Výprava na zimní stadion

Jakkoli bylo sobotní odpoledne, kdy jsme se s kolegou Klanicou potulovali Rozdělovem, pošmourné až deštivé, neděle byla jak vymalovaná. Pavlína vyrazila s kamarádkou a já si vzpomněl, že novinami problesklo, že se má rekonstruovat zimní stadion. No tak ten je přeci třeba zachytit, ještě než do něj hrábnou. A nebyl jsem tam od té doby, kdy pořadatelé poněkud nezvládli nápor sparťanských fanoušků, když jsem, s zhruba desetiletým synkem a jeho stejně starým kamarádem, navštívil naposledy hokejový zápas. A chlapcům už je kolem třiceti. Chránit vlastním tělem jsem je musel. A to tenkrát nebylo zdaleka tak mohutné, jako nyní.

Tak jsem kolem druhé vyrazil. Hned kousek od zápraží sídlištního domu jsem zjistil, že jaro zase pokročilo. Tohle tu včera nebylo. A teď dokonce s mravenečkem.

Prošel jsem sídliště, vnořil se do zástavby Výhybky, kterou jsem považoval za prozkoumanou, abych zjistil, že jsem se vlastně mýlil. Vždyť tou ulicí, která míří k lesu, jsem taky už nešel léta. Tedy její západní částí, a ono tam, hned po pár krocích, překvapení.

Okamžitou návštěvu jsem zavrhl, byl bych potom líný jít dál. Sluníčko začalo připalovat, dokonce jsem slyšel děvče, tak pětileté, které se prohánělo s maminkou na inlajnech, jak se dožaduje návštěvy Koupaliště. Ne, nechám si to na zpáteční cestu.

No a zase se nám začala objevovat secese. Možná nějaká trochu pozdní, méně zdobná (za odborníka se vydávat nebudu), ale je to původní, z první poloviny 20. století.

Dům, který jsem už v lednu zaznamenal už někdy v lednu zezadu, a tohoto pohledu mi přišel v téhle čtvrti dost děsný, zepředu až tak monstrózně nevypadá. Jen naproti je jeden z těch pěkně opravených původních. I když, proti prvnímu dojmu, dalo by se na ten kontrast v tomto případě zvyknout.

Blížil jsem se k lesu a ještě dvojčata, která bylo zvykem stavět, tu byla. Teď se liší Kabátem, ale budiž.

Lesem, pokud se tak dají nazvat kusy porostu střídané pasekami (inu před církevními restitucemi, lesy bývaly benediktinů, se muselo stihnout mnohé, ale musely se dodržovat alespoň základní předpisy, třeba ty, o maximální rozloze paseky) jsem šel jen kousek. Máma, která bydlí na přilehlém sídlišti, si už v prosinci stěžovala, že těžební společnost schválně poškozuje cestu, která je odtud přístupová. Dost živě líčila, že pokud v tom loňském nepříliš zimním prosinci přituhlo, veškerá těžká technika se zastavila. Rozjela se zase při oblevě, aby se mohla dobře bořit. Měla Pravdu a oprava je v nedohlednu, oni už asi ani nesmějí od ledna nic měnit. Stav jsem samozřejmě zdokumentoval.

Odtud už je to k zimáku co by kamenem dohodil. Po parkovišti u bývalých jatek (a to jsme mívali na sítenském sídlišti pár let smůlu, provoz nebyl voňavý a byli jsme po větru, nový masokombinát za městem vznikl až později) jsem prošel kolem květinářství, konečně jsem si, opěšale všiml krásy osamocené vily naproti (z auta tu člověk vidí tak nárazník vozu před sebou) následovalo další květinářství, křižovatka a potom sám stadion.

Barák, který vlastně není odnikud pořádně vidět, současné reklamy mu také nepřidaly a vlastně jsem se zatím nikde nedozvěděl, jestli se změní i zvenku. Dovnitř se, pokud jsem si všiml, pokoušelo dostat pár lidí, ale neuspěli. Možná by to šlo přes hospodu, ale nechal jsem to být. Prošel jsem se kolem. Tady sezóna skončila už před drahnou dobou (no finále extraligy se pořád ještě hrálo), tak i stánek se suvenýry byl zavřený. Možná zajímavější byl hydrant kousek opodál, a určitě borovice vykukující z vedlejšího areálu. Ještě jsem to celé obešel až k západní straně, kde je i poněkud oprýskaný výhled k třetiligovému stadionu fotbalovému.

V místech bývalého Koupaliště, ano, i tady býval bazén, se hrálo nějaké, zcela jistě důležité, hokejbalové utkání, a já se raději odporoučel. Zpět na Výhybku k pozvánce na dvorek.

Podle návodu jsem zazvonil a starší pán, který z domku vyšel, ze mě evidentně moc nadšený nebyl. Pejsek taky ne, štěkal. Nicméně manželku, která dvorku velí a, jak jsem rychle zjistil, ho i vytváří, zavolal. Otevřela mi, ujala se psí holky, která sice byla za plotem odvážná, ale když byl člověk už vevnitř tak plachá a nedůvěřivá a pustila mě do minigalerie.

Kdo by čekal velkou výstavu, zklamal by se. Je to bývalá dílna a k dobru věci není přecpaná. Paní domácí tu vystavuje obrázky, plastiky a třeba i výšivky svoje a svých přátel. Fotografovat mi povolila a já toho náležitě využil.

S paní jsme se trochu zapovídali. Ten poslední obrázek byl ještě mokrý a ona za mnou pečlivě zavírala. Měl jsem dojem, že při pootevřených dveřích by schnul lépe, ale odpověď byla jasná: „To by dopadlo, vletěli by tam ptáci a chtěli by hnízdit.“ A došlo na naše poštolky za oknem, a na špačky, kteří jim tu hnízdí za rohem, a pejska dohánějí k šílenství tím, že napodobují přivolávací hvízdání pánů. Chudák psí holka se asi nalítá.

Už jen cesta přes sídliště. Ani služeb taxíku, který se nabízel, jsem nevyužil. Souboj zimy s jarem, který jsem potkal, snad konečně vyhrává jaro. Doufám, že už to tak vydrží.