Červenohorské sedlo, Červená hora, Vřesovka – Kouty, časně zimní

Klidně bych mohl nazvat článek Zima na druhý pokus. Poměrně slušně nasněžilo již v říjnu. Dokonce i víc než poslední listopadovou neděli. Bylo toho tolik, že u Ovčárny, ale i na Červenohorském sedlo pár závisláků vytáhlo běžky a šlapali vlastní stopy. Dostavilo se ale opět teplejší počasí a v podstatě všechno šlo do kytek, přesněji řečeno do potoků, kterými sněhová nadílka z hor odtekla.

Přeci jen přelom listopadu a prosince už dává naději, že tentokrát snad nějaký ten sníh vydrží delší dobu (ideálně někdy do března až dubna). Takže jak už padle zmínka, na našich severních, jak se říká pohraničních horách něco opět připadlo. Zatím tak 10–15 cm, na některých serverech dokonce nějací redaktoři vyrazili do Jizerek, aby ukázali, jak se tam dá běžkovat. Tam to má ovšem výhodu, že spousta lesních cest je buď asfaltovaných nebo betonově panelových, takže tam skutečně stačí relativně menší vrstva k svezení. U nás v Jeseníkách vlastně jediná slušná zpevněná trasa vede mezi Ovčárnou a Pradědem, asfaltka je pak ještě na Švýcárnu, ta už je ale tak zdemolovaná, že za slušnou bych ji už nepovažoval…

Nicméně skutečnost, že máme lesní cesty méně zpevněné umožňuje podniknout za nižší sněhové pokrývky celkem slušný pěší výlet. Tentokrát nevymýšlím nic světoborného, ostatně ráno jsem ještě něco dělal na pracovišti. Tak v 10 hodin na autobus, směr Červenohorské sedlo. Nahoře je dopravní prostředek za hodinu. Protože je ještě vše zavřené, takže žádná hospoda nefunguje, rovnou do trasy. Červenou turistickou značkou přes cvičnou louku, pár záběrů kapličky – památníku obětem hor, nakonec vlastně žádný slušný zimní záběr ani nemám. Pak vzhůru dál po hřebenové trase. Cesta je projetá nějakým tereňákem a přestože sněhu moc není, podle stopy vyrazil i nějaký běžkař. Doufám, že si vzal kameňačky. Raní mraky se rozplynuly i mlha, která ještě stačila díky nočnímu mrazu vytvořit na zasněžených větvích další vrstvičku námrazy. Jak stoupám vzhůru, pomalu se objevují panoramata, převážně tedy té části Hrubého Jeseníku, které se říká Pradědská klenba. Zhruba po půldruhém kilometru (je tam tabule NS) bývala u pravotočivé zatáčky pěkná vyhlídka na areál Červenohorského sedla, to ovšem platilo, když tu nerostl les, poměrně dlouho tu vskutku byla mýtina, ale nic netrvá věčně a stromy, které tu už mají přes 2–3 m budou výhled omezovat víc a víc. Lesní cesta stále mírně stoupá jižní rozsochou Červené hory, poněkud prudší stoupání je od zánovního rozcestí Pod Bílým sloupem (na běžkařské trase) k tradičnímu Bílému sloupu. Chvíli jsem váhal, ale když vidím vyšlapanou pěšinu přímo na Červenou horu (žlutá TZ) vezmu to tudy. Zpočátku jde o slušně prudkou pěšinu, ale když se kocháte, ani to tak nevadí. To nejtěžší stoupání naštěstí není delší než nějaký půlkilometr, samotný vrchol vlastně těsně míjí (ten je značně zarostlý klečí). Protože pěšina trošku uhýbá na severní hranu hory, otvírá se výhled i na Jesenicko a Medvědí hornatinu. Jev relativně nevídaný, samotný Jeseník se sice nalézá ve výšce kolem 440 m, ale leckdy tam není sníh (za poslední zimy), teď ale sněžilo od severu, tak sněhová pokrývka je patrná ještě i v Polsku. První zastávkou na Červené hoře jsou výhledové skalky asi 200 m severně od vrcholu, tady se navíc kochám i panoramaty Vozky nebo Keprníku (a přilehlých kopců). Když už jsem tady nahoře, tak nelituju pár metrů navíc ke Kamennému oknu.

Podle tyčového značení pak obracím k Vřesové studánce. Rozepisovat se o jedné z ikon Jeseníků asi není třeba. Vracím se tak zpět opět po červené pěší značce. Ta je v souběhu k rozcestí Bílý sloup (již jmenovanému). Potkávám dalšího běžkaře, tak prohodíme pár slov, jak to jede nebo nejede. Protože nemám rád cesty tam a zpátky po stejné trase, vlastně ani na Červeňák neplánuju návrat, zelenou značkou odbočuji do údolí. Pěšina se klikatí mezi porosty borůvčí, sněhu je ještě málo, aby je zcela pokryly. Asi půl kilometr je takový klikatější úsek k rovnému lesnímu průseku. Ten je nově zahrnut v lyžařském značení běžeckého okruhu, který upravuje i stroj (na sedle něco podobného v poslední době scházelo). Na okruh se pěšina napojuje u rozcestí s názvem Nad Šindelným potokem. Značená cesta schází do mělkého sedla u Šindelné hory, otáčí se ke křižovatce Pod Šindelnou (kudy vede na sedlo lyžařský okruh), pěší zelená trasa ale stále pokračuje do údolí. Samozřejmě prošel jsem tudy mnohokrát, cestě se říká Vodní (nebo Vodárenská). I tady je vidět, jak čas neúprosně letí, bývaly doby, kdy část cesty byla značně otevřená a poskytovala vyhlídky zejména na masiv Dlouhých strání nebo Mravenečníku. Jednu zimu tu dokonce byla taková závěj, že jsem se musel vrátit, teď je to z velké části zarostlé a vyhlídky už jen sem tam. Poněkud prudší úsek je zhruba od serpentiny u skal k k další přes bezejmenný potůček a dál k napojení další lesní cestě od Koutů, následuje celkem pohodlná cesta až k rozcestí Pod Suchou horou. Tady už je civilizace na dohled, ale abych se netrápil po silnici, tak to vezmu sešupem stále po zelené takřka přímo ke kouteckému nádraží, kde už čeká vlak.