Výlet na skalnatý vrchol Ostré ve Velké Fatře, část I - Z Blatnice k Sedlu Ostrej

      Je třeba začít trénovat, ale Tatry jsou pro běžné smrtelníky ještě uzavřeny. Snad se pro nás s letní sezónou otevřou, i když i nad touto možností se stahují velká a těžká černá mračna. Rád bych měl ještě možnost se čelem postavit legendární „roháčské“ hřebenovce – tedy spíš jen její části (Ostrý Roháč nebo asi nejtěžší část Smutné sedlo – Tri Kopy – Hrubá Kopa - Baníkov). Zlé jazyky ovšem tvrdí, že i na donedávna přístupné běžné turistické trasy se již budou moci vydat jen ti vyvolení. Mluví se hodně, děsí se, ale nic přesného se mi nepodařilo najít. Prý se má zásadně se začátkem této letní sezóny upravit (zásadně zpřísnit) návštěvní řád Tater – tedy jak Vysokých, tak i těch Západních. Do extrému to vypadá tak, že si do Tater ani na značené cesty nebude moci zajít běžný smrtelník a i horolezec tyto značené cesty bude moci použít pouze pro nejšetrnější přiblížení se k „nástupu“ na horolezeckou cestu a to obtížnosti III a vyšší! Doufám, že se jedná jen o zlý sen a že se možnosti vysokohorské turistiky nestanou možné jen po extrémně těžké byrokratické bitvě o drahá povolení.

      Do této doby jsem si myslel, že největším problémem zahájení tůry v Tatrách budou pravidelná mnohahodinová zpoždění jednoho nejmenovaného českého smluvního přepravce nočních linek z Čech i Moravy na Slovensko, kdy je člověku až líto, že místo aby nastoupil na pochod v pět hodin ráno, tak pod horami vychází po deváté – viz cesta k Roháčům.

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-cesta-k-rohacum-dil-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-rohace-dil-druhy-cesta-na-placlive/detail

https://www.turistika.cz/mista/prvni-seznameni-se-zapadnimi-tatrami-zaverecny-dil-sestup-z-placliveho-vypad-k-smreku-a-bezecky-navrat-k-ziarske-chate-a-dale-k-zastavce-autobusu-v-udoli/detail

      Zastesklo se mi po kamenech i skalkách a také techničtěji náročnějších cestách. Přemýšlel jsem kam bych se na „trénink“ mohl vydat ještě před otevřením Vysokých nebo Západních Tater. V nich jsou „klasické“ časové uzávěry až do 15.6. (doufejme, že nové pravidla přístup nezatrhnou i po tomto datu) a v Malé Fatře podle všeho by měly být uzavřeny ještě známé cesty na Rozsutce. [1]

     Taktéž by do konce tohoto měsíce měla být uzavřena ferrata Martinské Hole nad Pivovarským potokem. Nikde jsem nenašel, že by cesty byly uzavřeny ve Velké Fatře a tak mě napadlo udělat nějaký výlet zde. Již nějakou dobu vím o tomto videu [2] a tak jsem si na něj nyní vzpomněl. Tvrdilo se v něm, že se jedná o náročnější technickou trasu, kde nebude nouze ani o adrenalin – a to nejsem vůbec zastáncem adrenalinu, osobně bych se bez něj v klidu obešel. Je mi ovšem jasné, že právě strach bude to, s čím budu muset, pokud se tam ještě dostanu, víc než hodně bojovat. A z knížek nebo průvodců se toto učit nedá, je třeba si to prožít sám. Také si tímto budu moci srovnat to čemu jiní říkají technicky náročné. Jsem zvědav a netuším s čím vším se budu muset „popasovat“ a zda to nevzdám dříve, než vůbec začnu. Více méně je rozhodnuto a teď jen zorganizovat (naplánovat) cestu pod hory. První zajímavostí je to, že mířím k vrcholům, které nikterak zvlášť nebudou přesahovat beskydské velikány.

     Ač ani ty „naše domácí“ hory nejsou bez rizika, tak se dá očekávat, že Ostrá v jihozápadní části Velké Fatry patrně může dostát svého jména a je určitě k ni radno přistupovat s úctou. Jedná se o skalnaté vršky a teprve až se k nim přiblížím více, tak budu moci popsat jaké jsou, respektive jaký bude první dojem. Již teď mohu dopředu prozradit, že „VELICE SILNÝ“.

      Základem je vymyslet cestu jak se pod „Ostrou“ dopravit. Občas může smělé plány zhatit už jen snaha o vymyšlení spojů z Ostravy. Naštěstí v tomto ohledu to není až takový problém a daří se mi vymyslet s pomocí IDOSu rozumný ranní spoj (nemusím jet v noci, což po týdnu brzkého vstávání do práce oceňuji). Nejprve vyjedu rychlíkem u Ostravy do Žiliny, kde není nutné se zatěžovat místenkou – nebývá plný, ráno určitě ne. Zhruba za hodinu mi jede z Žiliny i autobus až do místa počátku mého výletu, do Blatnice. Mezi významné památky obce patří zřícenina stejnojmenného hradu. Nicméně mým cílem jsou „hrady“, které vytvořila sama PŘÍRODA. Tedy skalnaté vršky o kterých se tvrdí, že patří k nejkrásnějším místům celé Velké Fatry. Podobně jako asi oba Rozsutci v její „sestře“.

      Od autobusové zastávky v Blatnici vycházím něco před desátou hodinou. Rozhodnutí, kterým směrem vyjít k horám není až tak těžké, je jen jediný. Na druhou stranu je třeba se držet té správné značené cesty, abych si zbytečně někam nezašel. Již delší dobu při jízdě autobusem můj pohled přitahovaly dva nevšední ostré hrby nebo lépe spíš zuby, ale zdály se mi hodně daleko od zastávky v Blatnici. Netuším jestli jsem už z dálky takto viděl dva skalnaté vršky „Ostrá“ a „Zadná Ostrá“, ale pohled to byl úchvatný.

    Hledám tu správnou turistickou trasu, která má barvu žlutou - přes obec jde první zhruba kilometr souběžně i se značkou zelenou. Po zelené bych se na Ostrou dostal pochopitelně také, ale cesta je minimálně podle mapy delší a jak je těžká netuším.

     Pro seznámení se s místem tedy volím cestu nejkratší a tedy místo abych pokračoval po zelené, tak se od ní v jednom místě odpojím a půjdu již jen po žluté k rozcestí „Ústie Konského dolu“ a zde se vydám po „Chodníku Janka Bojmíra“, tedy po modře značené trase. Mohl bych pokračovat po žluté dále a projít si klasickou dvojici vrcholů „Tlstá“ a „Ostrá“. Lákavý tento okruh je, už jen z pohledu tak rozdílných jmen naznačujících jejich charakter (tím nechci říci, že by výstup na „Tlstou“ byl snadný. Podle všeho určitě nebude a je to také další varianta výletu, když nebudu vědět kam vyrazit. Nicméně zvolil jsem tu nejpřímější cestu k lákavému cíli „Ostrá“. Jak ostrý onen vrchol bude? Překoná mé představy?

      Průvodce také udává na tento okruh čas minimálně šest hodin, což je jen o trochu méně než interval mezi příjezdem do Blatnice a odjezdem posledního rozumného spoje do Žiliny. V případě „zasekání se“ někde, by mě pak zbýval ještě jeden spoj asi o půl nebo třičtvrtě hodiny později a to již ne přímo do Žiliny, ale přes nějaké další místa, ve kterých nejsem „doma“ a zkoumat, kde jsou nebo dobíhat na poslední chvíli na další zastávky se mi určitě nechtělo. Taktéž mám stále v paměti mnohahodinová čekání na půlnoční vlak na Moravu (to bych ještě musel na něj mít i místenku, což jsem neměl). Pokud by to nevyšlo, tak by mě v Žilině čekalo „bivakování“ od nějakých osmi hodin večer až do asi 4 hodin ráno, než by jel první „nemístenkový“ vlak do Ostravy. Tyto zážitky jsou tak úmorné, že je určitě zbytečně znova prožívat nechci. Po těžkém výletu například z Kralovan na Velký Rozsutec a zpět, kdy mi ujel poslední spoj asi před půl hodinou a musel jsem protrpět „při vědomí“ až do asi jedné hodiny v noci další spoj a ve vlaku také nezaspat, protože zde bylo více přestupů, když bych místo toho všeho čekání už nejradši doma zalehl…

     To je dost velká motivace, abych mírnil své plány a držel se pravidla, že sestup bývá o něco rychlejší než výstup (ale také není bez nástrah) a v polovině času se uctivě otočil k návratu i kdybych ničeho nedosáhl. Sportovní duch mi „nedá“ a tak se snažím údolím „fičet“, jak jen to jde a i focení omezovat jen na nejmenší možnou míru (další zlozvyk, který mě velice „okrádá“ o čas :-) ) - když to vyjde, tak bych měl mít na něj čas při návratu.

    Cesta po žluté je snadná a rychlá. To se změní na modré („Chodník Janka Bojmíra“). Nejprve je stezka pohodová a postupuji stále rychle, ale po chvíli začne přibývat kamení i balvanů a cesta mírněji stoupat (takové to depresivní stoupání, které vypadá jako rovina, ale ve skutečnosti není).

      Procházím kolem skalních útvarů, v některých případech i s náznaky jeskyní, které ovšem svého závěrečného stavu nedosáhly a jsou jen jakýmisi dlouhými výklenky nebo spíš „zářezy“ do skály. Některé skalky vytváří i zajímavé a relativně dlouhé „žebra“. Vzniklo zde krasové údolí, ale aktivní potok zde nevidím a to až k sedlu mezi Ostrými. S tím je třeba počítat a na několikahodinový výstup tímto „kaňonem“ je nutné se vybavit dostatkem vody. Většina lidí to vyjde rychleji, ale o to větší bude spotřeba tekutin. Mě osobně se dařilo stoupat o něco rychleji než ukazují směrovníky. V případě focení nebo kochání se, je třeba ovšem spíš k uváděné hodnotě něco přičíst.

     Jdu zde poprvé a tak nevím co mě čeká a držím se pravidla „pokud to jde, jdi svižněji, pak už tolik sil nebude...“ U některých “výklenků“ mi zvědavost nedá a tak alespoň nahlédnu. Co kdyby se zde otevíralo ústí nějaké děsivé, studené, hluboké a nebezpečné propasti, které v krasech mohou být?

      Většina míst ve Velké Fatře i jiných národních parcích jsou NPR a tak je víc než rozumné tyto touhy po poznání omezovat a nezacházet příliš daleko od značené cesty a chovat se přitom maximálně ohleduplně. Ve svazích nebo na skalách mohou růst vzácné rostliny nebo mohou být i jejich části „neviditelné“, které by se mohly neohleduplným postupem zničit. Biotopy skal i jeskyní jsou velmi citlivé. Vstup do jeskyní mimo maloplošná chráněná území není zcela košér, ale pokud se jedná o NPR, PP, atd…, tak jsou postihy velice mastné a skoro v každém případě se bude jednat o zavolání na kobereček té které správy. Mimo nepříjemné pokuty to znamená nervy a také nutnou dovolenou z práce na příjezd k vysvětlování „proč a jak“. Vše co výlet nebo dokonce dovolenou dokáže pořádně zkazit. Tedy radši pohled z dálky a držet se cestiček. Za nějakou dobu poznám, že i ve Velké Fatře, podobně jako v Tatrách jsou, alespoň pro mě, i ty klasické značené cesty dost vyčerpávající, že každého přejde chuť (respektive na to už nebude mít sil) na nějaké další detailnější průzkumy. V době kdy píši právě tyto řádky, tak odpočívám po výletě ve stejné oblasti Velké Fatry a mohu jen potvrdit, že mnohé výlety si může člověk navrhnout jako velmi náročné, o to víc, když má velkou časovou ztrátu a autobus si nechce jen tak lehce nechat ujet. Na tento velice silný zážitek ve všech ohledech určitě nezapomenu a někdy napíši, protože směle schová do kapsy toto mé první seznámení s Velkou Fatrou.

      V některých místech vidím další zlozvyk a zcela zbytečnou akci - „podpírání skal“. Stoupám dále a krajina je velice zajímavá s nemalou mírou divokosti. V Beskydech bych již musel pro podobné scenérie opouštět značené cesty. Například je zde impozantní balvan, který se rozhodl skutálet přímo doprostřed značné cesty – již na začátku stezky pojmenované po významném turistovi, značkaři, autoru turistických průvodců, učiteli a sportovci – Janu Bojmírovi (1887 – 1970) [10]. Sem tam je třeba překročit, podlézt nebo obejít padlý strom. Zatím cesta jde, mírně stoupá, nic závratného. Nerad se dívám na GPSku (mám ji jenom jako „záznamních prošlé trasy“ a pohled do ní by byl jen prohrou (například, když se ztratím nebo nevydržím muka „jak je to ještě daleko, atd….)), ale když potkávám skupinku, tak se zeptám jaká je cesta dále (to za prohru nepovažuji – úsměv). Vytahují mobil a já na něm vidím, že jsem již vcelku blízko rozcestí „Muráň“. Mám krásný čas, zhruba polovinu toho, co bylo napsáno a již tři čtvrtě cesty za sebou – SUPER. Mohu jít klidněji.

       Potkali jsme se v místě, kde padl košatý strom a velkým obloučkem jej bylo nutné obcházet. Rozloučíme se a já se i tak snažím pokračovat nahoru svým relativně svižným krokem.

„Že by dole napsali špatný čas?“

      Pokračuji a cestička je již užší a více kamenitá. Najednou mezi stromy vidím klasicky světle bílou plochu. SKALNÍ STĚNA!

      To co vidím mě naprosto šokuje. Výšku v tom okamžiku odhaduji minimálně na tři sta až čtyři sta metrů. Musím ujít pár desítek, možná i nějakou tu stovku metrů, abych se z překvapení vydýchal a z „šoku“ vystřízlivěl. Skutečná výška bude asi výrazně menší…. Ale určitě může soutěžit s nejhrdějšími stěnami například v Pustém žlebu v Moravském krasu. Taktéž střízlivím z odhadu času, protože přede mnou se nalézá onen „kamen úrazu“ na kterém mnoho času nezískám. Serpentinkami musím stoupat prudkým svahem. Skupinku, kterou jsem před chvíli předešel se mi začíná nekompromisně „dívat na záda“. Nemohu to jen tak nechat a sportovní duch mi říká „přidej“! Stoupám, ale nohy bolí. Už to není ta svižná chůze jako dole. Sem tam udělám nějakou fotku. Netuším co mě ještě čeká. Nakonec mě skupinka předchází – nevadí. Uklidním se a zase jdu svým normálním tempem. Konečně jsem už u rozcestí „Muráň“. Doleva bych šel na „Tlstou“ - impozantní vrchol s jakousi travnatou „galérií“ nad strmými hlubokými skalnatými srázy do údolí (pohled na ni se v plné síle otevře právě z vrcholu „Ostré“, kam mířím). Vydávám se doprava, kde předpokládám, že již jen mírněji budu potřebovat získat výšku pod vrcholy obou Ostrých (té hlavní „západní“ a východní, o něco nižší a snadněji přístupné „Zadní Ostré“). Cesta by již podle mapy neměla být tak dlouhá. Procházím pěkně zvlněnou krajinou, jakýmsi „prostupnějším“ pralesem s hlubokými údolími.

       Prvním zpestřením, které mě čeká, je padlý strom, kde si užiji trochu „jeskyňařiny“ a i s batohem se musím pod kmenem vcelku natěsno proplazit. Pak už mě čekají jen terénní vlnky, chvíli nahoru a dolů, často je třeba se vyhýbat zrádným kořenům – hlavně pokud je po dešti. Cesta je velice zajímavá a vcelku se bavím. Nejedná se o žádnou nudnou, táhlou a v tomto ohledu úmornou cestičku. Občas je třeba si dávat pozor kudy přesně cesta vede (hlavně při návratu jsem v jednom místě trochu více sešel a pak se musel vracet). Ani to dlouho netrvalo a už jsem na rozcestí k jednotlivým „Ostrým“. Došel jsem zde s takovým elánem, až se mi v okamžiku trochu zatočila hlava, když jsem pohlédl níž.

      V podstatě až sem jsem šel velmi svižně a zde je ten pravý okamžik na vydýchání. Však je také proč. Pode mnou strmé travnaté svahy na nichž by uklouznutí končilo kdo ví kde dole. Nalevo i napravo nádherné skalky. Přede mnou je důvod proč jsem zde šel – skalnatá „hlavní“ Ostrá.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.treking.cz/regiony/mala-fatra-uzavery.htm … časové uzávěry turistických chodníků v Malé Fatře.

[2] https://www.youtube.com/watch?v=0GSn0lJt4tc … díky tohoto videa vůbec vím, že nějaká skalnatá „Ostrá“ ve Velké Fatře existuje … DÍKY MOC.

[3] https://www.youtube.com/watch?v=wJA3K40vtSA

[4] https://www.youtube.com/watch?v=ssUeOBIdVzQ

[5] https://www.youtube.com/watch?v=WVNrIzlubNQ

[6] https://www.youtube.com/watch?v=oAZ3mxhD4Vs

[7] https://www.youtube.com/watch?v=yq7VlmsIO4s

[8] https://www.youtube.com/watch?v=xAZFj-z_f0A

[9] https://www.youtube.com/watch?v=O0xvmAzJrHI

[10] https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Bojm%C3%ADr … Ján Bojmír.