Královéhradecký kraj – 8. den: Žacléřská NS Po stopách Komenského – cca 10 km dlouhý okruh: osada Černá Voda – Nové Domky - Růžový palouček – ruiny hangáru aeroklubu – osada Bobr – Žacléř – těžní věž - hornický skanzen - Černá Voda

Večer jsem nemohla usnout, v noci nepršelo a byl tady klid. Nevím, co mi vadilo. Že by se měnilo počasí? Předpovědi neposloucháme, tak ani nic nevíme. Ráno bych spala. Jsme ve stínu, ani horko nás nebudilo. Teplota klesla jen na 19 stupňů. Vstáváme až v 9 hodin do krásného slunného dne. Jen občas je někde mráček. Proti včerejšku je však výrazně chladněji. V 11 hodin je příjemných 22 stupňů. 

Dnes vyrážíme na trasu, kterou jsme si včera večer naplánovali podle materiálů získaných v pondělí. Pospojovali jsme víc jimi doporučovaných bodů, přitom projdeme další část Žacléřské naučné stezky Po stopách J. A. Komenského, na kterou jsme narazili v Žacléři.

Autem jedeme jen kousek směrem na Žacléř, ale před zatáčkou odbočujeme vpravo k jednomu ze zastavení naučné stezky. Naštěstí se tady na rozcestí Černá voda nechá auto zaparkovat tak, aby nepřekáželo. Dokonce je ve stínu.

Černá voda byla malá osada, která byla založena v 16. století na potoce Černá voda, který se vléval v Polsku do Bobru. Jen nevím, kde mu je dnes konec. Nic takového tudy neteče. O kus dál na jih je Lamprechtický potok, ale ten teče úplně na druhou stranu. Mizí nejen vesnice, ale i vodní toky. A nic s tím nenaděláme.

Koncem 18. století se zde začalo s těžbou černého uhlí. Jeden z významných těžařů byl Rudolf Manger, který si na nedalekém návrší, zvaném Burg, postavil rodinné sídlo – obytný dům, stáje, kůlny, měl tam i vápennou pec na pálení vápna. Její torzo jako jediné se tam prý dochovalo. Na tuto historii navázal r. 2005 stavař Martin Zeman, jehož přáním bylo postavit si jako rodinné sídlo nový středověký hrad. Dlouho sháněl pozemek, kam by se hodilo tento hrad postavit, až mu padlo do oka tohle místo. Hrad se sem skutečně hodí. Nazval ho po bývalém obyvateli Manger, aby tím připomněl i tehdejší dobu.

Hrad je postavený vpravo od tohoto rozcestí. Všimli jsme si ho skoro náhodou, je skutečně hezky schovaný. Bylo vidět, že se stále staví, moc jsme to nechápali. Shodou okolností se nám zhruba po 2 měsících dostal do rukou článek, kde se právě o této stavbě píše.

Rozcestí opouštíme téměř po rovině po žluté hřebenovce směrem k hranici. Při pohledu vlevo máme před sebou krkonošský Dlouhý Hřeben, který je daleko zajímavější než pohled vpravo do Polska. Já se stále utvrzuji v tom, že ta naše země je skutečně nádherná.

Cestou míjíme litinový i kamenný kříž na vysokém kamenném soklu, pár domků bývalé osady Nové Domky, která byla součástí Černé vody. Na jejím konci za zmínku stojí pozdně barokní socha sv. Anny na podstavě z r. 1765.

Blížíme se k hranici. Jdeme po cestě, po které snad r. 1628 kráčel i J. A. Komenský, když natrvalo opouštěl svoji zemi, aby dalších téměř 30 let svého života strávil v emigraci v polském Lešně. Proto jsou na cestě tři zastavení NS, které jsou tomuto velkému učiteli národů věnovány. Dozvídáme se na nich, kdy a kde se narodil, jak žil a co ho donutilo tuto zemi opustit a také, kdy a kde zemřel. Památné místo, kde se naposledy zastavil, aby se podíval na svoji zem, bylo r. 1970 - při příležitosti 300. výročí jeho úmrtí nazváno Růžový palouček podle několik růžových keřů, které zde byly vysazeny. Tehdy tu ještě byla jen bronzová deska, kterou v 90. letech 20. století nahradil nynější památník. Je to vlastně velký kulatý labyrint o průměru 12 m, který tak připomíná jeho velké dílo Labyrint světa a ráj srdce. Uprostřed je jeho bronzová podobizna. Tam se nechá dojít po chodníčku, kde jsou písmena, dávající dohromady jeho jméno Johannes Amos Komenský a menším písmen je vepsaná věta – jeho myšlenka: Co nevytvoříte v čase, který je Vám vyměřen, nikdo to za Vás již nevykoná.

Pokračujeme vlevo po hranici. Vede tudy značená zelená turistická trasa, jen na rozcestníku není uvedená. Je vidět, že tudy občas někdo projde, ale asi ne příliš často. Zabloudit však nelze. Zpočátku jdeme z kopce, travnatou, chvílemi blátivou cestou. Přicházíme k potoku Bobr. Lávka tu není. Musíme se přebrodit. Je tady v trávě víc vyšlapaných cestiček, jak si každý hledal příjemnější vstup do potoka. Moc vody tu není. Jdu v botaskách, naštěstí jsem si nenabrala. Ota se raději zouvá, pohory si dnes nevzal.

Cestou se krmíme ostružinami, dokonce jsme našli 2 křemenáče a kozáka. Asi jich tam bylo víc, ale my je přímo nehledali, nechtělo se nám scházet z cesty. To bychom daleko nedošli. Jen nás překvapilo, že je tady vlhko, ale komáři, ani jiná havěť nás neobtěžují.

Na polské straně vedle cesty vidíme dva zbytky cihlových sloupů – měly by to být ruiny hangáru aeroklubu v Opawe. Tak je to napsáno v mapě. Až později jsme zjistili, že zde ve 30. letech 20. století byly uloženy kluzáky. Tady se uskutečňovaly jejich vzlety pomocí gumového lana.

Po 2 km dlouhé cestě po hranici jsme se dostali na rozcestí Bobr – CZ/PL. Vše nasvědčuje tomu, že je to hraniční přechod pro pěší, snad i pro cyklisty. Marně tady hledáme něco jiného než rozcestník. Ještě hraniční patník tu je. Postrádám ceduli, která by mne informovala, že vstupuji do Polska nebo Čech. jsem asi moc náročná.

Je tady příjemné prostředí, lavičky i přístřešek, dáváme malou svačinku.

Pokračujeme vlevo po žluté a cyklotrase. Zase se před námi objevuje pásmo Vraních hor s nejvyšším Královeckým Špičákem, které jsme včera zdolali.

Procházíme bývalou osadou Bobr, dnes částí Žacléře. Osadu založil r. 1565 důlní odborník. Název Bobr je nejen podle zdejšího potoka, ale také podle bobrů, kteří na břehu potoka žili. Místní se věnovali zemědělství, pracovali v kamenouhelném dole, také ve sklárně, kde se vyrábělo barevné tyčové sklo. Dodávalo se na Jablonecko, kde z něho vyráběli korálky, perly, vánoční ozdoby a šperky. Od r. 1801 tady měli vlastní školu, ještě r. 1885 byla postavena větší škola, do které děti chodily až do r. 1974. Dřívější dobu pamatuje asi jen dnes zavřená budova bývalého hostince.  Jinak tu převažují nové vilky se zahradami.

Po žluté procházíme touto bývalou obcí. Na okraji města odbočujeme ze žluté vpravo do kopce a stáčíme se okolo nové výstavby a sochy sv. Antonína Paduánského (přímluvce chudých, patron ztracených věcí) z r. 1770 k lesu, abychom se tam na chvilku napojili na zelenou turistickou značku a z ní po neznačené odbočili k pramenu Bobru. V lese nás čeká 1 km stoupání do ještě prudšího kopce. Hned na okraji lesa však potkáváme dvě turistky, od kterých jsme se dozvěděli, že pramen je už delší dobu vyschlý, že to není ani nějak zajímavé místo. Je tam jen cedulka, jaký potok tam pramení. Chtěli jsme se pokochat, příp. napít z tohoto pramene. Po těchto informacích to otáčíme a kousek jdeme po zelené po okraji lesa. Opět vidíme hřeben Vraních hor s vyčnívajícím Královeckým Špičákem a nápadným ryolitovým lomem. Po vedlejší silnici procházíme okrajem městem zpátky na žlutou.

Kousek za restaurací Žacléřský medvěd přecházíme hlavní silnici a pokračujeme po žluté ven z města. Ota dokonce nedělá ani pauzu na pivo. Už je dost hodin, za chvíli budou dvě a my se těšíme, že zajdeme na oběd a na pivo u nás do Královeckého kohouta.

Jdeme okolo bývalé přádelny – textilní továrny, která byla založena r. 1845 na místě, kde měl být parní mlýn. R. 1923 byla zmodernizována. Během války se továrna zaměřila na válečné potřeby Německa. Byl tu zřízen židovský tábor nucených prací, který se v březnu 1944 stal pobočkou koncentračního tábora Gross-Roven. Až 130 polských a maďarských židovských dívek tu obývalo nevytápěné baráky v areálu továrny. Dne 8. 5. 1945 je osvobodila Rudá armáda. Po znárodnění zde pokračovala výroba lněné příze až do r. 1992, kdy byla přádelna Texlen uzavřena.

Cesta vede okolo technické památky – těžní věže jámy Jiří. Je to šachetní budova černouhelného hlubinného dolu s těžní věží, nejstaršího dochovaného dolu zdejší lokality. Byl založen r. 1814, pravděpodobně tehdy se začalo s hloubením jámy. Přesné stáří budovy není známo, těžní věž je z r. 1905, těžní stroj z r. 1935. Původní hloubka 132 m byla na konečnou hloubku 239 m prohloubena až r. 1955. V tomto roce došlo k přejmenování dolu Jiří na důl Emil podle jména tehdejšího ředitele. Práce v dole byla ukončena r. 1992, ale to už sloužil jen jako výdušný. Likvidace proběhla v letech 2001 – 2003, kdy byly vytrženy kolejnice, zarovnán terén a jáma zasypána. Samostatně stojící nízká budova jsou bývalé dílny a kovárny.

Z cesty vidíme hornický skanzen – bývalý důl Jan Šverma. O chvíli později přicházíme i ke vstupu do skanzenu. Je to poslední zachovalá památka hlubinné těžby uhlí ve východních Čechách. Po ukončení 2. světové války - dne 1. ledna 1946 byly všechny doly znárodněny a začleněny pod národní podnik Východočeské uhelné doly. R. 1950 byly sloučeny a přejmenovány na Důl Jan Šverma – došlo tak ke sloučení jam Jiří, Eliška v Žacléři, Františka v Černé Vodě, Julie a Marie v Lamperticích. R. 1957 byl připojen důl Novátor v Bečkově. Těžba v těchto dolech byla ukončena 31. prosince 1992. R. 1993 zdejší důl převzala firma Gemec, která tady provozuje skanzen. Je vidět pohyb důlních vozů na povrchu bývalého dolu, sbírka starých důlních map, paleontologických nálezů i fotodokumentace z minulého provozu dolu. Je možno vystoupat na těžní věž jámy Jan, ze které jsou krásné pohledy na panorama Krkonoš a Královecký Špičák. Prohlídku jsme neplánovali. Panoramata vidíme každou chvilku již 3. den. Pokračujeme po žluté.
K autu už to máme kousek. Ještě nedaleko cesty míjíme zbytek zdi se zamřížovaným oknem – tady se nacházel zajatecký tábor sovětských válečných veteránů, kteří byli v letech 1942 – 1945 nasazeni v žacléřském kamenouhelném dole.

Je 14,45 - oba řádně hladoví sedáme do auta a jedeme na naše již osvědčené nocležiště k trati. Jen se přezouváme a převlékáme a jdeme do restaurace na křižovatce na opožděný oběd. Já si dala výborné a hezky upravené bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím a se smaženou cibulkou, Ota moc dobrý guláš s knedlíkem. Inzerují zde domácí kuchyni a musím říct, že mají pravdu. Oba jsme si pochutnali. Jen voda nám ubývá. Vyškemrala jsem ji do dvou petek, dokonce jsem si i mobil částečně nabila.

Vracíme se k autu a na sluníčku v křesílkách relaxujeme. Já luštím sudoku, ale usínám u toho. Na sluníčku suším dnešní houby a ty včerejším dosouším. Pomalu, ale přece ty sušené houby přibývají. Jsme spokojeni, den se povedl, ani nebylo tak hrozné horko jako včera - ve stínu bylo max. 25 stupňů. Samozřejmě na sluníčku bylo víc, ale naše cesta vedla poměrně dost lesem.

Dnes se rychle ochlazuje. Polská lokálka právě odjela a tak se s posledními slunečními paprsky jdu umýt. Večeříme, ještě chvilku sedíme venku, ale jak sluníčko zapadlo, je dnes chladno. Aktuálních 21 stupňů ochlazuje chladný větřík. Jdeme si sednout do auta.

Posloucháme radio a v půl desáté jdeme spát. Je jasno, hvězdičky svítí a proti předcházejícím dnům je zima. Venku je 17 stupňů, v autě o 2 víc. Konečně nebude v noci horkoa my se snad dobře vyspíme na další výlet v této oblasti.

Královéhradecký kraj – 8. den: Žacléřská NS Po stopách Komenského – cca 10 km dlouhý okruh: osada Černá Voda – Nové Domky - Růžový palouček – ruiny hangáru aeroklubu – osada Bobr – Žacléř – těžní věž - hornický skanzen - Černá Voda na mapě