Následky letošní dubnové laviny v Žiarské dolině (kousek pod chatou).

Rady a tipy • Zdraví a bezpečnost

Fotografie (38) • Foto: TomášNejedlý

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

Při mé druhé (první bylo jako ukončení loňské letní sezóny a hned druhá návštěva byla naopak zahájením letošní sezóny právě v této, pro běžné turisty, nejdrsnější části Tater) návštěvě Západních Tater a Žiarské doliny mě skutečnost nadmíru překvapila a zážitky byly velice silné. Z tohoto vcelku (na mě) těžkého výletu jsem do Ostravy dorazil již velice vyčerpaný. Asi jako nikdy jindy. Během jednoho krásného dne jsem prožil tolik silných okamžiků i velmi náročné, silově a vytrvalostně nadmíru vyčerpávající pochod na který budu ještě velmi dlouho s láskou vzpomínat. Pochod, který ukázal sílu Západních Tater a přitom se jednalo o skutečné nic, oproti tomu, co by tyto ryzí velehory mohly ukázat, kdyby chtěly. Zážitky si určitě zaslouží minimálně jeden článek o překonávání strachu i sebe samotného. Průchod Žiarskou dolinou znám již z minula a patrně se jedná o to nejjednodušší v Západních Tatrách.

Foto: TomášNejedlý

Tak je tomu v létě. V zimě i obdobích, kdy je na velmi strmých travnatých svazích ještě spousta sněhu se určitě může zařadit k těm nejnebezpečnějším oblastem v Západních Tatrách vůbec. Je totiž velice „lavinózním“ územím. Během každého roku zde spadne obrovské množství lavin, klidně i přes jednu desítku. Vzhledem k tomu, že zimním sportům neholduji, tak se mě toto asi tolik týkat nemusí. Ale vím, že existuje obrovské množství skialpinistů, kteří tato mrazivá území vyhledávají. Připomínám, že každý, kdo se do těchto míst v zimě vydá musí mít povinnou lavinovou výbavu, tedy něco na odhrabání, lavinovou sondu (skládací tyčka pro hledání zasypaného) a zapnutý „pípák“. Také je dobré tam chodit jen ve skupinách a to alespoň tří lidí. Také se „občas“ zajímat o to, kde jsou ostatní. Asi také nedělat mezi sebou extrémní vzdálenosti a v tomto období poněkud přitáhnout „opratě“ svobodě a volnosti pohybu. Spoléhat především na lidi ve skupině a na uvážlivost každého z nich. Pokud se někdo vydá do lavinových oblastí sám, musí počítat s tím, že pokud se stane něco vážnějšího, tak si sám určitě nepomůže.

Nemůže ani mnoho spoléhat na horskou službu, protože ta se k němu nedostane tak rychle, jak je třeba a ve většině případů to mohou nejrychleji jen ti nejbližší. K nákupům některých „pípáků“ se „dodává“ i lavinový kurz. Je rozumné toho využít. Tak tedy z případů, které se staly a skončili dobře a nebo i hodně špatně. Každý, i pěší turista v zimě by si toto měl uvědomovat a nezapomenout ani na to, že oproti lyžařům nemá jednu z posledních možností záchrany a to je „ujetí lavině z dosahu“. Detaily nechám na odbornících, kterými jsou právě velcí praktici, skialpinisté, kteří se pravidelně po mnoho let, někdy i desítek let, pohybují v tomto prostředí a mají tedy neocenitelné zkušenosti.

Foto: TomášNejedlý

Pro lidi, kteří si stále myslí, že se jedná o pouhé strašení, bych doporučil právě tento článek a odkazy v něm uvedené. Síla přírody bývá ohromná, i když se jedná jen o „malou lavinu“. Odkaz na video laviny, jejíž následky jsou ještě teď, na začátku léta, výrazně znatelné pod Žiarskou chatou jako směs sněhu, ledu, bláta, kamení a všeho možného dalšího a stále neroztála, je zde [8]!

Kdo nevěří a pořád si myslí, že „pán tvorstva“ určuje pravidla, zde patrně vše výrazně přehodnotí. A ten, kdo nepřehodnotí, tak by v rámci bezpečnosti své i ostatních, neměl chodit do hor žádných!

Začátek dne se odvíjí dobře, dokonce vlakem z Ostravy přijíždím do Liptovského Mikuláše jen s malým, asi patnáctiminutovým zpožděním. Na autobus, který mě posune blíž k horám, mám také víc než ¾ hodiny času. Ač nejede až do ústí Žiarské doliny, ale jen o dvě zastávky níž, tak se mi při svižnější chůzi daří do jedné z nejkrásnějších dolin dojít do šesté hodiny ráno. To je naprosto skvělý čas, oproti předešlé návštěvě na podzim, kdy jsem pro obrovské zpoždění vlaků odtud vycházel až po půl desáté dopoledne.

Foto: TomášNejedlý

Prvním neskutečným zážitkem bylo vidět přecházet přes cestu menšího, alespoň tak z dálky přibližně 50 metrů vypadajícího, medvěda. Bylo chladno a když jsem si uvědomil skutečnou realitu, tak mi začal trochu běhat mráz po zádech. Opět se vyplatil můj klid, kterým jsem většinu kritických situací řešil a zatím mi to vyšlo. Říká se, že je možná lepší se otočit a nevcházet mu do „revíru“. Naštěstí měl ze mě asi podobné obavy jako já z něj a tak jsme si oba šli svým vlastním směrem. Když jsem přecházel ono místo křížení, tak mi zvědavost nedala, jestli jej náhodou neuvidím nebo nezaslechnu někde v houští. Naštěstí jsem nezaregistroval nic. Ovšem představa, že by další medvědi mohli být ještě někde dál v lese mě klidem moc nenaplňovala. Mám v plánu něco mnohem většího a to pokusit se podruhé „postavit strachu“ a to majestátné velehoře „Ostrému Roháči“, tak po chvíli na strach z medvědů zapomínám. Jak to dopadlo uvedu v jiném článku.

Naučnou stezku lesem procházím bez problému a v některých okamžicích na mě „vykukuje“ další majestát a to „ikonická pila“ Tří kop. V sedle mezi nimi je vidět ještě spousta sněhu. Možná po hodině chůze přecházím asfaltovou cestu vedoucí k chatě, abych pokračoval po turistické trase, kterou s k chatě často chodilo. Nejprve to jde, ale později se zastavuji, protože se přede mě postaví hradba, kterou jen tak jednoduše nepřekonám. Nějakou dobu mi nedochází o co se jedná (následky laviny vidím poprvé v životě). Snad nejvíce se to podobá tomu, kam mě neplánovaně dovezl rychlík z Břeclavi, jeden z mála, který tím směrem projížděl pár dní po tragédii na Jižní Moravě, kde opět příroda ukázala, kdo je pánem a že si nevybírá.

Foto: TomášNejedlý

K Žiarské chatě touto cestičkou definitivně nedojdu. Snažím se to nějak obejít, ale jednalo by se o prodírání obtížným terénem a ztracením spousty sil a času, který nutně potřebuji na hlavní cíl výletu – Ostrý Roháč.

Poprvé před sebou vidím následky laviny a neskutečnou sílu přírody. Kdokoliv, kdo by se jen trochu připletl tomuto proudu do cesty, tak bude mít asi jen minimální šance na přežití, i kdyby ho okamžitě našli a vyhrabali. A to se patrně jednalo o „menší“ lavinu, která již od toho osudového 17. dubna letošního roku výrazně odtála. Mnohé kmeny stromů jsou stále ohnuté a pás kterým lavina proletěla vypadá, jakoby z hora hluboce projel, široký pás krajiny, obrovský a velice silný bagr. Těžko místo popisovat, je třeba to vidět. Člověk je v tom okamžiku úplně malinký.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.youtube.com/watch?v=9-ePgrJ-sKU

[2] https://www.youtube.com/watch?v=IDH0kSZzES0