Bretaň - menhiry a dolmeny u Erdevenu

Trasa je složená z turistických okruhů ʺCircuit des Alignements d´Erdevenʺ a ʺMegalithes et Chateau à Erdevenʺ a vlastních zkratek podle aplikace offline mapy.cz.

Začíná na parkovišti u řad menhirů Alignements de Kerzérho na okraji městečka Erdeven. Součástí těchto řad je i blízké uskupení Alignement de la Table du Sacrifice s obrovským menhirem Géant du Kerzérho a dolmenem Dolmen dit La Table du Sacrifice.

Po červené značce po pár desítkách metrů dojdeme k dolmenu La Table du Sacrifice (Obětní stůl) a mohutnému menhiru Géants de Kerzerho (když se okolo něj odpoledne vracíme, je už tento obrovitý menhir zakrytý plachtou a svázaný tlustými lany. Ani žula nevydrží navěky a menhir se rozpadá). Pokračujeme typickou bretonskou pěšinou ke zbytkům řad Alignements de Kerjean.

Typická bretonská pěšina se vyznačuje hustým neproniknutelným porostem z obou stran a větve křovisek a stromů se proplétají nad hlavami, kde tvoří klenbu. Občas je patrná nízká kamenná zídka po stranách. Místy se v podstatě jedná o tunel v porostu. Vzhledem k bretaňskému počasí je taková to pěšina neocenitelná! Úspěšně čelí častým prudkým větrům a chvíli udrží i vodu nenadálých dešťových spršek. Tento den si to vyzkoušíme.

Uskupení Alignements de Kerjean je zbytek řad, které v minulosti navazovaly (byly součástí) na Alignements de Kerzérho. Zde je vidět, jak některé balvany byly použity v jakési zídce ztrácející se v lesním porostu. Některé jsou povalené. Úzkou pěšinou, okolo několika osamocených menhirů, se vracíme na značenou cestu. Ostatně celou cestu po těchto stezkách si v lese všímáme roztroušených menších či větších menhirů. Řady už asi dávno vzaly za své, nicméně zbytky po nich jsou patrné. Zdejší lesy jsou sice plné menhirů, ovšem nejsou snadno průchozí.

Od menhirů v lese míříme po červeně značené cestě do obce Crucuno, ve které se nachází stejnojmenný dolmen. Dolmen de Crucuno leží v těsné blízkosti jedno z domů obce. Působí male a zvenku připomíná tak trochu kraba s krátkými tlustými nožičkami, ale zdání mate, dovnitř se pohodlně vejde okolo deseti lidí a není nijak třeba se shýbat. Z dolmenu dnes vlastně už také zbývá jen část, to co lze vidět je jen komora, ke které dříve vedla kamenná chodba (podobě jako u dolmenu La Roche-aux-Fées nebo - na konci této trasy – u dolmenu Mané Braz, kde se chodby dochovaly). S chodbou byla jeho celková délka 27 metrů. Strop samotné zachovalé komory tvoří jediný obrovský balvan o hmotnosti přes 40 tun.

Od dolmenu vede neznačená pěšina (východním směrem) ke kromlechu (kruh z menhirů) Quadrilatère de Crucuno. Quadrilatère de Crucuno se skládá z 22 stojících menhirů. Je pravděpodobné, že i kromlech byl součástí řad de Kerzérho.

Pro pokračování je třeba se vrátit k dolmenu de Crucuno (zkoušeli jsme jako zkratku pěšiny podle map, ale neexistují, nelze projít!) a pokračovat po červené. Cesta vede podél silnice (ale je příjemná, krytá křovinami) k dolmenům de Mané-Groh (Mane Croc´h). Jde o dvojici dolmenů, ovšem jeden z nich je ve velmi dezolátním stavu. Zachovalejší dolmen je chodba s komorou na konci a čtyřmi bočními komorami, po dvou na každé straně, ovšem některé kameny komplexu také chybí. Je pravděpodobné, že – dle množství balvanů v okolí – dolmenů zde mohlo být kdysi víc.

Od dolmenů Mané-Groh pokračuje stezka po příjemné lesní cestě. Po několika stech metrech je po úzké pěšince odbočka do lesa k hloučku menhirů. Vydáváme se k nim.

Volně roztroušené menhiry jsou v mapách označeny názvem La Chaise de César (Císařovo křeslo nebo Cézarovo křeslo) podle nejvýznačnějšího menhiru uskupení. I tyto menhiry jsou vlastně zbytkem kdysi rozsáhlých řad de Kerzérho.

Nejsem senzibil, psychotronik a podobně, k podobným věcem se stavím spíše skepticky, nicméně jsem zaznamenal, že některá místa určitým způsobem nějak působí. A všiml jsem si toho i u některých balvanů, kamenů. Jak v Bretani, tak i dříve v Čechách. Veselý balvan a menhir Lebka na Sedlčansku jsou pro mne krásným příkladem. I v Bretani jsem u některých menhirů prostě něco pocítil. V lesním tichu procházíme shlukem menhirů. Je jich tu asi okolo třiceti. Zkouším je různě nafotit, procházím mezi nimi, ale neustále se vracím ke dvěma z nich. Stojí vedle sebe na okraji uskupení. Nakonec si mezi ně sedám a jen tak spokojeně lelkuji. A lelkuji hodnou chvíli. Evidentně se schyluje k dešti, ale nějak se nám odtud nechce. Nakonec – máme před sebou ještě kus cesty a opravdu začíná mírně krápat – se od menhirů odtrhneme, ale uvažujeme o případném návratu, jak se nám tu líbilo. A teď musím trochu předběhnout: poslední večer v Carnacu pořádáme s naší hostitelkou večírek na rozloučenou. Řeč se samozřejmě stočí na menhiry. Překonává ostych a svěřuje se, že místní některým kamenům přisuzují nejrůznější schopnosti. Některé menhiry mají vytipované jako léčivé, některé jako nabíjející energií, jiné jako uklidňující apod. S pomocí map snadno lokalizujeme menhir Géant du Manio (vřeštící holčička). Ale další místo, podle slov hostitelky Veronique: „…the most power and big energy, myterious place…“, ne a ne určit. Přináší své mapy a fotografie. Pak už je to snadné! Na fotografii menhirů chybím jen já, jak ʺchytám lelkyʺ. Jsou to přesně ony dva z lesního shluku, od kterých jsme se nemohli odtrhnout.

Trasa i nadále pokračuje po červené značce, ale od lesních menhirů doporučuji využít prošlapaných lesních pěšin vinoucích se ve směru stezky (offline mapy.cz). V tomto úseku už je to možné, jsou průchozí a odbočit z nich někam špatně díky hustému porostu nejde. V lese lze narazit na osamoceně stojící menhiry či jejich malá uskupení. I tady jde stále o zbytky řad de Kerzérho. Lesními pěšinami docházíme až k menhirům a dolmenům Mané Braz.

Dolmeny Mané-Braz (v mapách také tumulus či cairn Mané Braz, i když tumulus a cairn se zpravidla používá pro ještě zakryté dolmeny) jsou umístěny na mírném oválném kopci, asi 100 metrů od stezek ʺCircuit des Alignements d´Erdevenʺ a ʺMegalithes et Chateau à Erdevenʺ.  Větší z dolmenů je jihovýchodně orientovaný komplex s bočními komorami podobný dolmenu Mané Groh. Hlavní chodba je dlouhá asi sedm metrů (původně pravděpodobně delší) a na konci má na obou stranách celkem čtyři - asi 2,0 x 1,5 metru velké - boční komory.

Asi o 15 m dále je druhý dolmen s lichoběžníkovou komorou o rozměrech 3,0 × 2,5 metru a malou postranní komorou, které jsou téměř úplně zakryty mohutným stropním balvanem.

Také tyto dolmeny mají zachovaného ʺstrážceʺ: menhir Mané Braz stojí opodál. ʺAnténkaʺ u odkrytých dolmenů pochopitelně chybí, ale zbytky kruhu z menhirů okolo jsou ještě jakž takž patrné.

Od dolmenů Mané-Braz už vede cesta zpátky, okolo Alignements de Kerjean a Géanta de Kerzerho (teď už zakrytého plachtou).

Cestou od lesních menhirů Kerjean se prvně (třetí den v Carnacu) blíže seznamujeme s bretaňským počasím, které nám zatím dost přálo. Vycházíme z hustého lesíka, kde mi ještě při focení vadily ostré sluneční paprsky (spousta světel a stínů, to pro focení v lese není nic moc), na širokou písčitou pěšinu a najednou jako by někdo vypustil nebe. Masa vod přišla prudce a nečekaně. Naštěstí, jelikož už předtím mírně poprchávalo, jsme vláčeli složené mokré deštníky v ruce. Protentokrát jsme je měli rychle nad hlavami, ale i tak nás první dávka celkem promočila. Mít je v baťozích (a stane se to) byli bychom durch.

Prudký déšť ustal stejně náhle, jako přišel a na konec cesty přicházíme vyhřátí a usušení. Slušným plusem v Bretani je, že ani za deště teplota nijak zvlášť neklesá a většinou se ihned po lijavci opět rozzáří slunce.

Okruh po megalitických památkách v okolí Erdevenu vede převážně příjemnými lesními cestami a pěšinami. Námi zvolená trasa byla dlouhá necelých 10 kilometrů (ale párkrát jsme si zašli). Cestou není žádné občerstvení, takže je nutné vybavit se pitím i jídlem. Na mnoho turistů jsme cestou nenarazili, nějací byli u dolmenu de Crucuno a dolmenů Mané-Groh, které jsou ovšem pohodlně přístupné autem. Projet celou stezku na kole by neměl být žádný problém.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: www.siloto.cz