BANÁT – ROVENSKO, GERNÍK ... Temešvár, Rešice - RUMUNSKO

PROCHÁZKA PODZIMNÍM BANÁTEM

 2012

Za  nevšední a velmi  cenné zážitky u našich krajanů v Rumunsku vděčíme kamarádovi Laďovi. Pod  záminkou týdne s hromadou muziky, stráveného v pěkném kraji, nás nalákal  s CK Kudrna do Banátu. Hezké hudby  zaznělo opravdu vrchovatě v podání  Pavlíny Jíšové, Petry  Šany  Šanclové, Luboše  Javůrka a dalších z řad účastníků zájezdu. Neméně atraktivní byly i výšlapy po členitém karpatském masívu  v nedotčené přírodě. Procházeli jsme po prašných klikatých cestách, pastvinami, lesíky a  kochali  se pohledy na hřebeny hor i do hlubokých údolí. Užívali jsme si teplých, slunečních paprsků, ticha, klidu, vůní a pestrých podzimních barev.  Příjemné bylo i setkání s tamními  vlídnými a velmi pohostinnými lidmi.

Ve vesničkách, vypadajících jako dokonalý  skanzen,  probíhá zcela reálný život a hospodaří se tu dnes stejně  jako před mnoha lety.

Převažovala a  stále převažuje zde římskokatolická a evangelická víra. Lidé se  odmítali přizpůsobovat pravoslavnému  rumunskému náboženství a také nevznikaly smíšené svazky. Obojí pomohlo zachovat čistou českou populaci. Ze svých domovů  si kdysi do Rumunska lidé  donesli a doposud udrželi  způsoby života, kulturu a krásný starý český jazyk. Z těchto důvodů  se ve vesničkách dodnes dochovaly zvyklosti, které jsou v současném Česku už dávno  zapomenuty.  "Starý svět" však v poslední době  rychle mizí, počet obyvatel se rapidně  zmenšuje.

Zatímco my si tu pár dní připadali jako v pohádce, pro zdejší  je  život v tomto kraji  velmi těžký. Není divu, že jsme se  ve  vsích setkávali  hlavně se staršími lidmi, mladí  odcházejí  především z důvodu  vysoké nezaměstnanosti (nejen díky uzavření dolů a  průmyslových podniků ) do České republiky nebo  do rumunských měst. Stěhují  se   za prací   i   kvůli dětem, aby  jim poskytli lepší vzdělání, životní úroveň, lékařskou péči atd.  Po lidech zde zůstávají prázdné domky.

Starší generace v Banátu  žije z důchodu, sociálních podpor a hlavně z hospodářství, které mají  především pro vlastní spotřebu. K prodeji jim zbývá minimum. Život tamních  je závislý na zemědělství a chovu zvířat -  na soběstačnosti a  dřině. Polnosti a louky  se často táhnou do velikých vzdáleností. Půda je  někde úrodná pouze v  nízké vrstvě. Pěstují se tu obiloviny (hlavně kukuřice a pšenice), brambory, pícniny, luskoviny a zelenina (okurky, dýně, pastiňák, zelí, rajčata). Záleží na druhu půdy a  poloze pole. K tahu se používá koňských a kravských sil. Lidé  dokáží také zužitkovat mnoho plodin, které příroda  nabízí.

Některé rodiny si přivydělávají  ubytováním turistů. V každé vísce je  i  několik volných chalup, které si lze pronajmout.

Přes  veškerou (různorodou) pomoc české vlády, Člověka  v tísni, Oblastní charity  Hodonín, či jiných organizací, také dobrovolníků a  sbírek (podporujících školství, zdravotnictví, osvětu atd.) hrozí zánik této jedinečné komunity.

 

 TEMEŠVÁR

Českým vesnicím  předcházela kratičká návštěva   Temešváru (Timisoara), jež je   v oblasti Banátu  nejrozvinutějším vzdělávacím, kulturním a průmyslovým  centrem,  dopravním uzlem a  zároveň jedním z největších měst v zemi. Kromě Rumunů tu žijí  i menšiny – např.  Maďaři, Srbové, Němci, Bulhaři. Češi se  i sem  z banátských vesnic stěhují  za prací. Temešvár  patří  k prvním městům ve světě kde začaly jezdit tramvaje, tažené koňmi a první v Rumunsku, kde začaly  jezdit tramvaje elektrické. Temešvár  je dále  první město v  Evropě, kde vzniklo elektrické pouliční osvětlení.

Právě  v  Temešváru   začala  v roce  1989 krvavá revoluce rumunského lidu za svobodu. 

Ve  městě  se nachází  řada  secesních staveb a muzeí. My  stačili  proletět kolem  Městské opery  přes náměstí, lemované  pouličními kavárničkami a  obchůdky, až  k   pravoslavné katedrále, kde  právě probíhala  mše  svatá. Cestou ke kostelu  jsme  potkali   sochu vlčice, kojící  Romula  Réma. Tutéž vlčici jsem před  pár měsíci  spatřila v Římě… Tam patří její původ.

Mrkli jsme do zdejší tržnice. Zbytek volného času   se místo prohlídky dalších  atraktivních míst strávil hledáním zaparkovaného  autobusu, protože jsme se  stačili  skupině ztratit.

 

 REŠICE

Následovala  další zastávka v průmyslovém městě  Rešice (Reșița) v muzeu  parních  lokomotiv, které  zde byly kdysi vyráběny. Skvosty bylo možné zhlédnout na volně přístupném prostranství.

Na  poslední zastávce   před  cílem jsme se  osvěžili u Aniny ve vyvěračce Bigar  a pokochali se  vodopádem, pokrytým mechem.

Nepřináleží mi hodnotit tento kraj. Za pár dní zde strávených se nepoznalo téměř nic, ale zůstávají mi hezké vzpomínky z rozhovorů se zdejšími přívětivými  lidmi.

 

ROVENSKO

Rovensko (1827) - od hlavní komunikace jsme dostavníkem  vystoupali  šotolinovou cestou do výšky  800 m.n.m. V naprosto úžasné malebné, barevné, podzimní krajině se nám otevřela  nejkrásnější vesnička ze všech, které jsme v kraji  za týden pobytu navštívili. Přestože osadou již vedla nově zbudovaná silnička,  kousek od dřevěné kadibudky stál  satelit, v jedné místnosti visela mucholapka a v další koukala přípojka k internetu… stále mi připadala ves nejméně poskvrněná současnou civilizací. Je zcela pochopitelné, že některé vymoženosti moderní doby jsou i zde již nutností. V současnosti žije v Rovensku 70 lidí, především starší generace.

Stojí tu římskokatolický kostel, škola a  obchůdek spojený s hospodou. Živobytí si  tu lidé zajišťují hospodařením  a chovem zvířat. 

Vycházky po Rovensku  a do blízkého okolí byly překrásné. Potkávali jsme babulky v šátcích a v zástěrách, koňské povozy s různými náklady,  kravky, které se samy  loudaly z pastvy  domů a hasily  žízeň  u místních  napajedel. Téměř  u každého domku chrochtalo prasátko.

S  paní Mojžíšovou, u které jsme byli ubytovaní jsme si hodně povídali o zdejším životě, těžkých podmínkách (především v zimním období), o špatné zdravotní dostupnosti atd. Tato milá paní se přestěhovala do Česka ke své rodině, ale  po nějakém čase se  vrátila zpět. Přes všechny nesnadnosti tu má zapuštěné své kořeny. Poskytla  nám  přístřeší v domečku, připomínajícímu obydlí mých prarodičů,  žijících před  lety v malé vesnici. Nabídla nám naprosto skvělou stravu.  U nás bychom ji nazvali exkluzivní biostravou. Všichni  „účastníci zájezdu“ neměli takové štěstí jako my  a neumyli se  teplou vodou. Někteří neměli možnost se umýt vůbec. O to více byli zocelení pro budoucí dny.

První den v Rovensku ukončili naši muzikanti večerním  koncertem a příští ráno jsme se po červené značce  přemístili o 15 km dál,  do  Gerníku. Krajina hrála všemi  barvami. Kochali jsme se. Teplota  šplhala  i koncem  září ke  třicítce.

Cestou na naši bandu  vyběhli  2 nebezpečně vypadající uštěkaní psi. Prý to tu  je  zcela běžné. Rada zněla  použít dělobuchy nebo  alespoň vzít  klacek do rukou. Hledejte  však na holé louce klacek. Naštěstí se psi sami  vzdálili. Další banda měla  z podobného setkání  horší zážitky. Přiběhlo 8 psů a nemínilo dvojnožce  opustit. Do chytré rady (do klacku -  který po ruce jeden z turistů  měl) se psí zuřivec beze  strachu  zakousl a nepustil.

Následující zastavení byla již radostné. V údolí U Petra (4 km před  Gerníkem) jsme u potoka narazili  na starobylou vodenici - funkční soustavu pěti jednoduchých vodních mlýnků.

 

GERNÍK

V Gerníku jsme  přespali v kudrnovských chaloupkách. Představa   o  standardu  sociálního zařízení byla zcela  odlišná od skutečnosti. Kadibudka tam  sice stála krásná,  ale v rychlosti vyrobený  „sprchový kout“ s úzkým paravánem,  byl opravdu  netradiční. Jedna  jediná sprcha (s neposlušným proudem) musela postačit  pro náš celý zájezd.  Uvědomila jsem si, stojíc pod širým nebem v ledové spršce, co všechno doma  považujeme   za automatické …  A jak dobře se máme oproti jiným lidem ve světě. Následovala další  výborná  večeře u domácích. Jako hlavní chod nám nadídli rumunskou sarmu (mleté maso s rýží v zelném listu).

Gerník (1827) leží ve výšce 600 m.n.m. na krasovém podloží.  Vesnice je poměrně velká, i když zde  nyní žije pouhých 350 obyvatel. V meziválečném období  tu bydlelo 1400 lidí. Řada chalup zeje prázdnotou. Nachází se tady kostel,  obecní úřad, obchůdky, škola, pekárna  i  penzion.

V místní hospůdce jsme ochutnali  pivečko značky Ursus a pánové si dali i kořalku. Na zdi restaurace  zdi visel plakát slavného fotbalisty Pavla Nedvěda. Jeho kořeny sahají do  Bígru. Místní rádi přijali k placení české koruny. Druhý den u snídaně  jsme měli možnost si zakoupit  místní  med a podívat se  na   výrobu marmelády. Babička, která ji na dvoře  v kotlině vařila, nám povídala o   postupu výroby, o předlouhých hodinách míchání i o životě v Gerníku. 

Někteří  se  ještě před  odchodem na túru zaběhli podívat  do jeskyně  Filipova  díra. Program  byl volnější, většina účastníků  šla pěšky (14 km) po červené do Svaté Heleny a  cestou navštívila krasovou jeskyni Turecká díra.

Někdo  se svezl autobusem, který nám převážel bagáž. Dostali jsme se po velmi prašné cestě do první rumunské  vesnice. Byl zde cítit (ve srovnání s Čechy, žijícími v Banátu) markantní   rozdíl v   údržbě domků i okolí. Průjezd vsí nám  přerušila  rozkopaná silnice. Rumunští pracovníci nad očekávání ochotně popadli lopaty, přivezli bagr, zahrabali kráter v silnici a umožnili nám tak v krátkém čase pokračovat  v cestě. Dětem, které se v dopoledních hodinách místo školní výuky projížděly na kole, jsme  porozdávali veškeré sladké zásoby. To bylo radosti.

6 km pod  Sv. Helenou následovala  další zastávka. Bahnité dno  několik km  širokého  veletoku  Dunaje nás  nijak nerozhodilo -  osvěžení   v téměř  30  stupních  bylo výborné.

 

(pokračování  čl.79)

 CK Kudrna

 

PODĚKOVÁN​Í frontmanovi http://www.bo​komara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.