Zřícenina dávné vodní tvrze Milotička.

      Zajímavá budova, respektive jeho zbytky ve spodní části Velké Polomi. Dlouho jsem tento objekt stavěl mimo můj pohled zájmu. Na mnoha fotkách totiž vypadal jen jako hranatý pozůstatek nějaké moderní stavby od niž bych nečekal žádnou velkou duši. Taktéž cesta přes Velkou Polom (u Ostravy) nikdy nebyla „plánem dne“. Občas mě přes Polom vezl autobus do práce, ale nespatřoval jsem zde nic, co by mě nutilo zde vystoupit nebo si jen tak zajet, případně zajít. Při otáčení autobusu na stanoviště jsem totiž „tvrz“ nikdy nezahlédl. Ve většině případů jsem jel i velmi brzy ráno, kdy byla ještě „hluboká tma“. Inu místo čekalo na spatření „někdy až bude čas“, tedy v překladu „NIKDY“. Až před nějakou dobou mě zde dovedla cesta na nejvyšší kopec nad Polomí s odstrašujícím názvem „Šibenice“. Kopec má výšku asi 370 metrů. Je obdobou mnoha dalších „šibeničních vrchů“, které za „starých dobrých časů“, kdy slovo platilo a mělo větší cenu než život a ten, kdo jej nedodržoval byl prachobyčejný sprostý padouch, vznikaly z „výchovných důvodů“. Tak, aby na něj bylo ze všech stran a za všech okolností dobře vidět.

       Na kopcích stávala mohutná šibenice na niž se onen padouch ještě dlouhou dobu potom houpal. Ne vždy byla skutečnost tak čestná a někdy se zde houpali i ti „nepohodlní“ nebo jinak odporující snahám mocipánů. Ovšem kopec Šibenice je poměrně daleko od dávné pevnosti, či snad dokonce vodní tvrze s mírným jménem Milotička. Zatím co kopec je poměrně výrazný krajinný prvek dobře viditelný z dálky (relativní), tak pevnost je umístěna skoro v nejnižší části Velké Polomi.

      V dávné době se dokonce mělo jednat o vodní tvrz. Její počátek spadá až do neověřitelně vzdálené doby ve velkém kontrastu s mým prvotním a velice vzdáleným pohledem, že se snad jedná o pouhopouhé stavení, které již nemůže člověka jakkoliv překvapit. Jak falešný byl tento pohled. Až teprve zahlédnutí staré dobré klenby, která na spoustě míst vydrží mnohem déle než samotné zdi, člověka „drcne“. „Drcne“ a pocítí určitý nemalý „závan“ tajemné dávné historie. Počátky stavby nečekaně spadají až do dalekého třináctého století. Tvrz tehdy začal stavět Weikhhart z Polomi. O dvě století později byla přestavěna na hrad a v závěru šestnáctého století na zámek. O století později se jedná již jen o hospodářskou stavbu, což bylo i počátkem jejího konce.

      Dokonce se tvrdí, že do poloviny minulého století byla budova obyvatelná. Bohužel, chce to dnes nemalou míru odvahy a odhodlání se zde podívat. Nicméně i pro dnešní malé nebo i životem zkušené „pány kluky“ může být pohled na budovu, respektive dnes již jen její zbytky zajímavým dobrodružstvím. Krásně je zde vidět kombinace jednotlivých druhů stavebních nebo „opravářských“ stylů, které se zde zjaímavě mísí (a kupodivu to nevypadá až tak násilně, jak by mohlo z mého popisu znít). Dávná duše vodní tvrze zde svá tajemství nedá zadarmo. Zaručeně bude každý „narušitel“ „odměněn“ nemalou dávkou trnů s postupem ročních dob se výrazně měnícího hávu pichlavého „obranného štítu“. Kdo toho nelituje a je svým způsobem nemalým „bláznem“ do zřícenin, ale asi neodolá.

     Už z dáli, například od rybníku bude podobné povahy tvrz lákat tichou, ale vytrvalou písní „Podívej se sem, třeba osvobodíš nějakou krásnou zakletou princeznu“! A když ne toto, tak alespoň nespoutanou dračici. Po čem více by mohla dobrodružná povaha toužit. Hádám, že asi více po DRAČICI. Pokud se někdo odhodlá k sestoupení z okolních valů, tak již bude patrně chycen. Pomalu, ale jistě se bude přibližovat k něčemu, co nebudí dojem přílišné jistoty. Stavba je velice opravovaná, drsněji by se dokonce dalo říct „látána“. Při pohledu na některá místa si člověk říká, že je vlastně zázrakem, že ještě stojí. Pokud by chtěl někam vystoupat, tak se mu bude pod nohami a rukami vše drolit a sjíždět níž. Pokud mu ani toto nedomluví „otoč se, je to tu o hubu“, tak se může dostat na vyvýšenou rovinu, jakési první patro. Falešná je představa, pokud si myslí, že má pod sebou jistou a pevnou zem. Jistotu ztratí po několika pohledech na zející díry s hloubkou minimálně několik metrů. Někde dokonce jako by se propadly jen pod váhou nohy. Takových větších nebo menších vstupů do neprozkoumaného podzemí zde najde mnoho. Některé jsou z bezpečnostních důvodů obehnány pletivem, jiné již kupodivu ne.

      Teprve tehdy duše dobrodruha pochopí, že nestojí na pevné zemi. Ale zvědavost ho může táhnout i do spodních pater. Je ochoten s dopíchanými rukami a poškrábanými nohami se pomalu spouštět po šikmém kameni níž. Až na poslední chvíli zahlédne, že spodní patra nejsou jen obyčejné patra.

     S dávným významem vodní tvrze se totiž více než pojí to, co zahlédne. Je to jako jiný svět. Spodní patra jsou zatopené a vytvářejí vcelku velká jezírka. Místo, které má svou duši. Z tohoto krásného dobrodružného snu se ovšem rychle probudí ten, kdo se zde vydá od autobusového nádraží. Na pravé straně zbytků budovy zahlédne nevýrazný nápis „ZÁKAZ VSTUPU“!

      Ten má ovšem svůj opodstatněný důvod – skutečně pohyb zde je vcelku nebezpečný, nejistý a nic si svou statikou nemůže být jisto. Snad jen ty dávné staré dobré klenby vypadají nejbezpečněji. Jinak stropy i zdi se zde drolí. Na to, že se jedná o kulturní památku, je její stav vcelku smutný a přitom z ní stále číší nemalé historické kouzlo. Bylo by hezké, kdyby se našel někdo, kdo má vliv a zájem a vdechnul alespoň jakýmsi „zakonzervováním“ této nečekaně velice zajímavé budovy jakýsi život. Aby zde mohli alespoň historie milovní obyvatelé s klidným svědomím nakouknout a nemít při tom obavy, že na ně něco spadne nebo se někam hluboko propadnou… Místo, které si zaslouží alespoň tečku v mapě, než se nám před očima rozsype… :-(

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.hrady.cz/tvrz-miloticka