Zaniklé Kunčice
Turistické cíle • Památky a muzea • Zřícenina
Pokud je možnost a vyrazím do relativně známých míst (pro mě), snažím se kousek cesty projít nějakou neznámou končinou či méně neznámou cestou. Když už jsem po nějaké době zavítal na Staroměstsko a došel až do okolí Kunčic, tedy současné části Starého Města (p. Sněžníkem), kousek cesty jsem takto absolvoval. Od křižovatky Zhořelá (tj. od pohraničního hřebenu směrem od Medvědí Boudy jsem dorazil k rozcestí Kunčická hora, což je označení korespondující s názvem stejnojmenného vrcholu opodál. Pokud jsem chtěl dorazit zpět do Starého Města, mohl bych použít žlutou TZ, která vede k horním stanicím sjezdovek v Kunčicích, jenže tudy jsem už šel (většinou jel na běžkách vícekrát). Podle mapy KČT je ovšem do Kunčic další cesta, od zmíněného rozcestí po neznačené cestě směrem k východu, posléze k jihovýchodu až k jihu. Měl bych dorazit někde na horním konci dnešních Kunčic, u chaty Junior. Navíc podle mapy by se kolem cesty měly nacházet nějaké křížky či dokonce pomník. Cesta je zpočátku dosti projetá, tudíž používaná, nicméně po pár stech metrech koleje lesní techniky končí resp. Se obrací do kopce, ovšem původní cesta pokračuje mírně ze svahu celkem zřetelně, byť tráva prozrazuje, že už zas tak používaná není. Po chvíli dorazím k první hromadě kamení, která mě upozorní, že zde v minulosti stály nějaké domy. Kamenů a hromad postupně přibývá a až mě zaráží, jaké jsou to leckdy ohromné kusy. Skoro by člověk řekl, že narazil na nějakou bývalou fortifikaci. O tu ovšem určitě nejde. Samozřejmě jde o bývalou vesnici, tady v tomto případě původní horní konec předválečných Kunčic.
Obec Kunčice vznikla původně jako hornická osada někdy ve 13. nebo 14. století, zmínka o vsi je z r. 1325. Za své jméno vděčí údajně nějakému skláři jménem Kunz. Původní osídlení dlouho nevydrželo (došly zásoby kovů), k dalšímu osídlení došlo až po r. 1561, v r. 1677 se uvádí 40 usedlých (tj. ovšem hospodářů, k tomu musíme počítat i jejich rodiny). Obec se postupně rozvíjela, na přelomu 19. a 20. století měly Kunčice přes 500 obyvatel, vlastní malotřídku. Jako ves v pohraničí byla drtivá většina obyvatel německá (v r. 1931 471 Němců, 6 Čechů), čili téměř všichni byli po válce vysídlení. Z toho se už nikdy Kunčice nevzpamatovaly. Dnes se odhaduje počet stálých obyvatel na 65.
Tolik odbočka do historie. Hromad kamení je skutečně hodně, navíc sem tam vystupují ze svahu malé skalky (amfibolity a ruly). Když si představíme, že někdy před válkou vlastně celá Kunčická hora byla bezlesá, kolem byly pole či Pastviny, ani se nechce věřit, že po nějakých 50-60 letech je tu taková divočina. Neobydlené a pusté domy většinou likvidovala armáda právě v 50.-60. letech 20. století a kde nezůstaly louky nebo pole většinou vyrostl nový les. Ten je dnes z velké části smrkový, ovšem sem tam narazíme na starší listnáče, většinou prozradí, že tam bylo nějaké stavení nebo cesta. Některé kameny jsou pěkně v řadách, to jsou zbytky mezí, kde zemědělci vyrovnávali vyorané kameny z polí. V jedné části se mi cesta skoro ztratila, víceméně odhadem držím směr (je to celkem prudce z kopce). Brzy se dá ovšem narazit na cestu, která prozrazuje určitou bytelnost, je pěkně vyrovnaná z kamení i po letech je jasně patrná, to byla určitě hlavní cesta ve vesnici. A ta brzy dorazí ke křižovatce s další cestou, která se evidentně používá i dnes. Na malé mýtině se dá najít neoznačený ale evidentně udržovaný pramen (spíš studánku) a po chvíli u vzrostlejší lípy čtvercové základy, rozměr tak akorát sedí na nějaká boží muka nebo podstavec nějakého kříže. To bude tedy ten pomník, co mě v mapě zaujal. V dalším úseku kamenných hromad trošku ubylo, zřejmě zástavba v obci nebyla souvislá. A když pak vylezu z lesa, je mi jasné, že jsem našel cestu správně, pod cestou vidím střechu, která patří chatě Junior. Kousek nad ní vidím malou vyhlídku z křížkem a svatým obrázkem. Protože je celkem hnusně, moc toho vidět není, ale jinak tu musí být pěkný vyhlídka na protější svahy a minimálně do Starého Města. Dál už tedy jsou dnešní Kunčice. Dnes vyhledávané zejména v zimě, díky příjemnému skiareálu, ale i v létě je tu velmi hezky.
Jen tak mimoděk, když člověk na takovou zaniklou ves narazí si jen může domýšlet, jaké úsilí dalo přírodě vyrvat a zúrodnit dané území. Když po válce do Sudet přišli noví osadníci, většinou nevydrželi, utekli, protože hospodařit na takových horách bylo umění (Kunčická hora má přes 900m), navíc práce asi bylo míň a po revoluci zanikly četné uměle udržované provozy. Dnes pak působí část pohraničí téměř jako ryzí divočina...