Kdo se bojí nesmí běžet lesem, aneb okruh Blatnica - jeskyně Mažarná - Tlstá - Ostrá a zpět do Blatnice, část III, seběh Konským dolem.

     Jedná se o třetí pokračování předešlých dvou dílů [1], [2]. Úsměv z vcelku dobré rychlosti výstupu zhatila dlouhá fronta před obtížnějším úsekem sestupu z Ostré přes „skalní okno“. Pokud už předtím jsem neměl žádný čas k dobru, tedy už při stoupání na tento skvostný vrchol jihozápadní skalnaté části Velké Fatry, respektive už tehdy jsem měl nepříjemný pocit, že již ideální spoj do Žiliny taky nemusím stihnout, tak nyní se tato skoro jistota začala zhmotňovat. Poslušně se zařadím do fronty a jedna má část mysli by již na vše prakticky rezignovala, ale ta druhá, která je nyní v popředí, ta sportovní duše, se ani v nejmenším nechce vzdát. S každou ubíhající minutou vidím jak vše míří vniveč. Na povrchu se snažím být klidný a ani mi nic jiného nezbývá, ale v hloubi to ve mně začíná „bublat“. Sleduji jak se i za mnou rychle zvětšuje fronta. Před 14 dny bylo poněkud horší počasí a bylo zde jen málo lidí, takže jsme se vůbec nezdržovali. Dnes je tomu úplně jinak. Je krásné odpoledne kolem půl třetí. Ze „Sedla Ostrej“ je to do Blatnice něco kolem dvou hodin. Odjezd autobusu něco před půl pátou. Tedy již teď se neúprosně začínají odpočítávat minuty, kdy už jsem měl ze sedla mířit dolů. A to nikterak snadnou. Já trčím na kameni a mohu jen hádat jak rychle se vše bude posouvat. Budu zde půl hodiny, hodinu nebo jen třeba čtvrt.

      Měl bych být v klidu, ale myšlenky utíkají všemi možnými směry. Hlavně těmi, že bych nesportovně a nebezpečně tento „štrůdl“ nějak obešel podél skály, zhruba někde, kde jsem se před 2 týdny díval, ale vypadalo to velice nejistě. Nakonec jsem si sedl s tím, že se budu opalovat. Doba čekání vypadala jako věčnost, ale přece jen se pomalu postupovalo dolů. Možná po deseti minutách se přibližuji ke skalnímu oknu i já. Všichni se snažíme sestupovat co nejrychleji. Máme štěstí, že již zde slézáme s větší rutinou a hlavně rychlostí. Nikomu z nás již horní skalní stěnka nedělá problém a ač je dobrým pravidlem být na řetězu jen jeden, tak nyní zde jsme v jeden okamžik třeba tři a svým způsobem si jen dáváme pozor abychom někomu nešlápli na prsty. Svým způsobem si to můžeme dovolit, protože se této jistící pomůcky držíme spíš jen symbolicky a druhá ruka je někde vedle na vhodném skalním výstupku. Za chvíli je již velká skupina na schůdcích z nichž nepříjemně čouhají armovací železa jako podpory. Radostný pocit, že jsme se konečně rozhýbali ovšem nad dolní částí u které bych čekal, že je lehčí než ta horní, opět stojíme.

      A čas běží. Je to blbé, začínám si myslet, že už vůbec nemám šanci autobus z Blatnice stihnout. Sestup o kterém jsem si říkal, že bude jen symbolický a za deset minut budu dole se začíná výrazně prodlužovat. Dotyčná, kterou jsem míjel nahoře kousek nad skalním oknem a už tam bylo vidět, že v pohybu nemá onu potřebnou jistotu a stejně křečovitě šla, i když se držela rukou přítele nebo manžela. Asi si prožívala své první (a v mnoha případech také často i poslední, protože podruhé už nikam nepůjde) těžší místa v horách.

     Nezbývalo než se uklidnit a čekat. Při mém návratu bojovala s vrchní částí nižší strmější cesty pod schody, jež má velkou výhodu ve spoustě opěrných bodů a samozřejmě i řetězu. Přítel ji „jistil“ zespod, ale opět ji tato část, která běžně zabere asi minutu trvala možná desetkrát déle. Podstatné je, že sice pomalu, ale přece jen šla. Když nakonec tato dvojice stoupla na jistou zem, tak se určitě i všem nahoře hodně ulevilo. Nyní i my sestupujeme rychle dolů až tak dobře, že se mi daří v jedné menší puklině trochu více šprajcnout nohu, zrovna v okamžiku, kdy jsem na řetězu trochu v záklonu.

     Větší úhel tomu spíš škodí, ale nakonec se mi vcelku rychle daří situaci vyřešit a svižně klesat dolů. Inu, více jsem se věnoval rychlosti sestupu a považoval ho za snadnější než bych měl. Bylo by lepší, i když spěchám, více myslet a přesněji našlapovat.

    Je to onen kompromis mezi rychlostí a opatrností. Optimum je těžší úseky zvládat relativně rychle, ale také s dostatečnou opatrností. Únava již je dost cítit a v sedle obou Ostrých jsem zhruba před třetí hodinou odpoledne. Odjezd autobusu je před půl pátou, mám tedy zhruba hodinu a půl na sestup nebo spíš seběh poměrně obtížným terénem, který prakticky v celé délce čeká s nějakou nástrahou, zejména tedy v jedné části, která je hodně prudká.

     Potkávám dvojičku, díky níž se vytvořila fronta. Dotyčnou je třeba pochopitelně pochválit za to, že to zvládla. Spousta lidí, kteří se v horách pohybují často a mají „nacvičeno“ velmi často zapomínají na to, jak začínali a že také mají své „hory nervů“, případně snů, kterých se skutečně bojí, případně i míst, kam už nemají odvahu se znovu vrátit.

     O to spíš já, jako úplný NEHOROLEZEC. Nerado se čeká ve frontě, o to spíš pro mě, který na to v podstatě není zvyklý, protože většinu cest si vymýšlím i chodím sám, tedy v 99 procentech případů je rychlost postupu (nebo nepostupu) určena mými schopnostmi (nebo neschopnostmi) a ne ostatními. „Úzká“ místa, která nejsou tak „úzká“ pro mě, je tedy další věcí, kterou se budu muset ještě učit lépe ovládat. Na povrchu jsem to skryl, ale vevnitř tomu bylo zcela jinak.

     S pokorou je třeba si v tom okamžiku rychle vzpomenout například na mé plány ostrých a vysokých hřebenů na Slovensku a hned bude pokory mírou vrchovatou. Míst, kterých se bojím a už první pohled na majestát oné hory (a na hřebeni se prý nacházejí i mnohem těžší vrcholy) mě symbolicky „srazil do kolen“ s jasnou poznámkou - „TAM NIKDY NEPOLEZU, NEJSEM SEBEVRAH!“ Na toto je třeba si vzpomenout a najednou jsem úplně miniaturní a ony „brzdy“ zde nejsou až takovým problémem – kdo ví jako to jinde budu zvládat sám?

      Na sestup do Blatnice mi ze „Sedla Ostrej“ směrovník ukazuje 2 hodiny a 10 minut. Ve skutečnosti mám na něj pouze přibližně hodinu a půl. To je velmi málo na to, jak moc už jsem unavený. Rychle balím kameru a fičím po cestičce ze sedla níž, jak jen to mé nohy a hlava dovoluje. Cesta není úplně jednoduchá a občas je dobré si dávat pozor. Horní terénní vlnky zvládám poměrně dobře až už jsem u mohutné skály vypínající se do výše. Nemohu se ji moc kochat, není na to čas. Probíhám kolem nich a stále klesám. Po chvíli se dostanu do místa, kde jsem minule trochu zašel a určitě bych to nyní nechtěl opakovat. I tento úsek zdárně zvládám až se dostávám k padlým mohutným stromům, které je nutné podlézt. Už jen kousek to mám k rozcestí „Muráň“.

     Zde je klesání největší a mám z něj největší obavy. I tento úsek zvládám dobře až se cesta začíná příjemněji rovnat, což je fajn, ale nic to nemění na tom, dávat si pozor na každý krok. Místy spadané listí, kořeny a skryté kameny čekají každým okamžikem na snížení mé pozornosti. Přiznám se, že se snažím běžet rychleji, než mi hlava dokáže zpracovat. Jsem velice rád, že mám odolné špičky pohor a spoustu nárazů na kameny nebo jiné překážky moc necítím. Bojuji seč to jde, abych stihl odjezd. Konský dol je strašně táhlý, to vím už od minule. Nedovoluje ni to ani na okamžik si dát pauzu, navíc je i velmi pravděpodobné, že pokud bych se zastavil, tak již nebudu mít motivaci se znovu rozběhnout. Dávám si různé mety, kde se mohu zastavit a třeba trochu napít jako odměnu a podobně. Jednou zakopávám tak, že je jen zázrakem, že to akrobaticky vyberu. Stále běžím dál. Jako „sebou povolenou“ zastávku si nyní udávám obrovský balvan uprostřed značené cesty.

     Nakonec ale přijde naprosto neplánovaná zastávka a tento pád již neustojím. Nejedná se o sprint – to v žádném případě, ale k dopadu přidá nemálo energie. Rukami, hlavně tou levou, brzdím přes kameny a štěrk. Na zemi jsem tak rychle, že si ani nedokáži uvědomit, jak se to stalo. Doplňkem nečekaného zastavení jsou i počínající křeče postupně v obou nohách. Toto již znám a tak se snažím nohou co nejrychleji najít nějaký vhodný výčnělek o který se budu moci zapřít. „Rozjetá“ křeč je to poslední co si mohu nyní dovolit. Naštěstí se mi to daří během pár minut zvládnout a pokouším se vstát.

    Taky jde o to, abych skryl „potupu“ u těch, které jsem před chvíli předbíhal… :-) Nahoře běžel a teď jako amatér dopadl na čumák… :-))))

     Podívám se na levou ruku a nevypadá úplně dobře. Naštěstí bolí jen po nárazu a pořádném škrábanci. Krev teče, ale naštěstí se dá kapesníkem trochu utlumit. V tomto ohledu je vše v pohodě. Snažím se ruku z nejhoršího vyčistit, ale není moc času. Zrovna teď, když potřebuji víc než jindy neztrácet čas, tak drahocenné minuty ubíhají. Nejvíc tím, že jsem rozbil hodinky, které zažily všechny výlety v Tatrách. Nerad bych je tady nechal. Po pádu se rozdělila objímka s řemínkem od vnitřku, tedy samotných hodinek. Řemínek jsem našel, ale vnitřek ne a ne. To se mi daří možná až po dlouhých pěti minutách, ale nakonec je najdu. Rychle je schovávám do kapes, protože z dáli už slyším hlasy a nechci se nechat předběhnout… :-) se pomalu rozcházím a po zhruba stech metrech i rozbíhám. To je dobře. Cesta se ještě velice táhne, ale chvíli po 15 hodině už jsem u Gaderského potoku. Zde věnuji pár minut na pořádnější umytí rukou, aby mě vůbec pustili do autobusu. Pomaličku dostává pěkné zabarvení. Neotálím a musím se rychle vydat po asfaltce nejprve k placenému parkovišti a pak ještě k zastávce autobusu. Zde se mi již nedaří běžet, ale snažím se jít jak rychle to jen jde. Když přicházím k parkovišti, tak na ukazateli je k zastávce ještě hrozivých 15 minut. K odjezdu hádám tak maximálně deset. Nohy bolí, ale když už jsem bojoval až sem, tak se nemohu vzdát. Nakonec mi to na zastávku vychází tak, že v reálu mám asi pět minut k dobru. Na chvíli si sednu, ale nemohu na dlouho, protože bych už nevstal.

     Do autobusu se snažím nastupovat tak, aby řidič neviděl na mou ruku. Daří se. Za určitou dobu v autobuse přichází krize a to jsem již dlouho nezažil. Zacelení rány v kombinací s únavou potřebuje hodně kyslíku a tak musím po většinu cesty zhluboka dýchat a dost často se mi hodně točí hlava. V podstatě si již přeji ať už mohu v Žilině vystoupit a pořádně se nadechnout. K tomu bude třeba vydržet ještě zhruba hodinu. V Žilině si pak škrábanec pořádněji vymývám a je vidět, že je pořádně hluboký.

     Během následujících dnů si budu ještě mnohokrát říkat, jestli mi to dobíhání na autobus za to stálo. Je otázkou co bylo příčinou čeho, jestli nějaká divná viróza byla počátkem a únava v kombinací s požadavky na hojení „škrábance“ jen doplňkem nebo byla posloupnost jiná, už asi není až tak podstatné.

     Podstatné je, že dopoledne v pondělí v práci bylo ještě zvládnutelné, ne tak ovšem odpoledne. Ještě horší to bylo v úterý a tyto dny jsem v práci protrpěl až to nakonec skončilo tím, že jsem si od středy do pátku vzal dovolenou. Inu super a poctivě jsem se z toho všeho kurýroval. Je otázka, jestli by to nastalo, kdybych na spoj nespěchal, ale možná jen v mírnější míře. K tomu se přidal i zub, takže skvělé…

     Druhý týden jsem poprvé vyrazil na „delší procházku“ v rámci „železničního veletrhu“ v Ostravě. Tam jsem pobyl vcelku dlouho a ke konci již únava a nezvyk z pohybu byl cítit. Také jsem byl pár hodin na nohou, aniž bych si nějak zvlášť moc sedl [4]. Poté jsem už zase začal chodit do práce, ale cesta do ní byla zprvu vcelku únavná. Jindy se nad ní vůbec nepozastavuji, jedná se o pouhých zhruba kilometr a půl. A hlavně bylo třeba se dostat do alespoň nějaké formy na akci „2. OSTRAVSKÝ NACHMELENÝ POCHOĎÁK“ - snad o něm také někdy něco napíši. Jedná se o pochod (může se i běžet) s různými délkami do 50 kilometrů. Já jsem si vybral tu nejdelší z Ostravy, tedy asi 26 km. Jindy bych byl zklamaný, že „jen“, ale teď jsem si nebyl ani trochu jistý jestli to celé ujdu. Trasa i délka na první pohled nevypadá nijak hrozně, ale již z minulého ročníku vím, že úplně odpočinková procházka o nebude. O to spíš v mém zdaleka ne ideálním zdraví… Nakonec jsem jej došel, ale to vše až jiném článku.

     Okruh je krásný a náročný hlavně podle toho jaké má člověk požadavky. Pokud je zde autem nebo ubytovaný a čas jej netlačí, tak si může jít zcela v klidu a bude to příjemná procházka, ale s náročnými a dlouhými stoupáními. Kdo je limitován časem nebo to chce brát jako trénink, ať už na náročnější turistiku nebo běh do vrchu, tak se zaručeně pořádně zapotí a „trať“ dostane mnohem větší míru rizika. Ať už na skalkách nebo na prudkých svazích s kořeny. Dokonce ani dlouhý seběh mírně klesajícím údolím není bez rizika, což dokazuje má „šikovnost“. Cesta zakrytá listím a kameny při značné únavě skýtá spoustu příležitostí k nemilé „čumákovce“.

     Má nešikovnost ovšem nic nemění na tom, že se jedná o nádherné místo, které si zaslouží ne jeden výlet a doporučuji tedy všemi deseti.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnica-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-pres-konsky-dol-zpet-do-blatnice-cast-i-cesta-na-tlstou/detail

[2] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnice-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-zpet-do-blatnice-dil-ii-cesta-z-tlste-na-ostrou/detail

[3] https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-mazarna-velka-fatra/detail

[4] https://www.turistika.cz/mista/ostravsky-svatek-zeleznice-5-az-7-cervna-2023/detail

[5] S batohem po Slovensku – Velká Fatra, Daniel Kollár a spol., nakladatelství DAJAMA.

[6] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/27659-okruh-blatnica-tlsta-zadna-ostra-ostra-konsky-dol-blatnica/ … okruh zaznamenaný na „Vrcholovce“.