Červenohorské sedlo – Vřesovka – Trojmezí – Vozka

Zimy, které jsou skoupé na sníh a mráz (kam se zatím řadí ta právě probíhající) nutí běžkaře vydat se do vyšších poloh, leckdy i těch nejvyšších co naše hory můžou poskytnout. Na štěstí pokud není úplně teplá zima sníh se jakž takž v těch nad tisíc metrů polohách drží a pomalu i ukládá, byť jen po milimetrech.

Inspirací pro běžkaře může být i trasa na Vozku, tedy pověstí opředenou vrcholovou skálu na jednom z nejvyšších vrcholů Keprnické klenby, tedy podcelku Hrubého Jeseníku (přesně jde přímo o druhý nejvyšší vrchol).

V našem případě je nástupním bodem Červenohorské sedlo. Tudy prochází silnice č. 44, tímto bodem je nejvýše položenou silnicí 1. třídy v ČR. Dopravit se sem dá veřejnou dopravou (autobusy), běžkaři ve vlastním automobilu musí počítat že za parkování musí zaplatit (hlavně o víkendu).

Část trasy je upravována strojově, ale větší část je čistě přírodní stopa, takže běžkaři, kteří se vydají v touze že budou bruslit celou výpravu musím dopředu odradit. Takže nejlépe obyčejné lyže na „klasiku“, do batohu i nějaké občerstvení, protože žádný bufet cestou není. Z Červeňáku se vydáme po červené turistické trase, jde o mezinárodní trasu E3, zároveň nově oficiálně jmenovanou Hřebenovku (podle aktuálního projektu KČT, hřebenovka to byly vždycky). Zprvu mírně, postupně přeci jen více trasa stoupá nad Červenohorské sedlo, vyhlídka, která je ještě avizovaná v internetových mapách je už celkem zarostlá, takže nás zas tak nic nezdržuje. Brzy jsme u nového rozcestí Pod Bílým sloupem, což je značení nového běžeckého okruhu nad Šindelnou horou.

Pokračujeme ale stále po červené TZ, na rozcestí Bílý sloup je patrně nejprudší část této fáze zhruba až do mírně pravotočivé zatáčky. Za dobrého počasí se tady už otevírají výhledy na náš cíl, který je oddělen hlubokým údolím Hučivé Desné. Na dohled už je plošina po bývalé chatě u Vřesové studánky. Tady většinou končí upravená stopa, podle sněhových podmínek rolbař někdy vyjel až na temeno Červené hory. Vlastně i kdyby tam nebyla upravená stopa, je celkem žádoucí se vydat podle tyčového značení po zelené TZ. Kratší prudší výstup nás vyvede takřka na hranici lesa a pokračujeme ke Kamennému oknu. Už jen kvůli výhledu na severní stranu hora Jesenicko. Na dalším rozcestí U Kamenného okna vyměníme zelenou za žlutou TZ. Tady musíme počítat poněkud s divočejším terénem, ale svah se dá ztraverzovat postupně k rozcestí v Sedle pod Vřesovou studánkou. To jsme opět u červené TZ, která opět vede náš směr. Asi 500 m musíme počítat s drsnějším výstupem na nepojmenovaný vrchol s kótou 1263. Dál je už jen mírný výstup do rozcestí Trojmezí, ale může být „zpestřen“ sněhovými muldami, zejména za vyššího sněhového přídělu. Ve zmíněné křižovatce opustíme červenou TZ a zvolíme žlutou TZ (jiná další tu beztak není). Po kratším mírném sjezdu následuje závěrečný výstup na Vozku. Naštěstí výstup k vrcholové skále není příliš výškově náročný, jedinou komplikací mohou být opět spíše jen naváté muldy. Máme-li štěstí na počasí, výhledy z Vozky patří k nejzajímavějším atrakcím Jeseníků. S opatrností lze na skály vylézt a protože vrchol je na hranici lesa, poskytuje Vozka takřka kruhový výhled. Snad jen severní strana ke poněkud zakrytá vyšším Keprníkem, takže do města Jeseník se nepodíváme, na východnější údolí Bělé z části ano, samozřejmě velkou část Pradědské hornatiny, jižněji položené kopce Hanušovické vysočiny, dále k západu až ke Králickému Sněžníku.

Možností v pokračování nebo návratu je několik. Kdo tedy potřebuje zpět, doporučuji v podstatě stejnou trasu, snad jen k ulehčení vynechat výstup ke kamennému oknu a přímo po červené TZ od sedla pod Vřesovkou traverzem k zázračnému prameni (pak pohodlně na Červeňák). Další možností je návrat k Trojmezí a pokračovat po hřebenovce na Keprník a přes Šerák na Ramzovou. Poněkud divočejší je sjezd po žluté značce, zejména k rozcestí nad Hášovou chatou je svah poněkud prudší, co jsem tam byl posledně tak jsem snad sundal běžky. Od zmíněného rozcestí jsou dvě možnosti, stále po žluté l Volské louce, ta je asi nejpoužívanější, zelené kolem Hášovy chaty je taky krkolomější, zejména v úseku nad horním tokem Hučavy, u rozcestí Potok Hučava po neznačené lesní cestě vyjet k Volské louce a pak rovněž po žluté TZ vlastně příjemným sáhodlouhým sjezdem do Branné, resp. k myslivně Banjaluka. Tato cesta nakonec v minulých dobách vždy patřila ke klasickým běžkařským trasám, než přišel komfort v podobě upravovaných lyžařských stop.