny, i když se ví, kdo ve kterém leží. Památník, který jim byl vybudován, patří k největšímu pohřebišti Rudé armády v okrese. Na Pouchově byl také původně pohřben Harry Kincaid, příslušník amerického leteckého pluku ze státu Indiana v USA. Exhumován a odvezen do vlasti byl 12. srpna 1946.

Po osvobození od německých okupantů zde byli opět pohřbíváni důstojníci a jejich rodinní příslušníci, většinou z hradeckých posádek. Jmenujme např. piloty kpt. Ľubomíra Lilgeho, který zahynul 21. listopadu 1956 na letounu MiG-15, a npor. Antonína Buriana, jenž zemřel při výkonu letecké služby 18. března 1954 (viz https://www.vets.cz/vpm/3489-hrob-antonin-burian/). K 40. výročí lidické tragédie zde Český svaz žen Pouchov umístil památník, připomínající tuto smutnou událost. Čestné pohřebiště vojáků Rudé armády s pomníkem má na svědomí zase místní KSČ. Ke slavnostnímu odhalení došlo 23. června 1948 a pravidelně se tu konaly různé pietní vzpomínkové slavnosti.

Následně se péče o hřbitov jaksi zasekla a mnoho se na něm nedělo, pokud nepočítáme mnohokrát probíranou otázku pohřbívání, o jehož zákazu se začalo hovořit počátkem 70. let 20. století v různých komisích MěstNV a ONV a výsledkem bylo schvalování vyhlášky o předem jmenované věci roku 1973. V roce 1993 se zase exhumovaly ostatky italských vojáků z 1. a 2. světové války a o rok později se objevila v "Hradeckých novinách" tato slova: "Takto to vypadá na vojenském hřbitově v Hradci Králové - Pouchově. Už brána nepůsobí zrovna příznivým dojmem, ovšem stav náhrobků, betonových křížů a cest je opravdu žalostný. Kdopak má asi tuto situaci na svědomí? Postará se někdo zodpovědný o nápravu?" Od 18. února do 15. dubna 2002 se tady exhumovaly i německé vojenské hroby z období 2. světové války. Bylo vyzvednuto celkem 326 mrtvých. Dva hroby pod stromy zůstaly na místě. V roce 2004 hřbitov získala od armády do svého vlastnictví královéhradecká radnice. Hřbitov byl za ta dlouhá desetiletí v notně žalostném stavu, včetně náhrobků, zdí, vrat a plotů. Následně byla zpracována studie, která stanovila další postup města při opravě této zchátralé památky. Od roku 2006 byl hřbitov postupně rekonstruován (první práce byly prováděny od dubna do června 2006 a zrekonstruované pohřebiště bylo slavnostně otevřeno 30. června 2006), aby se stal opět důstojným místem odpočinku všech padlých a zemřelých, kteří zde byli pohřbeni, přičemž 11. listopadu 2008 zde byla odhalena informační tabule, na níž je zaznamenán unikátní seznam dohledaných zde pohřbených vojáků z válečných konfliktů a rozmístění hrobů.

Z významnějších osobností zde nalezneme např. náhrobky: polního podmaršála Simona Chevaliera Fitzgeralda; brigádníka VIII. armádního sboru generálmajora Carla Schulze a jeho brigádního pobočníka nadporučíka Paula z Moserů, jež padli 3. července 1866 u Horního Přímu; brigádníka plk. Karla Poeckha od IV. armádního sboru, který byl smrtelně zraněn v lese Svíbu, pohřben v Benátkách a odtud přenesen v témže roce na Pouchov; plk. Karla von Rippes od 45. pěšího pluku arcivévody Zikmunda, jenž byl při útoku na Chlum zraněn a zemřel téhož dne v královéhradeckém semináři; královéhradeckého posádkového velitele kpt. Wilhelma Postelta; podplk. Rudolfa Gebauera; velitele doplňovacího okresu Hradec Králové podplk. Františka Trapla; kapelníka Ferdinanda Schrolla; kapelníka pěšího pluku 18 Josefa Brissiga; hudebního skladatele a vojenského dvorního kapelníka Aloise Macáka; konsistorního rady a podplukovníka duchovní služby Ladislava Suchánka; prvního primáře hradecké gynekologie MUDr. Jaroslava Junga; generála zdravotnictví MUDr. Libora Stefana; ředitele státního letiště Vajnory-Bratislava a štábního kapitána letectva v záloze Ing. Josefa Merhauta, generála Josefa Leinera a invalidního strážce vojenských pomníků šikovatele Františka Neussra.