Kdo se bojí nesmí běžet lesem, aneb okruh Blatnica, jeskyně Mažarná, Tlstá, Ostrá a přes Konský dol zpět do Blatnice, část I - cesta na Tlstou.
Po čtrnácti dnech jsem opět zavítal do Velké Fatry s tím, že se o žádnou odpočinkovou procházku jednat nebude. Časový rozsah do kterého jsem se musel vejít mi nenabízel mnoho možností pro odpočinek. Bylo mi jasné, že okruh bude velice těžký, ale že mě otestuje tak, jak se stalo realitou, by mě ani ve snu nenapadlo. Zažil jsem si veškeré stavy mysli i fyzického rozpoložení. Ono nakonec jedno souvisí s druhým. Inu, už dlouho jsem si nehrábl na dno, tak jako onu sobotu a ve své podstatě by se dalo říct i následující dny (týdny). Ale poctivě od začátku.
Spoje jsem použil úplně stejné jako v prvním seznámení se s Velkou Fatrou popsaném v předešlých článcích [1], [2] a [3].
https://www.turistika.cz/mista/ostra-velka-fatra-cast-ii/detail
https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-mazarna-velka-fatra/detail
Cestu do Gaderské doliny již znám z minula a tak neztrácím ani minutu času a snažím se svižným tempem pokračovat kupředu. Časy držím ve srovnání s ukazateli relativně dobré. Po zhruba dvaceti minutách nebo půlhodině míjím odbočku doprava do „Konského dolu“, ale nyní stále mířím dolinou po asfaltové cestě dále. Po chvíli míjím i na opačné straně odbočku ke zřícenině „Blatnického hradu“, ovšem s časem jehož ztrátu si dnes nemohu dovolit. Určitě by bylo zajímavé někdy na něj zavítat, nyní ale bohužel ne. Občas se otočím do lesů tohoto svahu, případně na jeho hřeben, ale bohužel žádné náznaky hradních zdí nevidím. Občas cestu lemují informační tabule věnované zvláštním nočním živočichům, které jsem měl možnost alespoň jednou v životě vidět na vlastní oči a to v tichém a neznámém místě Moravskoslezských Beskyd. Oblast Fatry je mimo útočiště této menší kočkovité šelmy prý i územím jednoho z mála živočichů z nichž by měl mít respekt i samotný „pán tvorstva“. Určitě není na místě se jej bát a do Fatry a obecně na Slovensko nechodit. V určitých místech (která si ovšem sám nezodpovědně vytváří člověk svým nepořádkem všude dokola) a určitém období je ostražitost na místě. Je třeba si uvědomit, že nejlepším smyslem naší největší i po právu nejobávanější šelmy je čich.
Tedy pokud si budeme s sebou brát spoustu lákajících potravin, může se stát, že i nejrůznější rolničky – o jejichž „účinnosti“ na odhánění medvědů silně pochybuji a budeme za sebou jako lidstvo celé zanechávat spoustu „lákavých“ odpadků, tak určitě nemusí být příliš vzdálené reálitě, že by se medvědi vydali po naší stopě. Ve většině případů se nám ale budou velkým obloukem vyhýbat. O to spíš nemusíme mít obavy z vlků nebo rysů. S klidným svědomím mohu říct, že určitě proti nám ani vlci, natož rysi útočit nebudou (mnohem větším nebezpečím určitě mohou být pro nás divočáci).
Byly období davového šílenství, kdy člověk očekával v Beskydech medvěda za každým keřem nebo stromkem, kde bude na lidskou oběť čekal, aby ji jedním jediným přátelským poplácáním „ukončil“. Chvíli se člověk bál, chvíli nechodil ven, ale na dlouho to tak nešlo. Opět se odvážil vyrazit ven. Nejprve jsem se snažil být hlučný, šourat nohama v listí a podobně. Po půl hodině mě to ovšem unavilo natolik, že jsem na celého děsivého medvěda (a v ještě děsivějším podání medvědice s malými – což je asi jediná kombinace, která může být při překvapení obou stran skutečně nebezpečná, což je ovšem nejčastěji v období, kdy většina lidí po horách moc nechodí) úplně zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj jedině v čase, kdy jsem se procházel v místech, kde by si mohl vytvářet brlohy. Takovéto vzájemné leknutí by určitě nebylo dobré.
Vzhledem k tomu, že jsem měl vcelku dost štěstí i na velice plaché živočichy, ale medvěda jsem ani v nejmenším nezaregistroval (to neznamená, že by mě on sledovat nemohl), tak rozhodně žádné rolničky s sebou ani v Tatrách nenosím. Obavy bych měl, pokud bych se musel vracet po tmě do lidských sídel, kde bych vcelku očekával jejich prohledávání popelnic. Zažil jsem i pár nečekaných setkání s velkými psy bez majitele (například vlčáci a podobně), ale i zde mi jakýsi vnější, snad alespoň trochu klidný postoj a ještě klidnější jednání i má řeč se čtením „mluvy“ „čtyřnohého přítele“ dovolil po několika minutách pokračovat svým směrem bez jakéhokoliv problému. Ovšem netvrdím, že bych v tom čase byl uvnitř zcela v klidu. Zatím mi tento přístup „prošel“ a tak se jej držím. Ono na druhou stranu asi moc dalšího dělat nemohu. Je zajímavé, že tento zvláštní vnější klid v „bouřící duši“ umí nejlépe natrénovat právě hory. I proto je mám rád. Pro mě jsou to zajím jen hory nejbližší (pokud člověk netouží po autě, tak má okruh působnosti vcelku omezený, ale zase na druhou stranu je radost z každého vzdálenějšího nebo většího výletu o to větší), i tak se zde nachází místa ze kterých mám strach a poctivý respekt. Z míst, kde jsem ještě nebyl a doufám, že pouze „strach má velké oči“. A také vím, že jsem byl na místech, kde jednoznačně STRACH vyhrál a „musel“ jsem se otočit.
Pochopitelně čtení knih, časopisů, průvodců, horolezeckých příruček, učení se uzlů, příprava na výlety, sledování videí o cestách na mé slovenské turistické „sny“ (někdy i sny zlé, kdy jsem rád, že jsem se probudil a nebyla to pravda) a podobně, není vším, co je nutné na dlouhé cestě k těmto velikánům udělat. Je třeba i poctivý trénink se vším všudy. Není možné trénovat ve městě ani na lehkých cestách. Nejprve je nutné si zvolit odpovídající trasy. Lehké nic nedají a těžké mohou být naopak nebezpečné. Je třeba započítat i nemalý čas na přesun pod hory a dostatečnou rezervu na návrat. Také je třeba si zvolit období, kdy není tak velké riziko bouřek, protože na oněch těžkých horách nemusí být hodiny příležitost k ústupu. Tatry jsou v zimním období uzavřeny, některé ferraty také a Malá Fatra má taktéž určitá sezónní omezení. První problém, který jsem na tento trénink musel vyřešit, bylo kam se tedy vydat. Jako dobré řešení mě nenapadá zatím nic náročnějšího (i technicky) než Ostrá v jihozápadní části Velké Fatry.
Pokud někdo ví i o nějakém náročnějším místě, které by bylo otevřené i mimo „sezóny“, tak budu rád, pokud by mě poučil… Děkuji…
V určitém místě Gaderské doliny vidím po pravici směrovník, kde se „připojuje“ modrá turistická trasa a po té se nyní vydávám. Chvíli jdu po louce do lesa, kde cesta začíná pomalu stoupat. Přede mnou již slyším skupinku, kterou se mi po chvíli daří předejít. Držím si dobré tempo a za chvíli je mám daleko za zády. Netrvá to dlouho a vcelku příjemné stoupání se výrazně změní. Serpentinami se začne prudce stoupat. Občas je nutné podlézt mohutné padlé stromy. Milovníci skal ovšem rychle na trápení se stoupáním zapomenou. Vcházíme do krasového území, kde již můžeme pouze sledovat výsledky mnohdy bohužel již jen nedokončené práce dávných vodních řečišť. Jak vysoko vody sahaly a jak to zde ve velmi dávné minulosti vypadalo můžeme jen hádat podle zářezů ve skalách. Někde jsou tak velké, že vytvořily mohutné jeskyně [3].
Stoupání mezi skalními velikány je nečekaně náročné a dává zabrat. V těžších úsecích je cesta zajištěna i ocelovými řetězy. Toto je především pro sestup nebo období po dešti nebo když je cesta zmrzlá. Za pěkného dne nejsou prakticky nutné a pro člověka je příjemným zpestřením projít nebo spíš vylézt tento úsek bez použití těchto technických pomůcek. Je i rozumným rozcvičením na náročnější úseky především na „hlavním“ vrcholu Ostré. Stoupání jsou zde strmá a příliš nepoleví prakticky na celé cestě až na vrchol Tlsté. Krásné vyhlídkové místa, kousek nad jeskyní Mažarná, jsou ideální záminkou k vydýchání se po náročném stoupání a podobným odpočinkem před stoupáním, které bude ještě následovat.
Přístup k vyhlídkám i pohyb po nich je poněkud od značené cesty, ale snad se nikdo nebude zlobit, pokud zde někdo na chvíli odbočí. Nachází se na vysokých skalních stěnách a v některých místech jsou hodně úzké cestičky pokryty nebezpečně pohyblivým štěrkem. Na to je nutné vždy myslet a pokud se někdo na to necítí, tak zde radši vůbec nechodit. Totéž pokud by byl terén jakkoliv „kouzavý“. Pokud se budete držet značené cesty, tak se dá říct, že je relativně bezpečná. Jen kousek od vyhlídek „traverzuje“ vcelku blízko skalní hraně, ale pak již pokračuje bezpečně lesem s několika málo vyhlídkami (již ale s mnohem menším výhledem) od nichž je již značená cesta vedena ve zcela bezpečné vzdálenosti. Trvalé stoupání nahoru by bylo hodně únavné, kdyby nebyla cesta poměrně zajímavá a pestrá. Oko poutníka se určitě nebude ani na okamžik nudit. Pěšinka serpentinami pokračuje lesem, ale je třeba se více dívat po značkách. Nejen mě, ale i dalším se podařilo v určitých úsecích na chvíli ztratit tu správnou cestu a nějakou dobu trvalo než se ji podařilo opět najít.
Cítím, že se stoupání zmírňuje, což je i předzvěstí blízkosti vrcholu „Tlsté“. Z pásu lesa se dostávám již na stoupání pouze horskou loukou a tuším, že za chvíli asi budu již na vrcholu. Na jednom ze dvou vrcholů v určitém pohledu stejně rozdílném jako jsou vrcholy Rozsutců a Stohu v Malé Fatře. Zde si jsou možná vrcholy Tlsté a Ostré přece jen blíž. V obou případech se jedná o mohutné skalní útvary, jen s tím rozdílem, že do obtížných, vysokých a nebezpečných skalních stěn Tlsté nás již značené cesty nepovedou. O tom, že Tlstá není nikterak lehkou horou každého přesvědčí nepochybně pohled z její „sestry“ Ostré…
Vedle zajímavých zástupců rostlinné říše, které jsem před čtrnácti dny viděl především na Zadní Ostré, mě Tlstá neskutečně překvapila něčím, co bych v nadmořské výšce nad 1000 metrů určitě nečekal. Na Valašsku rostliny vcelku běžné, nicméně tady, ve Velké Fatře na loukách, které s největší pravděpodobností nikdo neudržuje a neseká jako „u nás“, to byl skutečný šok. Pár let mi na malých valašských políčcích trvalo než jsem oči naučil podvědomě vnímat specifický odstín barvy pro tuto velice citlivou rostlinu, respektive prakticky celý řád, zcela automaticky. Nyní mi již stačí jen boční pohled, aby mi bylo jasno na co se dívám.
Ano, v této výšce mě naprosto šokoval pohled na kvetoucí exempláře vstavačů - jakýchsi „planých“ orchidejí. Nenápadných a přitom ve svém základu mohutných a nepřehlédnutelných. Nejprve jsem jich viděl jenom několik, ale po chvíli se mé vnímání zbystřilo natolik, že jsem je viděl široko daleko ve všech směrech kam jsem se jen podíval. Někteří zástupci se teprve připravovaly ke kvetení, jiné již byly v nejlepším čase.
Inu zážitek, který se mi na dlouhou dobu vryje do paměti. To ještě netuším, že toto je jen opatrný začátek k mnoha dobrodružstvím a zážitkům jak příjemným, tak i těm méně příjemným, který ten den v rámci poctivého tréninku na mnohem těžší místa ještě zažiji. Inu výlet se vším všudy.
Vrchol Tlsté je i jakýmsi „přepnutím“ na jiný (obtížnější) typ terénu a určitě bude vhodným okamžikem pro ukončení prvního dílu povídání o okruhu, za který musím být nepochybně velice vděčný jedné slovenské firmě věnující se prodávání nejrůznějšího turistického vybavení i podílející se na značení slovenských cest. Co ovšem beru jako nejskvělejší a nejzáslužnější činnost jsou jejich naprosto skvělá videa inspirující k výletům. Některá k výletům z nichž mám strach a uctivý respekt (ale zvědavost stále v hlavě vrtá) a u některých si rád vzpomenu na okamžiky, kdy jsem tam byl sám. A pokud se má jednat o okruh Ostrá – Tlstá, tak ten by mě asi tak brzo nenapadl, kdybych neviděl jejich videa – DÍKY! [4]
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[2] https://www.turistika.cz/mista/ostra-velka-fatra-cast-ii/detail
[3] https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-mazarna-velka-fatra/detail
[4] https://www.youtube.com/watch?v=0GSn0lJt4tc … inspirace na výlet
[5] https://www.youtube.com/watch?v=s-XUeuUS_Gg … jeskyně Mažarná
[6] https://www.youtube.com/watch?v=GbtnDhDzYBI
[7] https://www.youtube.com/watch?v=9cTjPmoVVa4
[8] https://www.youtube.com/watch?v=pEtcyIa2yCM
[9] https://www.youtube.com/watch?v=tnH8jDZX7og … vrchol Tlsté
[10] https://www.youtube.com/watch?v=kUsnZ7uFitQ
[11] https://www.youtube.com/watch?v=ZM991V1_FAI … pro ty co se bojí medvědů, pro uklidnění...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Kdo se bojí nesmí běžet lesem, aneb okruh Blatnica, jeskyně Mažarná, Tlstá, Ostrá a přes Konský dol zpět do Blatnice, část I - cesta na Tlstou.
