(Frýdek Místek) – Kopřivnice – Bílá hora – Štramberk - Kopřivnice

Po necelém km jsme narazili na modrou značku, která místo do města vedla okolo chat k přehradě Olešná a k hlavní silnici směr Příbor. A protože jsme stejně nevěděli, kdy autobus jede, zdála se nám tato varianta příjemnější.

Vystupujeme v Kopřivnici. Chtěli jsme jet na nádraží ČD (spali jsme v hotelu u zimního stadionu, což mělo být kousek), tak jsme si tam lístek zakoupili s tím, že nám musí řidič říct, kde vystoupit. Než jsme ale přes Příbor do Kopřivnice dojeli, tak to řidič popletl a vysadil nás až na autobusovém nádraží, což je na druhém konci Kopřivnice. A tak se vracíme pěšky a máme to i s prohlídkou města.

Zhruba po 2 km procházíme okolo budovy Muzea Fojtsví s č.p. 1 - je to nejstarší dochovaná stavba v Kopřivnici. Přesné datum postavení budovy není známo. Staré fojtství, které stálo na místě dnešního, se poprvé připomíná roku 1576. V roce 1789 byla původní dřevěná stavba zbourána a Jakubem Šustalou vystavěno fojtství zděné. Největší stavební úpravy byly provedeny vletech 1985-90 firmou TATRA. Od roku 2005 patří Fojtství městu Kopřivnice, které za přispění fondu ze SROPunechalo provést stávající expozice.

Můžete nahlédnout do života lidí vminulosti, seznámit se s lidovými zvyky a tradicemi. Poznáte, jak cestovali naši předkové. Vždyť právě zde v roce 1850 začal Ignác Šustala, fojtův syn, s výrobou prvních bryček a kočárů a právem mu náleží vzpomínka mezi významnými kopřivnickými rodáky.

My jsme se rozhodli prohlídku muzea ponechat na později nebo zítra. Uvidíme, jak to stačíme. Dnes chceme využít hezkého počasí a dojít přes rozhlednu do Štramberka.

Po 3 odpoledních km přicházíme k zajímavému skalnímu útvaru.

Přírodní památka Váňův kámen se nachází v oblasti bývalého lomu. Tato oblast byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1993 na ploše 0,77 ha. Váňův kámen je v nadmořské výšce 416 až 447 m. Vytvořila jej kra jurského vápence. Je to jeden z malého množství přirozených skalních útvarů, jež nebyly poničeny těžbou vápence v okolí městečka Štramberk.

Od skalního útvaru je pěkný výhled na město Kopřivnici.

Zhruba po 1 km od Váňova kamene přicházíme k rozhledně na Bílé hoře..

Bílá hora představuje samostatný masiv vysoce převyšující své okolí. Je tvořena pískovci a jílovci karpatského flyše. Vrcholová část Bílé hory je pokryta relativně přirozenými listnatými dřevinami.

Stavba rozhledny na Bílé hoře byla již v záměrech MUDr. Adolfa Hrstky. Měla to být původně kamenná mohyla s památníkem obětem 1. světové války a zároveň měla umožnit návštěvníkům Bílé hory co nejlepší rozhled do kraje. V té době byla Bílá hory v podstatě lysá.

Výstavba dnešní víceúčelové věže byla zahájena v říjnu r. 1999. Do provozu byla slavnostně uvedena 28. dubna následujícího roku. Věž je moderní architektonickou konstrukcí a využívá symbolu struktury DNA . Rozhledna slouží také pro telekomunikační účely.

Vlastní víceúčelová věž je postavena na betonových základech hlubokých 1,5 m o průměru 11,5 m. Dosahuje výšky 43 m Vlastní vyhlídková plošina je ve výšce 26 m, má nosnost 500 kg/m2 a její užitná plocha je 42 m2. Znamená to, že kdyby nebyl počet osob na věži omezen požárním předpisem, unesla by vyhlídková plošina najednou více než 200 dospělých osob. Věž je navržena tak, aby při rychlosti větru 1 76 km/h nečinila odchylka vrcholu od svislé osy více než 27 cm. Schodiště je tvořeno 134 ocelovými a 27 betonovými schody. Výstupem až na vyhlídku se tak dostanete do nadmořské výšky 583 metrů. Otevírá se z ní pohled na Kopřivnici a dále pak na Příborsko a obce směrem ke Frenštátu pod Radhoštěm. V případě pěkného počasí je možné vidět do Ostravy a nejvyšší vrcholy Beskyd a Jeseníků.

Počasí sice nebylo ideální, ač bylo slunečno, obzory byly lehce zamlžené. Přesto v dálce vidíme nám známou Lysou horu i Radhošť. Co víc si můžeme přát.

Značení dle mapy je trochu odlišné od značení zde u rozhledny. Původně jsme mysleli, že se musíme vrátit k původní modré značce a pokračovat po původním značení, ale najednou vidíme, že dolů vede odtud další značka. Proč ji nezkusit?

Ještě malá poznámka. U rozhledny (nebo v její blízkosti) se křižují dvě naučné stezky - Štramberská a Kopřivnická. Obě vedou právě k rozhledně. A značení se nám zdálo trošku nejasné. Ale jak jsme později zjistili, tak nejen nám.

Od sochy Panny Marie jsme seběhli z kopečka na kraj městečka a už šlapeme na zámecký vrch krásnou úzkou uličkou - štramberskou "Zlatou uličkou" - ulicí Jaroňkovou s původními roubenými nádherně udržovanými domky, které částečně zakrývají zachované části městského opevnění. Domky i studna s dřevěným roubením a rumpálem navozují kouzlo dřívějších dob. Bohužel i tady žijí majitelé aut a tak to trochu ruší ten idylický pohled.

Procházíme branou ke hradu. Okolo opravené chaty dr. Hrstky, dříve nazývané Rašínovy, která je dnes využívaná jako stylová restaurace. Přicházíme  k  původní stylové Jaroňkově útulně, která  dnes slouží pro občerstvení, odpočinek turistům, je zde možno zakoupit upomínkové předměty a samozřejmě vstupenku na věž - na Trůbu. Už z ochozu jsou pěkné výhledy a tak hurá nahoru. Schody jsme nepočítali a už se nám otevřel další krásný výhled na okolní krajinu. Trůba je sice nižší než rozhledna na Bílém vrchu, ale zase se otevřel nádherný pohled na historické náměstí s kostelem, které je přímo pod námi.

Počátky hradu a města Štramberka jsou obestřeny tajemstvími. Jedním z nich je domněnka, že byl hrad vystavěn řádem templářských rytířů, dalším je pověst o zázračném zachránění zdejšího obyvatelstva před Tatary na hoře Kotouči r. 1241. S jistotou můžeme tvrdit, že podle archeologických dokladů bylo v prostoru Štramberka středověké osídlení již ve druhé polovině 13. století. Prvním písemným dokladem o Štramberku je zakládací listina ze 4. 12. 1359. V ní markrabě moravský Jan Jindřich (bratr Karla IV.) přikazuje: Podhradní město znovu postavit a podle hradu Strahllenberk nazvat". Dal město opevnit a obdařil ho olomouckým právem městským a mnoha výsadami: právem tržním, mílovým, soudním, hrdelním, várečným, šenkovním a cechovním.

Už r. 1380 Janův syn, markrabě Jošt, dal hrad a panství štramberské v léno panu Vokovi z Kravař. Jeho potomci ho drželi až do r. 1434 a dali městu pečeť i znak. Pak se majitelé střídali. Za působení Puklických z Pozořic probíhala na hradě penězokazecká činnost. Roku 1558 bylo panství prodáno městu Nový Jičín, po r. 1620 připadl Štramberk olomoucké jezuitské koleji. O čtyři roky později byl Štramberk vypálen Poláky. Po zrušení jezuitského řádu se Štramberk stal majetkem C.k. Tereziánské akademie ve Vídni, v jejímž držení byl až do r. 1919.

Již v 17. století byl hrad z větší části poničen, v r. 1 783 se zřítila jeho přední část a hrad byl ponechán úplnému zpustnutí, zachovala se jen kulatá věž. Zbytky hradu byly rozebírány a použity na stavby domů ve městě.

Jádro hradu tvořilo malé nádvoří s válcovou 40 m vysokou věží, do níž se vcházelo dřevěným mostem z druhého patra protilehlého paláce. V místech nynější chaty dr. Hrstky stávala větší obytná budova. Ta byla za pánů ze Žerotína přestavěna na renesanční zámek. Do současnosti se ze štramberského hradu zachovaly pouze části hradebních zdí a věž Trúba. Ta byla r. 1903 péčí štramberského zakladatele a předsedy Klubu českých turistů MUDr. Adolfa Hrstky podle plánů architekta Kamila Hilberta upravena na rozhlednu a zastřešena. Rovněž k ní byl v r. 1925 přistavěn hostinec pro turisty, který je dnes nazván po MUDr. Hrstkovi.

Při kopání základů pro tuto chatu nalezena puklinová jeskyně o průlezné hloubce 54 m. Jeskyně byla na počest povídkáře a národního buditele dr. Františka Slámy, který se ve svých povídkách a románech ("U Trúby štramberské", "Rytíř Kobylka") často zmiňoval o podzemních prostorách pod štramberským hradem, pojmenována Slámovou slují. Tato veřejnosti nepřístupná jeskynní prostora je dnes jediná ve štramberském krasu, ve které je nepoškozená krápníková výzdoba.

Pověst o "štramberských uších"

Počátkem roku 1241 se podél Odry hrnuli Tataři na Moravu. Lidé opouštěli své příbytky a utíkali na strmý, tehdy dosti nepřístupný Kotouč. Nepřehledné davy Tatarů se rozložily pod Kotoučem a chystaly se k útoku. V noci se strhla prudká bouře. Toho využili křesťané, ukrytí na Kotouči, prokopali hráze rybníka a Tatary zatopili. Po opadnutí vod našli zachránění lidé několik pytlů s nasolenýma ušima, které Tataři pobitým křesťanům utínali a posílali svému chánovi. Na památku těchto událostí se ve Štramberku pečou chutné a voňavé "štramberské uši".

Byl to velice dobrý nápad. Nízké sluníčko nádherně nasvítilo roubené domky. Bohužel, když jsme chtěli udělat poslední krásný snímek zapadajícího slunce, vypověděla technika. Baterka už odmítla tento snímek vyfotit. Škoda. A tak máme aspoň tento krásný pohled v paměti.

Horní Bašta vznikla v 1 7. století jako klidná poutní ulička. Po ní od Nového Jičína procházely procesí se zastávkami u křížových kaplí směřující do města a dále k poutním kostelům na horu Kotouč.

Na Horní Baště se dochovalo mnoho původních roubených domů na kamenných podezdívkách, typických pro lašskou oblast. Složité podmínky daly vzniknout malebné kompozici chudých i bohatších domů, mnohde přilepených na skalách jako vlaštovčí hnízda, šplhajících do prudkého svahu až k městským hradbám.

Zachovalé členění na hrad, město a podhradí a vzájemné urbanistické uspořádání jednotlivých rázovitých roubených staveb tvoří dnes již ojedinělý celek, dokreslený ovocnými zahrádkami. Tento fakt vedl v roce 1969 Ministerstvo kultury k vyhlášení Štramberka za Městskou památkovou rezervaci. Celkem je zde zapsáno 132 památek lidové roubené architektury.

Rovnoběžná s Horní Baštou je hlavní štramberská ulice - Dolní Bašta. Obě cesty dostaly jméno podle gotické bašty městského opevnění, která byla upravena na obytný dům a stojí v uličce dodnes.

Strmý svah Zámeckého vrchu nedovoloval vykopat ani v jedné ulici studnu. Proto byla přebytečná voda ze studny na Náměstí a z Kopce dřevěným potrubím svedena do bedněné kašny mezi oběma ulicemi. Dnes se dochovaly jen schody zvané "kašňuvky".

Sedlová střecha je pokryta šindelem. Starší domy byly stavěny z neotesaných klád. Spáry mezi trámy se vycpávaly mechem, zajišťovaly klíny z tvrdého dřeva a omazávaly hlínou. Okna byla z vnější strany kryta jednodílnými okenicemi. Chlév byl velice často pod jizbou v úrovni sklepa, nebo pod společnou střechou s domem. Časté umístění domů na svahu si vyžádalo stavbu pavlačí, které se staly plynulým přechodem mezi domem a venkovním prostorem.

Přešli jsme hlavní silnici a ještě kousek pokračovali ve směru od Štramberka. U nádraží jsme zatočili vlevo a mezi domky a pak parkem už za tmy pokračovali do města.