Zámek Červená Lhota

Červená Lhota

Kdykoliv se ocitnu v malebném údolí jehož dominantu tvoří neméně malebný barokní zámeček, musím si vzpomenout na svá mladická léta. A to hned dvakrát. První vzpomínka patří bezstarostnému období školních zájezdů a s nimi související euforické atmosféře blížících se prázdnin. Dodnes pamatuji ty sluncem prozářené dny , kdy se zámek shlížel v hladině místního rybníka a odlesky slunečního světla si hrály na honěnou na zámeckých zdech. Ta druhá vzpomínka pak v sobě skýtá trochu tajemna. Stokrát nám mohli učitelé vykládat, že rybník tu vznikl přehrazením údolím a ta skála tu stála odedávna, a jen po vzniku rybníka byla částečně zalita zadrženými vodami. Přesto jsme coby žáčkové radostně dráždily svou fantazii představami obrů a jiných tajemných sil, které tu vykouzlily nádherný zámek. Nakonec. Nebyli jsme v tom sami, čehož důkazem je hned několik filmových štábů, kteří tu natáčeli povětšinou romantické pohádky.

Ještě dříve, než na severním okraji dominia Pánů z Hradce vyrostla tvrz, následně přestavěná na barokní zámeček, stála zde v polovině 13. století ves, zvaná prostě Lhota. První zmínka o tvrzi v těchto místech pochází z roku 1465, ale pro nás je zajímavý až rok 1530, kdy tvrz i ves kupuje rytířská rodina Kábů z Rybňan. Za jejich vlády došlo hned k několika zásadním krokům. Tvrz byla renesančně přestavěna, v roce 1555 se poprvé objevil název Nová Lhota a vznikla zámecká kaple Nejsvětejší Trojice. Přejmenování na červenou, se ves dočkala v roce 1602, přičemž změna názvu i přes různé pověsti souvisela pouze se změnou barvy omítek na tehdejší tvrzi. Po držení v rukách rodu Rutů a přechodném vlastnictví Zemskou královskou komorou, se na scéně objevuje známé jméno – nejvyšší kancléř Království Českého, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Ještě dříve, než Slavatové vymřeli po meči, stačili přestavět Červenou Lhotu na barokní zámeček. Ten v roce 1693 vyženili Windigschrätzové, po nichž se tu v roli zámeckých pánů vystřídalo hned několik rakouských a německých šlechticů. Zapamatujme si rok 1835. Tehdy sem totiž přichází rod německých říšských knížat Schönburgů – Hartensteinů, který se patrně nejvýrazněji zapsal do historie zdejšího sídla. Právě tento rod se postaral o neogotickou a později i neorenesanční přestavbu objektu, na návrší nad rybníkem zbudoval anglický park a ještě před svým nuceným odchodem po skončení 2. světové války, tu v roce 1934 vystavěl rodinnou hrobku. Zámecké pokoje v roce 1946 nakrátko ožily dětskými hlasy pacientů zdejší ozdravovny, brzy však byl celý objekt převzat do správy Národní kulturní komise a o dva roky později se otevřel prvním návštěvníkům.

Návštěva interiérů zámku Červená Lhota přinese návštěvníkovi ledaccos zajímavého. Už pouhé přecházení mezi jednotlivými pokoji si vyžaduje stálou pozornost, Všude tu jsou záludné schůdky, které vyrovnávají výškové rozdíly mezi kdysi oddělenými budovami, které si při dostavbě zámku vynutily výše zmíněné úpravy. Vybavení místností Vás zavede do roku 1910 a seznámí se životem knížat Schönburg-Hartensteinů. Prozradí na ně nejen jejich loveckou vášeň, ale i diplomatické schopnosti, kterými nejvíce oplýval Johann Schönburg, který ve své kariéře dosáhl až na místo rakousko - uherského velvyslance ve Vatikánu. Při procházce reprezentačními, společenskými, soukromými i hostinskými prostorami zámku, tu na Vás dýchá příjemná, domácká atmosféra. Člověk tu jaksi nenachází přehnanou zdobnost a prostorovou marnotratnost, tolik typickou pro řadu panských sídel. Návštěvník si tu připadá tak nějak mile a domácky a chápe rozhodnutí dřívějších majitelů, proč se usadit právě zde. Výhled na uklidňující vodní plochu rybníka, rozlévajícího se kolem zámku Červená Lhota, jsou spolu s malebností přiléhající vesničky těmi hlavními devizami, kterými Červená Lhota disponuje. Při vší úctě k zajímavostem zámeckého interiéru však k lidské oko tíhne k oknům a k nádherné scenérii za nimi. Jako kdyby se ta zvláštní romanticko-tajemná krása tohoto místa promítala i do jeho historie. Hned několik krásných zámeckých paní se vystřídalo na zdejším zámku, ne všechny však potkal příznivý osud. Nedaleko od zámku našla při lovu smrt pod svým koněm manželka Heinricha Eduarda Schönburga Pro většinu z nás smutného osudu se dočkala i manželka posledního pána z rodu Slavatů který, pamětliv svého slibu, vstoupil do řádu a zbytek svého života strávil ve službě bohu. Žena, se kterou měl vstoupit ve stav manželský, jej musela vskutku milovat, protože jej následovala do lůna náboženství a stala se jeptiškou. No a historka o vzniku názvu Červená Lhota je také podobného ražení. I v ní účinkuje náboženství. Hlavními postavami jsou rytíř Kába a především jeho manželka, snad trochu „veselejší“, což bývalo v dřívějších dobách s oblibou prezentováno jako posedlost ďáblem. Její údajné, historicky však nepodložené spolčení s ďáblem, mělo nakonec skončit tím, že si ji pekelník odnesl do svého „království“. To by však byl zřejmě děj dost fádní, že! Zřejmě proto tato pověst opepřila závěrečnou scénu krví nešťastné dámy rozstříknutou po zdech panského sídla, kterou samozřejmě nešlo smýt ani přetřít bílou barvou. A tak teprve omítka červené barvy přinesla do těchto míst znovu klid a mír. Tedy, alespoň pověst tak praví! Nezbývá než doufat, že Vám tuto pohodu nepokazí ani pohled na portrét vskutku dost ošklivé vévodkyně Markéty Pyskaté (Maultasch). Pikantní na jejím životě není fakt, že si dokázala najít manžela, ale spíše skutečnost, že se s ním nakonec rozešla, údajně kvůli jeho neschopnosti zplodit s ní potomky. Inu, děly se to někdy věci!

O tom, jaká je Červená Lhota dnes, se přijeďte přesvědčit sami. My jsme tu našli všechno – romantiku, klid, nádhernou podzimní přírodu, i ty lodičky s romanticky vrzajícími vesly. Nevřeštěl tu žádný duch zámecké paní, nestrašila Markéta Pyskatá a ani po maličkém ostrůvku s miniaturním letohrádkem, který je k vidění na starých katastrálních mapách, tu už nezbylo ani stopy. Inu, stará dobrá, přesto však svým způsobem nová a současná Červená Lhota.