Žacléřské doly

Kam a jak jedeme?

Město Žacléř, ležící u polských hranic severně od Trutnova, je známé především svojí hornickou minulostí. První zmínka o dobývání uhlí se datuje z roku 1570, kdy povolení k hledání a těžbě získal Jakob Rabem z Opau. V dalších dvou stoletích zdejší ložiska uhlí přilákala řadu drobných podnikatelů. Skutečná těžba započala před koncem 18. století v důsledku nedostatku palivového dřeva.

Za čím jedeme?

Rozmach těžby začal po roce 1843, po koupi dolu baronem Silbersteinem. V této době se otevírá důl Eliška, který se brzy stal největším producentem uhlí.

V historii majitelů a podnikatelů bychom se dál dočetli o R. Mangerovi, Františku Gaberlovi, faráři P. Wenzelovi a dalších. V polovině 19. století v dolech pracovalo 100 dělníků, těžili 10 tisíc tun uhlí ročně. O deset let později zde práci našlo již 400 dělníků, kteří dostali na povrch 40 tisíc tun uhlí za rok.

V 70. letech 19. století se nejvíce pracovalo v jámách a šachtách dolů Julie a Marie. Železniční spojení s Trutnovem a dalšími podkrkonošskými městy umožňovalo vyšší odbyt. Roční těžba vzrostla na 130 tisíc tun.

V roce 1875 uhelný průmysl zasáhla krize. Doly se ocitly v konkurzu, těžba uhlí značně klesla. Po překonání krize doly koupil Západočeský báňský akciový spolek, který až do roku 1945 byl největším producentem uhlí na české straně sudetské pánve. Po odtržení Sudet doly řídil německý báňský revírní úřad v Breslau (dnes Wałbrzych). Koncem druhé světové války byli do dolů umísťováni vězni a váleční zajatci. Ti ročně vyrubali přes 300 tisíc tun uhlí.

Po znárodnění byly doly sdruženy do podniku Východočeské uhelné doly. Těžba po poklesu stagnovala kolem 200 tisíc tun uhlí za rok. Od roku 1955 roční produkce opět rostla, a to až na 295 tisíc tun. Na přelomu 50. a 60. let minulého století se začala hloubit jáma Jan. O pár let později se uzavřely pro špatný technický stav jámy Eliška a Marie. Do roku 1990 se ročně těžilo okolo 250 tisíc tun uhlí.

V letech 1990 až 1992 produkce klesla na 180 tisíc tun, zvýšily se náklady na tunu získaného uhlí. V roce 1992 na základě vládního usnesení byla těžba v Žacléři ukončená, horníci byli propuštěni. Jámy a štoly v podzemí byly zaplaveny rychle tuhnoucí směsí, aby se staticky zajistily a v budoucnu nepropadávaly.

Léta po roce 1989 ukázala, jak si někteří jednotlivci představovali nabytou svobodu a rychlé zbohatnutí. V rámci podnikání i mimo něj ve sběrnách mizely ocelové konstrukce, vozíky, ba i důlní lokomotivy. Chybějící pracovní příležitosti znamenaly odliv obyvatel z města.

Naštěstí se v roce 2004 zrodila myšlenka vytvořit v bývalých provozech hornický skanzen a umožnit tak široké veřejnost nahlédnout do míst, kde se po staletí dobývalo uhlí. Myšlenku se podařilo zrealizovat a 29. června 2012 byl skanzen slavnostně otevřen.

Před vlastní prohlídkou jsme se oblékli do modrého pracovního pláště, na hlavu si nasadili přilbu a vyfasovali pracovní rukavice. Hlavně přilbě vděčím za to, že tento článek nepíšu se sešitou hlavou. Při své výšce jsem na točitých schodištích přilbou okusil nejeden schod.

Nejprve nás průvodce zavedl do velké šatny, ve které se horníci převlékali. Každý měl jednu kladku, kterou si vytáhl šatstvo a obuv ke stropu. Nevyplatilo se cokoliv ponechat na zemi, protože paní uklízečky dlažbu omývali proudem vody z hadice.

V dalším prostoru horníci museli na tabuli k tomu určené pověsit svoji známku s číslem. Podle toho, do které šachty měli sfárat, kam byli přiděleni. Po skončení směny si každý svoji známku zase odebral. Na toto byl z důvodu bezpečnosti kladen veliký důraz. Pokud některá známka zůstala na tabuli nevyzvednutá, nastupovali záchranáři a začali hledat ztraceného. V případě vyvolání planého pátrání, byl dotyčnému udělen poprvé finanční postih, podruhé byl propuštěný. Většinou se „ztracený“ horník našel doma nebo v některé místní hospodě.

Další zastávka po sejití několika schodů byla u ukázkového profilu chodby s vybavením. profily byly vyztužovány a vedly v nich rozvody vzduchu. Pokud se v dolech vyskytl plyn, první jej ucítili hlodavci. Když hlodavci začali před plynem prchat, utíkali ze štol i horníci.

Na této zastávce je odstavený i poslední vozík s uhlím z dolu Jana Švermy. Vyrubané uhlí v něm je, po obtěžkání, překvapivě lehké. Naproti ukázkovému profilu stojí na kolejích důlní lokomotiva s vozíkem pro přepravu osob. Návštěvníky však nepřepravuje, je zde pouze na ukázku.

Dalších několik zajímavých informací jsme získali o pár schodů výše u šachetní klece a točně vozíků. Vozíky zde vysypávaly ženy. Zaměstnání se dědilo z matky na dceru. Práce to byla pro ženy sice těžká, ovšem výdělek 10 tisíc Kč byl na tehdejší dobu luxusní. Do výtahu se vešly dva vozíky nebo malý počet horníků. Při sfárání se přepravovaní horníci museli řádně zapřít, aby se při pohybu klece nezranili.

Atraktivní součástí prohlídky je výstup na těžní věž Jan, ze které jsou rozhledy na hornický areál, zrekultivovanou haldu a na okolní Hory. Těmi nejvyššími jsou Krkonoše s dominující Sněžkou. Pěkně jsou vidět i Vraní hory (v Polsku Krucze Góry) a částečně je výhled i do Podkrkonoší. Pokud se rozhodnete navštívit skanzen v jarním, podzimním nebo zimním období, počítejte s tím, že pokud klesnou teploty pod bod mrazu a schody budou namrzlé (kluzké), na těžní věž se nepodíváte. Výstup na věž se nedoporučuje lidem trpícím závratí z výšek.

Spojovací chodbou jsme prošli do dolu Julie, kde je k vidění další šachetní klec, náhradní výtahová kabina a různé exponáty. Na točitém schodišti při brkání přilbou o železné schody, jsem si vzpomněl na vyprávění průvodce o starší paní, která si nechtěla nasadit přilbu, aby si neporušila ondulaci. Tu nezachránila, navíc měla na skanzen památku v podobě tržné rány na hlavě.

Venkem jsme přešli do strojovny pro jámu Julie, kde je možné nahlédnout i do kabiny strojníka. Ten musel umět zastavit výtah přesně na centimetr. Za popojíždění (cukání) by ho horníci nepochválili.

Větší strojovnu, pro jámu Jan, jsme viděli v další budově. Ve strojovně je vystavená i řada různých exponátů a informačních tabulí. Obdivoval jsem sošku svaté Barbory, patronky horníků, zhotovenou z jednoho kusu uhlí. Jejím autorem je neznámý polský sochař.

U příjezdové cesty k bráně dolu můžete spatřit zbytek cihelné zdi, jako památku na budovy, ve kterých byl v letech 1942 až 1945 zajatecký tábor. Prošlo jím 1.500 sovětských zajatců.

I v novodobější historii v dolu pracovali vězni. Po výkonu trestu zde někteří i zůstali. Svůj trest si zde odpykávalo i několik celebrit. Vzpomenu pouze herce Jiřího Schmitzera, který vědom si svého činu, na vlastní žádost fáral s ostatními do podzemí.

Těžká práce horníkům na zdraví nepřidala. Svými měsíčními výdělky okolo 12 tisíc korun, když v jiných oborech se výplaty pohybovaly kolem 2,5 tisíce korun, dobře zabezpečili svoji rodinu. Někteří však nedokázali s vyšším příjmem rozumně hospodařit a značnou část výplaty nechávali v místních hospodách.

Pro představu, jak je okolí Žacléře poddolované, uvedu závěrem ještě výčet největších jam a štol.

Jáma Františka byla obdélníkového průřezu o rozměrech 4,2 x 2,0 m. Začala se hloubit v roce 1814, zlikvidovaná byla v roce 2003. Její konečnou hloubku naměřili 239 m.

Jáma Marie taktéž obdélníkového průřezu 5,5 x 2,6 m byla hloubená rovněž od roku 1814. Zlikvidovaná byla dříve, a to v roce 1974. Hluboká byla 528 m.

Štola Prokop se začala razit v témže roce jako jámy Františka a Marie, tj. v roce 1814. Byla lichoběžníkového průřezu D2 o délce 670 m. Kdy byla zlikvidovaná, se záznamy nezmiňují.

Jáma Jiří se začala hloubit také v první polovině 19. století, konkrétně v roce 1819. Její likvidace proběhla v roce 1994. Obdélníkový průřez neměla veliký, pouze 3,3 x 1,5 m. Konečnou hloubku naměřili 132 m.

V roce 1830 se začala razit štola Egidi, která měla lichoběžníkový průřez D2. Zlikvidovali ji v roce 1945, když dosáhla délky 685 m.

Stejného lichoběžníkového průřezu byla i štola Antoni, kterou začali razit v roce 1847. Kdy byla zlikvidovaná, se neuvádí. Nepatřila mezi nejdelší, měřila 160 m.

Zahájení hloubení jámy Julie se datuje před rokem 1853. Zlikvidovaná byla teprve před deseti lety, v roce 2005. Měla kruhový průřez o průměru 6,5 m. Hluboká byla 865 m.

Jáma dalšího dívčího jména Eliška se začala hloubit v roce 1870. Zlikvidovaná byla téměř po sto letech v roce 1968. Měla obdélníkový průřez 6,6 x 2,0 m a konečnou hloubku 148 m.

Poslední jáma, o které se zmíním, nesla jméno Jan. Hloubit ji začali v roce 1958. K její likvidaci došlo po necelém půlstoletí roku 2004. Kruhový průřez o průměru 5,5 m dosáhl konečné hloubky 955 m. Byla to nejhlubší jáma.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Nejbližší možnost občerstvení je v Žacléři.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Prohlídka skanzenu se nám líbila, byla přínosná. Mohli jsme si udělat určitou představu, jak těžce se zde pracovalo.

Ostatní informace

Hornický skanzen je přístupný celoročně. Prohlídky jsou možné pouze s průvodcem v pondělí až pátek od 9, 11, 13 a 15 hodin. V sobotu a v neděli je čas prohlídek stejný, pouze poslední prohlídka začíná ve 13 hodin (v 15 hodin není). Prohlídka se koná při minimálním počtu čtyř osob. Pokud vás bude méně, můžete si zakoupit vstupenku navíc.

Prohlídka včetně návštěvy těžní věže stojí 100 Kč, děti, studenti a důchodci platí 60 Kč, rodiny (2 dospělí + 2-4 děti) 300 Kč. Za prohlídku bez těžní věže zaplatíte 70 Kč, děti studenti a důchodci 40 Kč, rodiny (2 dospělí + 2-4 děti) 200 Kč. Ceny jsou z dubna 2015. Doporučuji okruh s výstupem na těžní věž (pokud tedy netrpíte závratí z výšek).

Při prohlídce se nijak neumažete, alespoň se mi to nepodařilo. Přilbu, o které jsem se v článku dvakrát zmínil, ale určitě nepodceňujte. Před prohlídkou podepisujete vstup na vlastní nebezpečí.

Více se dočtete, ověříte si aktuální čas prohlídek a výši vstupného na http://www.hornickyskanzenzacler.cz/.