Góry Krucze a Bečkovský vodopád

Že vám ten název Góry Krucze nic neříká? To nic, to říká málokomu.  Možná víc vám řeknou Vraní Hory. Ano, to je ten hřeben, který se vypíná nad Královeckým průsmykem, který Vraní Hory odděluje od Rýchorského hřbetu Krkonoš. Prochází jimi česko-polská hranice, jejich větší část se rozprostírá právě v Polsku. Poláci jim říkají Havraní Hory, tedy po jejich Góry Krucze. Přes jejich blízkost Krkonoším patří do zcela jiného geomorfologického celku, do Broumovské vrchoviny. Tu českou část známe velice dobře a není tedy divu, že jsme chtěli poznat i část polskou, hlavně jejich nejkrásnější bod, kterým je bezpochyby Krucza Skala (viz zde). O víkendech turistické sezóny to není problém. Z Trutnova jezdí motoráčky až do polské Sedzislawi a co je důležité, do města Lubawka za české peníze a dokonce s výhodným tarifem IREDO. I proto jsme v neděli v Hradci Králové koupili celodenní jízdenku IREDO , v 6 hodin sedli do trutnovského rychlíku, v Trutnově přestoupili do jednovagonkového „pomalíku“ a ve čtvrt na devět vystoupili v Lubawce.

Celá trať do Polska byla bohužel dlouho mimo provoz, a tak i nádraží v Lubawce s dříve krásnou nádražní budovou vypadá jak po útoku bezdomovců. Naštěstí se tady zdržovat nemusíme. Jinak je Lubawka městečkem docela hezkým a na to, že se jedná z polské strany o konec světa, i živým. Od nádraží se vydáváme po zelené značce a skutečně i cesta z města se nám líbí. A za městem? Krásná krajina, kopečky, louky, lesy, výhledy. Značka nás dovede na úpatí hřbetu Starzec, na němž je ta kýžená Krucza Skala. Výstup na ni je docela brutální. Jak je u Poláků zvykem, žádné serpentýnky po asfaltu, ale nejkratší spádnicí s drolícím se podložím rovnou nahoru. Však taky prvním úkolem nahoře je řádně se vyfunět, otřít pot a teprve pak se kochat nádherným výhledem hlavně směr Krkonoše.

Další přechod Gór Kruczych už je pohoda. Sice skoro pořád do kopce, ale mírného a po cestách pohodlných. Však tudy také vede cyklotrasa. Čas od času se otevře i nějaký ten výhled. Nejvíc obdivujeme prudký svah ze hřebene dolů do Kruczej Doliny k říčce Raba. Asi po dvou kilometrech se na velké křižovatce cest zelená značka odklání od našeho směru, tam pokračuje značka modrá. Ani po ní ale nejdeme dlouho. Na další křižovatce modrá odbočuje do Chelmska, kde je sice hezky, ale pro nás trochu z ruky. Pak odtud vychází taky červená značka k naší hranici a pod Královecký Špičák, čímž je možné si trasu zkrátit. My jsme ale zvolili poslední možnou variantu, žlutou značku přes Owczu Glowu. Tahle cesta vede k naší hranici taky, ale s výhledy na Adršpašsko, Javoří Hory a Hejšovinu. Nakonec na té hranici skončí rovněž, tedy vlastně polská žlutá se změní na českou žlutou a vede dál pod Mravenčí vrch. Jenže tam my nechceme. Přímo po hranicích ale vede polská zelená, to je ta naše. Po pár stech metrech se k ní přibližuje sice neznačená, ale velice pohodlná a navíc vyhlídková Hřebenová cesta. Doporučuji na ni přejít. Zabloudit se po ní nedá, ty polské zelené značky jsou z ní po většinu času v dohledu. V prudkém ohybu hranice pod Bečkovským kopcem se obě cesty spojují a prudkým sešupem míří k mostku přes Bečkovský potok.

A za ním pozor. Značky pokračují dál po hranicích. Hned za mostkem ale odbočuje kolem kříže vpravo neznačená cesta k Bečkovu. Brzy vyúsťuje na louku. Můžete jít po cestě až před Bečkov k prvnímu rozcestí, kde je dřevěný ukazatel k Bečkovskému vodopádu. Když to ale bude vzhledem ke stavu vegetace možné, tak tu louku raději přejděte k okraji lesa. Sice je to do kopce, ale ušetříte si hodně kroků. Cesta k vodopádu vede pár metrů od kraje lesa, minout se nedá a za chvilku jste u prameniště Bečkovského potoka. Je to zvláštní, i v letos panujícím suchu vlhké, trochu ponuré místo, mající své kouzlo. Ani ne 50 metrů pod prameništěm pak je vlastní Bečkovský vodopád.

Od vodopádu potom jdeme stejnou cestou zpět, jen už ne přes louku, ale rovnou dál do Bečkova. Ten projdeme, po místní tankodromové silničce vyšplháme na kopec a kolem Šestiboké kapličky sejdeme do Bernartic. A tady celá trasa končí. Sedneme na autobus nebo vlak a za chvíli jsme zase v Trutnově.

Celá trasa měří nějakých 18 km. Vysokohorská turistika to není, ale pár namáhavějších úseků se na ní najde. Že se ale vyplatí ji absolvovat, o tom vás – doufám – přesvědčí pár fotek.