Zřícenina Rýzmburku u Oseka

Většina autorů soudí, že hrad byl na kopci nad Osekem založen během 1. poloviny 13. století, a to přímo českým panovníkem, aby ho následně obdržel za své služby Boreš z rodu Hrabišiců, jenž měl také řídit tuto stavbu (podle prof. PhDr. Tomáše Durdíka, DrSc. stavěl pouze vnitřní budovy, naopak obytná věž a mohutné obvodové opevnění vzniklo již dávno před ním). Důkazem toho by mělo být to, že podle zpráv k letům 1264-1265 byl uvedený šlechtic zmíněn jako purkrabí na Rýznburku, avšak jinde se uvádí, že již v roce 1250 se psal jako Boreš z Riesenburka (Boreš de Riesenburk). První, kdo se chytil toho, že hrad měl původně vzniknout pro krále, byl známý prof. August Sedláček a po něm toto přejímala řada různých literátů i historiků, i když někteří odborníci byli na pochybách a řadili hrad spíše k šlechtickým stavbám, než ke královským hradům, ale jeho vzhled v podobě pětidílné dispozice se 2 okrouhlými a 2 hranolovitými obytnými věžemi, 3 obrannými liniemi a téměř minimální vnitřní zástavbou, z níž musíme zmínit malý obdélný palác a rozsáhlejší kapli, dává spíše za pravdu druhé teorii, že byl zbudován přímo Hrabišici, i když za plné panovníkovy podpory, alespoň podle prof. PhDr. Tomáše Durdíka, DrSc. a prof. PhDr. Jan Klápště, CSc. a jejich stati "Dva pohledy na počátky hradu Riesenburku", v níž se hovoří o tom, že šlechtické hrady byly v té době nejvýše dvoudílné s jedinou věží a co bylo navíc, tak to většinou náleželo českému panovníkovi, ale ve všem můžeme najít pověstnou tradiční výjimku.

Ať tak, či onak, podle vzhledu tohoto hradu, musela jeho stavba trvat delší čas a mohla by se rozdělit na trojici fází, od mocenské opory přes vybudování hospodářsko-obytných prvků až po zřízení reprezentativních prostor v podobě velkého sálu a kaple. Nemohl tedy vzniknout roku 1220, jak se někdy traduje ze starých kronikářských zmínek. Po Borešovi z Riesenburka (či z Oseka) měli hrad převzít jeho synové Slavek a Bohuslav, přičemž první zemřel nedlouho po svém otci, tj. nejspíše v roce 1277. Druhý syn Bohuslav, zvaný jako Boreš, byl jako sirotek předán do poručnictví Bedřicha ze Šumburka a samostatné vlády se ujal až roku 1291, kdy víme, že zasedl na zemském soudu. Za něj došlo v roce 1326 k velkému zemětřesení, během něhož postrašení hlásní seběhli z věží, poněvadž se obávali, že přišel v bibli zmiňovaný konec světa. Roku 1339 Bohuslav či Boreš se svými syny Borešem a Slavkem odevzdal veškerý majetek do léna krále Jana Lucemburského, přičemž zemřel po roce 1344, kdy se ujali společné vlády jeho synové a zděděné majetky si rozdělili kolem roku 1355. Sám hrad byl v rámci tohoto dělení rozpůlen, takže jeho vlastníky byli de facto stále oba. K jeho spojení došlo až v roce 1378, kdy Slavek prodal svoji polovinu svému bratrovi Borešovi, po němž vládli jeho synové Boreš starší a Boreš mladší. Posledně jmenovaný pak roku 1398 prodal hrad s klášterem v Oseku a město Duchcov míšeňskému markraběti Vilémovi a jeho manželce Elišce, a to bez králova svolení, protože v té době bylo osecké zboží stále manstvím, což vyvolalo spory mezi novým nabyvatelem a králem. Po jeho smrti v roce 1407 ho převzal markrabě Bedřich a po dělení roku 1410 se dostal Osek markraběti Bedřichu mladšímu, s nímž král uzavřel příměří o rok později, aby po 7 měsících došlo k opětovným půtkám, jež byly zakončeny až v roce 1417.

Během husitských válek se moc nad hradem střídala. Roku 1418 ho markrabě Bedřich starší odevzdal Hanušovi Pasekovi a dědicům po jeho bratru Hynkovi. Ti mu byli povinni hrad "každé chvíle otvírati". V roce 1422 byl Osek zapsán císařem jako zástava. Později ho ovládal hejtman Gelfryd z Trachenfelsu, o němž je poslední dochovaná zmínka z roku 1434. V roce 1438 zemřel kníže Bedřich (jinde se uvádí již rok 1428) a hrad Osek byl společnou držbou jeho synů Bedřicha, Zikmunda a Viléma. Po roce 1458 proběhla na hradě řada výstaveb a oprav, jež měl na svědomí hejtman Günter Karas. Roku 1459 byl Osek postoupen králi Jiřímu z Poděbrad, který o tuto věc usiloval již celé desetiletí. Ještě v témže roce byl zapsán Zbyňkovi Zajíci z Házmburka, aby byl o rok později zastaven Prokopovi z Rabštejna. Za jeho nástupce Jindřicha z Rabštejna se stal Osek oporou nepřátel kalicha, takže roku 1469 byl hrad dokonce obležen královským vojskem. Škody však byly odtud činěny i dalším, takže v roce 1473 oblehli a dobyli hrad Sasové, tj. knížata Arnošt a Albrecht. Ti ho odevzdali královně-vdově Johance z Rožmitálu a také pod jejím vlivem Jindřich z Rabštejna zapsal hrad Pavlovi Knížeti ze Sulevic, což roku 1474 potvrdil rovněž král Vladislav Jagellonský, i když k Pavlu Knížeti ze Sulevic ještě přibyli jeho strýcové Václav, Bušek, Purkart, Petr a Jan. Posledně jmenovaný Jan Kaplíř ze Sulevic postoupil hrad v roce 1523 Děpoltovi z Lobkovic a král Ferdinand I. roku 1530 hrad Osek jeho synům Jiříkovi, Janu, Litvínovi, Děpoltu, Kryštofu, Petru a Václavovi dědičně doprodal. V roce 1538 došlo k dělení rodinných majetků a Osek se dostal Václavovi. Protože se však rodovým sídlem stal Duchcov, tak hrad začal pustnout a nic s ním neudělali ani Valdštejnové, v jejichž rukou byl až do roku 1945, kdy byly jejich majetky zkonfiskovány státem.

Zříceniny hradu, které v létě 1834 navštívil básník Karel Hynek Mácha a v roce 1884 posloužily jako úkryt jedné ze schůzí ilegálního výboru sociální demokracie za účasti Petra Cingra (tento průkopník socialismu přišel do Bohosudova roku 1876, kde se zapojil do vznikajícího dělnického hnutí, od roku 1878 byl předsedou Spolku socialistických horníků a svou kariéru završil jako poslanec říšské rady a senátor ČSR), pak byly 23. září 1964 zapsány do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/zricenina-hradu-ryzmburk-22211910). Poslední významné výzkumy zde proběhly v letech 1980-1981. Ve státním majetku byly i poté, kdy s nimi hospodařil Lesní závod Litvínov, resp. Lesy České republiky, s. p. V roce 2010 pak vzniklo občanské sdružení se záměrem obnovy tohoto starobylého objektu. Od roku 2013 je hrad majetkem města Osek (viz https://www.denik.cz/ustecky-kraj/po-osmi-letech-tahanic-patri-ryzmburk-konecne-oseku-20130820-j0qb.html), zbylé okolní pozemky s oběma přístupovými cestami náleží Lesům České republiky, s. p., nejsou tedy soukromým majetkem, jak jeden zdejší člověk občas tvrdí, takže se při návštěvě hradu nenechte jím případně odehnat, neboť k zákazu vstupu nemá žádné oprávnění, což lze zjistit již pouhým nahlédnutím do elektronického katastru nemovitostí. Na závěr dodejme, že tato romanticky vyhlížející zřícenina posloužila za místo řadě legend a pověstí a zmiňována je též literárně a můžeme ji najít též na mnoha obrazech, kresbách i fotografiích.