Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část IV - Závěrečný sestup z Prislopu do Žiarské doliny a k autobusu.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Následuje závěrečný díl vyprávění o jednom z nejzajímavějších míst Západních Tater, o centrální části „Roháčské hřebenovky“.
https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-bezneho-smrtelnika-na-vykonnostnim-chvostu-cast-i-cesta-do-smutneho-sedla/detail
https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-obycejneho-smrtelnika-na-uplnem-vykonostnim-chvostu-cast-ii-cesta-ze-smutneho-sedla-pres-tri-kopy/detail
https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-obycejneho-smrtelnika-na-uplnem-vykonnostnim-chvostu-cast-iii-usek-od-hrube-kopy-k-banikovu/detail
Přechod nejznámější části hlavního roháčského hřebene je nepochybně úctyhodný výkon a především obrovský zážitek. Jsou to hory, které se nedají zadarmo a samozřejmě ani přechodem (přelezením) nejtěžšího úseku „trápení“ končit nebude. Je třeba se ještě dostat do údolí, což může vypadat jako již „JEN“, ale věřte mi, že to „JEN“ bude ještě hodně „šťavnaté“. Určitě je okamžik, kdy již člověk stojí na vrcholu Baníkova malým důvodem k oslavě – minimálně několika většími hlty dosud silně šetřené vody. Znamená to, že se nikde nezhučel, což je super, ale také asi většina lidí (včetně mě) již mnoho sil na další vymýšlení ptákovin mít nebude. Cesta ke Smutnému sedlu od autobusové zastávky v Žiarské dolině mi trvala asi tři hodiny. Přechod hřebene k Baníkovu podobný čas (určitě ne méně než dvě hodiny) a to, jaký bude sestup přes Prislop mohu jen hádat, ale očekávám, že dole mě budou již velice bolet nohy z „brzdění“. Na vrcholu Baníkova trochu pociťuji jakousi „eufórii“ a určitou dobu mi trvá při pohledu na zkroucené armovací železa nedaleko tohoto vrcholu pochopit, že jsem asi nejtěžší úsek skutečně přešel a dokonce jsem ještě mezi živými… Chvíli zaslouženě odpočívám a kochám se drsnými siluetami západotatranských štítů i mírněji vypadajících kopců. To, co by jinde byl nepochopitelný chaos, tak zde vytváří dokonale vyladěnou pohádku. Za krásnými princeznami s ladnými křivkami oblých kopců vystupují mnohohlavé saně nejdrsnějších a nejnebezpečnějších srázů, jež způsobují zatajený dech většiny pozorovatelů. Princezny jejichž opačné tváře jsou stejně, ne-li ještě drsnější než jejich dračích soupoutníků. Podobně jako se i ty nejsladší krásky mohou v některých okamžicích změnit v nejhorší bestie a to je ještě velmi mírně řečeno. Řekl bych, že ony hory jsou férovější a dávají všem skoro stejné příležitosti, ale i ty se mohou během chvíle změnit v nelítostné „potvory“.
Ti šťastlivější si po takovém výletu řeknou „už nikdy“ a snad budou mít klid. Ovšem pak je druhá skupina, která tolik štěstí mít nebude. Ač si to nebudou myslet, ač si to nebudou chtít přiznat, ač se budou ještě trápit a sebe, někteří dokonce i vše kolem dokola, neskutečně proklínat, ač je bude vše bolet a každý krok bude vyžadovat neskutečné přemáhání a ač netuší jaká je skutečnost, tak již dávno je nad těmito „nešťastníky“ rozhodnuto. Někteří z nich mají ještě naivní představu, že své sny a plány ovládají právě oni. Tak tomu mohlo být dokud nezavítali do „kouzelných“ hor. Právě ony budou určovat jak to bude dále. Člověk nevěří, že došel až na Baníkov a teď nevěří, že by vše nebylo v jeho moci.
Poslední naděj na „záchranu“ asi měl, když se během výletů ve Vysokých Tatrách vcelku dlouhou dobu snažil strávit, či přesněji, smířit se s tím, že určitou část „osudu v horách“ nemá plně ve svých rukou. Nebylo to snadné, ale nakonec se s tím smířil. Ani netušil, že to nebyla výhra. Ve skutečnosti se mu silně pod kůži zaseklo několik drápků se jménem „tajemné hory“. Častokrát přicházel s modřinami, škrábanci, vyšťavený jako prachobyčejný kus hadru, někdy s puchýři i do krve sedřenými nohami. Kdy po dlouhé cestě z vlaku vylézá jako ten nejpomalejší jedinec na světě a doufá, že vůbec ještě stihne vylézt z něj ven dřív, než se vlak zase rozjede a domů nakonec jde snad sto let, přesto v hloubi duše již vymýšlí další, ještě větší a „šílenější“ akci. Náročnost výletů postupně zvyšoval až se dostal do Západních Tater. Zažil několik „lekcí“ i „křtů ohněm“ ač si myslel, že má již jakžtakž natrénováno. Přesto jej Západní Tatry dokázaly opět srazit na kolena. Jedna z posledních možností, jak to se ctí vzdát a otočit se. Nakonec se přese všechna varování tento jedinec dostal na Baníkov. Vypadá to tak, že komu není rady, tak tomu již není pomoci. Silně pod kůži, možná skoro až do morku kostí se zakously další drápky se jménem HORY.
Asi jsem měl hned na začátku zmínit toto ÚPLNĚ NEJVĚTŠÍ NEBEZPEČÍ ZE VŠECH, které číhají na toho, kdo si usmyslí, že se vydá do Západních Tater.
Úspěch, takového člověka neuklidní, ale spíš posune do ještě nebezpečnějších a těžších míst. Zase bude prožívat ty stresy jako při přípravě na „Roháče“. Možná ještě větší… Možná se po miliónté postaví pod skálu s jinde neodolatelným odhodláním, aby byl pod ní zase „sražen do kolen“ (jako vždy :-)) ). Někde zaslechne názvy „Orla Perc“ [4] - [19], „Svinica“ [20], „Granáty“, „Dračí hřeben“ nebo zahlédne fotku „Dračí věže“ a mnoho dalších, což je pak již jistá „cesta do pekel“.
Co považuji za vcelku varovný problém z mého pohledu, tak je to, že jsem se v některých místech bál méně než bych čekal a možná by bylo i vhodné. Některé místa jsem přecházel až příliš „směle“. Na jednu stranu určitě dobře, na druhou bych v některých místech měl být možná obezřetnější.
Určitě je dobré se držet pravidla „kam se díváš, tam dojdeš“ a pokud se někdo náhodou kouká do údolí, tak se radši na chvíli zastavit. Inu podstatné je, že alespoň při tomto výletu a zcela ideálních podmínkách je celkový dojem OPTIMISTICKÝ. Tvůrci cesty nepochybně udělali vše proto, aby se každému šlo jak nejlépe je to možné. Nikdo si zde nehraje na „obtížnost“ ferrat a jedná se z mého pohledu o velmi rozumné „zaželezení“ cesty. V místech, kde je to nebezpečné tak jsou. Tam, kde je to lehčí, tak už třeba ne, ale tato místa jsou určitě v možnostech a s rezervou zvládnutelná asi každým turistou zvyklým na turistické trasy ve Vysokých Tatrách. Pro mě byla cesta snadnější než jsem předpokládal. V sobotu 2. září jsem si udělal výlet přes Jánošíkovy diery na Malý Rozsutec [53] a [56]. Kupodivu tato cesta nebyla zas až tak výrazně jednodušší než Roháče. Dokonce některé pohledy do údolí se mi zdály děsivější než některé místa na baníkovském hřebeni. Vše je hodně závislé na aktuálním „rozpoložením mysli“ a hodně relativní. Určitě není dobré před touto „pomocí mysli“ nebo „šestým smyslem“ zavírat oči. Vnímání míry strachu nebo obav je onou jemnou linií, která člověka vede tou bezpečnější cestou.
I tak si myslím, že před cestou roháčským hřebenem je dobré si přečíst především tento článek [54] a pak také třeba [55]. Pokud chodíte do hor sami, tak je třeba zvažovat vše několikanásobně kritičtěji, protože nemusí být nikdo, kdo by si vaší chyby mohl všimnout a tedy mino značenou cestu pomoci nebo alespoň pomoc zavolal. Vždy je lepší se vrátit než se extrémně přemáhat nebo nad „své meze“ zbytečně zvyšovat riziko. Napoprvé je velice těžké odhadnout (to asi při jakékoliv „nové“ tůře, ale zde o to spíš) „jak náročný bude terén dále“. Přiznám se, že tento pocit je asi to nejhorší na těchto „objevných“ cestách. Je dobré se ohlížet kolem sebe a přemýšlet, kde by snad mohl vést „únikový směr“, když by začalo jít do tuhého.
CESTA Z BANÍKOVA PŘES PRÍSLOP K ŽIARSKÉ CHATĚ A PO ASFALTCE K AUTOBUSU
Předešlé odstavce byly především pro uklidnění těch, kteří se zde snaží vydat poprvé.
Když konečně stojím u rozcestníku Baníkov, tak vím, že mám to technicky nejnáročnější za sebou. Ale tuším „zradu“ v očekávání následující cesty do údolí. Teď se projeví to, čeho se vyděsí patrně každý, kdo přijde do Západních Tater přes Žiarskou dolinu úplně poprvé. Tím jsou neskutečně vysoké a strmé svahy obklopující údolí z obou stran. Ne nadarmo se v zimě (nejenom) jedná o jedno z nejčastěji lavinami zasypávané území. Během období se sněhovou pokrývkou se určitě může jednat o minimálně jednu desítku takových příhod. Totéž popisují i informační tabule o tzv. „Stoleté lavině“. Poslední významnější zdokumentovanou lavinou je z letošního jara a pro ty kteří si pořád myslí, že vždy „mají nad hory“ je dobré si následky této laviny projít ještě dnes. Poohýbané břízky okolo silnice pod Žiarskou chatou mluví zcela jasně. Mnohem děsivěji vypadala trasa laviny, když ještě byla zamrzlá. I teď je vidět, jakoby ze svahu do údolí projel nekompromisní buldozer, který bral vše co mu stálo v cestě. I dnes je jeho výsledkem zneprůchodnění „staré“ cesty k chatě. A po tomto děsivém svahu pod Jaloveckou kopou budu muset sestoupit do údolí. Jak úmorná cesta to bude, mohu od Baníkova jen hádat, ale tuším, že to bude masakr. Později zjistím že se příliš nemýlím.
Z Baníkova, nejvyšší hory hlavního roháčského hřebene (červené turistické trasy), lze sestoupit několika směry do různých údolí nebo ještě pokračovat po hřebeni k Baníkovskému sedlu, kde se cesty větví buď do Spálené doliny nebo do údolí Parichvost. Já ovšem nesestupuji do Baníkovského sedla, ale z vrcholu Baníkov mířím vcelku prudce k sedlu před vrcholem Prislop po zelené turistické značce. Sestup se velice podobá tomu z Plačlivého do Žiarského sedla nebo dolními partiemi Ostrého Roháce (pod poslední obrovskou skalní plotnou zajištěnou posledními řetězy ve směru k Jamnickému sedlu) a je tedy třeba postupovat velice opatrně především s ohledem na velice dobře pod nohami „jezdícím“ štěrčíček. Když už se strmost klesání sníží, tak už se pokračuje pohodlněji úzkou pěšinkou k dalším skalkám, jejichž překonání již nikomu, kdo došel k Baníkovu, větší problémy dělat nebude. Mou chybou možná bylo nepodívat se u skalek o trochu více doleva. Možná bych krásně viděl do Baníkovského kotle. Po mírné eufórii z dosažení bezpečného místa – vrcholu Baníkov, ale značně tlumené představami co mě ještě bude čekat dále, již jde funkce adrenalinu (ať už člověk chce nebo nechce (já spíš nechci) se při zdolávání nebezpečných míst určitě vcelku dost zvýší) do pozadí a já místo ovládání mírné formy ale přece jen strachu nebo obav, abych neudělal chybu, zjišťuji, že mi přechod dal vcelku zabrat a únava začíná nabírat „na obrátkách“ - když už teď nehrozí až tak vážná rizika. Začíná přicházet určitá forma krize a hlava nařizuje pauzu. Sedlem se jde dobře, ale při představě dalšího stoupání se mi už moc nechce – začínám si mnohem více uvědomovat, že mě bolí nohy, které by měly kráčet, ale opět stávkují – tedy spíš „hlava stávkuje“.
Nakonec se překonám a pomalu, velice pomalu a s častým vydýcháváním se dostávám kamenným terénem na vrcholovou skalku vrcholu Príslop. Zajímavostí a jednoznačným orientačním bodem je meteostanice i s kamerami. Bohužel nevím, zda je výstup dat veřejně přístupný nebo je jen pro účely Horské služby – na instalačních krabicích jsou nálepky Horské služby. Kdo má nějaké bližší informace o tomto měřícím stanovišti, tak budu velice rád. Od Prislopu budu již jen kilometry klesat do údolí. Nejprve to oceňuji a konečně jdu svižněji. Představu, že bych stihl autobus, který jede po třetí hodině odpoledne z dolního konce Žiarské doliny, vzdávám. Za hodinu to tam určitě nedám (netuším, že velký problém bude stihnout i ten o dvě hodiny pozdější). Spoje do Liptovského Mikuláše jsou kupodivu lepší v pracovní dny a ne o víkendech nebo svátcích. Taktéž není radno počítat, že všechny tyto spoje pojedou už z nejvyšší zastávky „Ústie Žiarskéj doliny“. Některé vyjíždí až o dvě zastávky níž na „smyčce autobusů“ pojmenované „Žiar, Dolinky“. Je třeba počítat s minimálně další půlhodinou chůze a při únavě mnohem delší.
Od Príslopu cesta klesá mezi kameny a je třeba si dávat pozor na zakopnutí a „kotníky“. Udělat zde chybu “ze spěchu a únavy“ by bylo velice nemilé. Vzhledem k tomu, že jsem expertem na takovéto „zpestření“ a již jsem značně unaven, tak si na toto musím dávat obzvlášť velký pozor. Na opačnou stranu se i tak snažím jít svižně (půjdu-li rychleji, budu to mít rychleji „za sebou“). V dáli a obrovské hloubce již vidím asfaltku začínající pod chatou a s určitým mlhavým náznakem i chatu samotnou. Bude muset uplynout ještě spousta času a mnohokrát budu muset zatnout zuby než se tam dostanu. Pokud se jde po travnatém hřebeni vyšlapanou kamennou cestičkou, na niž některé kameny jsou již vcelku velké, tak to ještě není tak zlé. Po chvíli, ale začnu prudčeji sestupovat do Jaloveckého sedla a to se mi již vůbec nelíbí. Mám žízeň, ale snažím se pít co nejmíň. Ve dvoulitrovce mi tak zbývá maximálně čtvrtina, tedy půl litru. Cítím velkou únavu a tak chci hlavu „podvést“ energetickou tyčinkou, ale žádný zážitek z toho nemám. Cítím se podobně jako při předešlé návštěvě Roháčů, když jsem sestupoval kolem Jamnických ples k „rozcestí pod Smrekom“ a pak nekonečných 700 výškových metrů nahoru zpět k Žiarskému sedlu – tam se mi to zdálo přece jen ještě o něco těžší. Nemění to nic na tom, že se musím hodně nutit. Také bych už dávno chtěl být ve stínu lesa, ale toho se dočkám teprve kousek nad chatou před „symbolickým hřbitovem“. Na chvíli bude klesání mírnější, ale pak se serpentinami mezi kosodřevinou nabere klesání na největší prudkosti a toto trápení se bude tvářit jako samotná věčnost – bláznivý nápad zde stoupat někdy nahoru na Baníkov – to bych ze sebe asi vydal duši. Slunce na obloze sice udržuje „jakouž takouž“ psychickou pohodu, ale všeho ostatního už mám plné zuby. Nemám rád kšiltovky, cítil bych se jako zástupce určité skupiny „chuligánů“ odříkávajících sprosté rádoby písničky v angličtině. Mám ještě možnost nasadit horolezeckou přilbu na hlavu, ale situace ještě asi není tak zlá, protože cítím, že by to zde bylo trochu trapné… :-)))
Po „věčnosti“ se konečně klesání zmírňuje. Je to kousek pod Šarafiovým vodopádem, kdy už jsem v takovém stavu, že i otočení hlavy doleva k vodopádům mě unavuje a tento pohled je jen mžikový. Nevím jestli jej vidím nebo ne, možná je celý pohled zarostlý tak, že ze „síly“ vodopádu nevnímám nic – VLASTNĚ VŮBEC NEVÍM JAK VYPADÁ. I „hloupé“ otočení hlavy mi ubírá drahocennou energii, kterou si nemohu dovolit marnit. Takže Šarafiový vodopád snad někdy jindy…
Pokud jsem si nahoře nemyslel, že tři hodiny na sestup je víc než dost, tak nyní si to už nemyslím. U Žiarské chaty si sedám na malou chvíli do stínu a dávám si zaslouženou vodu z dvoulitrovky. Ač je to jen skutečný okamžik, tak to beru jako obrovskou časovou ztrátu. Nejsem si vůbec jistý zda autobus po sedmnácté hodině stihnu. Už teď neskutečně bolavé nohy nechtějí jít. Ví jaký masakr bude nudný sestup asfaltkou dolů. Ale je to jediné a to nejrychlejší řešení. S každým krokem cítím, jak mě boty škrábou (při cestě Jánošíkovými dierami na Malý Rozsutec [53] si konečně přiznám, že s pohorami, které nachodily stovky a stovky kilometrů během mnoha a mnoha let a ze začátku byly ty nejskvělejší, které jsem měl, se nyní zařadí k těm, co již budou jen na jednoduché a krátké vycházky). Nesmím se zastavovat, protože pak se již budu jen těžce rozhýbávat znovu. Snažím se jít svižně, ale pokud bych to „řezal“, tak by mě to i s úroky vracely boty jako rašple. Cesta dolů je úmorná a nudná. Již bych byl nejradši dole a nemusel již chodit. Strašně si přeji sednout a ulehčit chodidlům. Ale to si nemohu dovolit, na to nemám čas. K zastávce mě čekají od chaty asi tři kilometry chůze, tedy v tomto stavu minimálně hodina – MINIMÁLNĚ! Když u Žiarské chaty podvádím mozek trochou vody a energetickou tyčinkou, tak je zhruba 16h 7m. Nemám žádnou časovou rezervu. Cesta je jen utrpením. Jako další občerstvovací „zastávku“ si dávám studánku u cesty. K ní to ovšem trvá a trvá…
Konečně jsem u ní a pořádně se napiji i zchladím. Každá sekunda je drahocenná a zvolnit budu moci až jak uvidím na autobusovou zastávku. Dalším orientačním bodem je Medvědí štola a kousek lesa jimž projdu a vím, že parkoviště je již blízko. I tak se to táhne. Pátá hodina odpoledne se nekompromisně blíží. I těch sto metrů přes parkoviště se táhne. Ještě spoustu minut to mám k autobusové zastávce. Už vidím čekat lidi na odjezd, ale autobus tam ještě není. Je to tam možná ještě 200, možná tři sta metrů. Autobus si nechci nechat ujet. Dávám poslední zbytky energie do zrychlení chůze, ale z pohor se stávají skutečné rašple. Další autobus jede za dvě hodiny a to je velká motivace. Když už jsem deset, dvacet metrů před zastávkou, tak zvolním. A to tedy pořádně. Jdu pomaleji než nějaké malé děcko. Na chvíli je to odpočinek, ale když se zastavím a pak musím rozejít, tak to není ani trochu dobré. Autobus za chvíli přijíždí. Pro tento okamžik jsem „vyhrál“. Ještě stihnout včas dojít na vlak v Liptovském Mikuláši a doufat, že nebude mít velké zpoždění, protože zase musím stihnout vlak, který navazuje v Žilině, ale nečeká. Rozdíl mezi příjezdem rychlíku jedoucího do Bratislavy (tím z Liptovského Mikuláše jedu) a rychlíkem „Kysučan“ jedoucím ze Žiliny do Ostravy je pouhých 9 minut. Opět je to tak, že už z Liptovského Mikuláše vyjíždím s 15 minutovým zpožděním. Tedy mnohaminutová ztráta a vlak, že prý čekat nebude. Snažím se ukecat průvodčí – občas se totiž dá domluvit, aby vlaky na sebe počkaly. Průvodčí ten den ale nějak nebyla ve své kůži. Naštěstí vlaky na sebe čekají a tak mám běžeckou vsuvku. Chodidla už tolik nebolí a tak se mi daří i vlak do Ostravy stihnout. Sice je cesta zpestřena výlukou a tak mezi Čadcí a Jablunkovem jedeme autobusy. I se zpožděním slovenského rychlíku, přestupem v Žilině a výlukou před Jablunkovem máme v Ostravě zpoždění jen asi 20 minut, možná půl hodiny. To je super – nemusím bivakovat na nádraží v Žilině ani nikde jinde.
Jsem rád, že už jsem doma. Udělám základní věci a zalehnu. Za chvíli usnu jako špalek. Je to třeba. Neděle je silně na „volnoběh“, ale já jsem šťastný, že jsem si splnil sen. Vše vyšlo skvěle – počasí i dojezd domů. Z výletu mám velmi silné zážitky a hlavně pocit, že na tom ještě nejsem tak špatně, jak si někdy myslím. Nelituji dovolené v pátek, abych si před výletem jakž takž odpočinul a pokusil se něco naspat „dopředu“, i když je to vlastně blbost. I tak bylo ještě v pondělí a úterý cítit, že zdaleka nejedu v práci „na plný výkon“… :-)))
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[4] https://www.youtube.com/watch?v=HzzzM3HJ8kk … videa o „Orla Perc“ až po [19].
[5] https://www.youtube.com/watch?v=sFRQEl5Plac
[6] https://www.youtube.com/watch?v=buBVETBiwLg
[7] https://www.youtube.com/watch?v=ebhrwgAAGsw
[8] https://www.youtube.com/watch?v=_nEeux5rLT0
[9] https://www.youtube.com/watch?v=EyeJZe1kjHE
[10] https://www.youtube.com/watch?v=aB7dI3AzJA8
[11] https://www.youtube.com/watch?v=fAzMqY8K6UM
[12] https://www.youtube.com/watch?v=_c5mPx53lPY
[13] https://www.youtube.com/watch?v=ddRU1ZIBpkQ
[14] https://www.youtube.com/watch?v=25G4XYNl4vg
[15] https://www.youtube.com/watch?v=buBVETBiwLg
[16] https://www.youtube.com/watch?v=NyR1zMsXc7I
[17] https://www.youtube.com/watch?v=bJPeA0JtDEc
[18] https://www.youtube.com/watch?v=q31J6SHZbtw
[19] https://www.youtube.com/watch?v=M8faKdgeekk
[20] https://www.youtube.com/watch?v=jxB9KcIhfsg … Svinica až do [26].
[21] https://www.youtube.com/watch?v=MCOpNjF9ejc
[22] https://www.youtube.com/watch?v=lzE1uLRXRrw
[23] https://www.youtube.com/watch?v=DIBS0jVCfWg
[24] https://www.youtube.com/watch?v=B9FDzVCCtWo
[25] https://www.youtube.com/watch?v=EMR_8iGS9UY
[26] https://www.youtube.com/watch?v=20lddNbVAfA
[27] https://www.youtube.com/watch?v=C33XFWskqX0 ...Tatranské Granaty na Orla Perc do [36]
[28] https://www.youtube.com/watch?v=XC4pRB0H05k
[29] https://www.youtube.com/watch?v=DHtqPXCh-oI
[30] https://www.youtube.com/watch?v=1iU7Gdfpze0
[31] https://www.youtube.com/watch?v=s3EANFEm1tk
[32] https://www.youtube.com/watch?v=qL3m1tD3Jwk … zde je pěkně vidět legendární „Puklina v Granátech“, jaký je asi pocit při překračování v reálu… ?
[33] https://www.youtube.com/watch?v=LBhFmuDyt44
[34] https://www.youtube.com/watch?v=laiD1OGftmQ
[35] https://www.youtube.com/watch?v=AobmF_CboGs
[36] https://www.youtube.com/watch?v=oWkic_dzaUc
[37] https://www.youtube.com/watch?v=MtgELmDIdxw … Dračí hřeben, Vysoké Tatry, Mengusovská dolina až po [45].
[38] https://vyraznavylet.cz/draci-hreben/
[39] http://www.goat.cz/index.php?path=VysokeTatry_Vrcholy_VelkaDraciaHlava_VelkaDraciaHlava
[40] http://www.goat.cz/index.php?path=VysokeTatry_Speciality_DraciHreben_DraciHreben
[41] http://empepa.net/2020/09/23/vysoke-tatry-ve-znameni-draka/
[42] https://www.horydoly.cz/horolezci/draci-hreben-v-zime.html … článek s krásnou, ale někdy trochu „zákeřnou“ radou „Z hřebene se utíká po hřebeni…“.
[43] https://www.turistika.cz/mista/draci-sedlo/detail
[44] https://www.vrcholovka.cz/vrchol/18824-velka-dracia-hlava/ … A toto je jedna z fotek, které možná neuhrane jen mě, ale i ostatní. Pro mě to může být jedna z dalších motivací, když budu stát pod nějakou skálou a budu se bát. K tomuto pohledu totiž již budu muset být horolezcem, abych se tam dle pravidel TANAPu vůbec mohl přiblížit. Ne vždy se sny splní, ale třeba ano… Nebo objevím další „kopec“, který mě uhrane tak, jak již se to některým podařilo. A kéž by bylo méně nervů při přípravě na tyto sny…
[45] https://www.cumbres.cz/exp/vysoke_tatry/pekelny-vikend/
[46] https://www.youtube.com/watch?v=tbM405_9Jaw
[47] https://www.youtube.com/watch?v=wKosDlaRgI8
[48] https://www.youtube.com/watch?v=z3yeFdQWgl8
[49] https://www.youtube.com/watch?v=3IVmmLrHlkg
[50] https://www.youtube.com/watch?v=iGm0zv1mrIk
[51] https://www.youtube.com/watch?v=I--rditBq1A
[52] https://www.horydoly.cz/horolezci/nejlepsi-tatranske-lezeni-ii-v.html … inspirace pro horolezce.
[53] https://www.turistika.cz/mista/janosikovy-diery-a-vystup-na-maly-rozsutec-cast-prvni-diery/detail
[54] https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2006031201
[55] https://www.tatry.cz/cs/nebezpeci-na-horach
Za čím jedeme?
Za nevšední přírodou...
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jednodenní akce, vše jsem si bral s sebou, ale možnost je například na Žiarské chatě...
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Vše bylo super...
Ostatní informace
Cena jen za dopravu a pak za to čím jsem další dny vyrovnával "výpadek"... :-)))
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část IV - Závěrečný sestup z Prislopu do Žiarské doliny a k autobusu.
