Mírovskou vrchovinou – Mohelnice – Zábřeh
Trasy • Cyklotrasa • Střední náročnost
Mohelnice žst. | Asfalt | 0,0 km | ||
Vysedáme z rychlíku | ||||
Městský park | Asfalt | 2,9 km | ||
V parku restaurace (ráno zavřená), další občerstvení u autokempu | ||||
Řepová | Asfalt | 7,5 km | ||
Foto u kostela | ||||
Vyhlídka na Mírov | Šotolina | 9,9 km | ||
Vyhlídka na hrad | ||||
Mírovský Grunt | Asfalt | 11,3 km | ||
Občerstvení na požádání | ||||
Svojanov | Asfalt | 18,8 km | ||
Výletní a rekreační místo | ||||
Iveta | Asfalt | 20,1 km | ||
Chaty a hospůdka | ||||
U dvou Janů | Šotolina | 21,1 km | ||
Upravené místo s trpaslíkem a herními prvky | ||||
Osada Jahodnice | Asfalt | 24,8 km | ||
Nedaleko stejnojmenné hory | ||||
Odbočka do Bozéňova | Asfalt | 26,4 km | ||
Kdo by potřeboval kratší cestou | ||||
Hynčina | Asfalt | 29,3 km | ||
Teď už do údolí | ||||
Dolní Bušínov – Bozéňov | Asfalt | 33,4 km | ||
Rekreační středisko | ||||
Lupěné | Šotolina | 38,1 km | ||
Po prašné cestě k jezu, zahrádkami, za loděnicí a po louce | ||||
Zábřeh – Stará sladovna | Asfalt | 41,5 km | ||
Pozdní oběd nebo brzká večeře |
Jarní počasí aktuálního dubna prozatím ukazuje tu přívětivější tvář. Zahrádkáři a zemědělci sice lamentují nad nedostatkem vláhy (to je tedy pravda), ale na druhé straně výletníkům se daří v takových podmínkách nebývale.
Svátky jara, tedy velikonoce letos vyšly o něco později, takže je vcelku logické, že volné dny využijeme i my. Koncem března se mi podařilo částečně projet částí Litovelského Pomoraví, takže řada kamarádů se dožadovala podniknout obdobný výlet (že by si sami netroufli?). Nicméně při debatě kam tedy vyrazit padl návrh na poněkud odlišnou destinaci, sice tedy od nás na jih, ale žádná rovina, nýbrž kopečky. A protože oblast byla pro mnohé méně známá, vcelku jsem Pepův návrh podpořil, protože jde o krajinu celkem zajímavou byť masovou turistikou zasaženou jen minimálně (na několik vyjímek).
Aby jsme si ale část cesty ušetřili, ráno se scházíme na nádraží, aby nás rychlík dopravil o dvě zastávky dál, konkrétně do Mohelnice, kde máme start. Už podle počtu účastníků na srazu usuzujeme, že výprava bude silná, sešlo se nás cca 12, cestou ještě jeden přibyl, byť v dalších fázích zase někteří opustili výpravu (spěchali více k domovu).
Mohelnické nádraží je poněkud stranou od vlastního města, ale trasa do centra je tvořena cyklostezkou podél hlavní komunikace, a protože někteří jedou v závěsu jeden za druhým, daří se blokovat automobilisty s vedlejších směrů (na však mají motor).
Kupodivu vedoucí cyklista se vyhýbá jádru města, takže pokud měla děvčata nějakou představu o kávičce a zákusku, musí si nechat zajít cht. Projíždíme pod nadjezdem silnice 44 (taková začínající dálnice), parkem projíždíme k autokempu, kde v kratší zastávce zkontrolujeme počty. Tady jsem učinil trošku změnu v návrhu jízdy, v Křemačově odbočíme směrem na Řepovou, abychom se vyhli jednomu nepříjemnému kopci (pokud ho chceme zdolat). Odbočujeme tedy na cyklotrasu 6204 do zmíněné vesničky. Tím se na chvíli odpoutáme od údolí říčky Mírovky, kterou dnes jinak budeme chvíli sledovat. Silnička se samozřejmě zvedá i tak, ale oklikou je to do Mírova přeci jen pohodlnější. Ano naším prvním cílem je obec proslulá zejména hradem – v kterém je kriminál. Cestou v Řepové jsme potkali trojici výletníků. Podle rozhovoru jsme zjistili, že jde o Ukrajince. Ti praví, že jdou na „zamok“, lovím ruská slovíčka, tak jim oznámím, „eto ťurma“, takže prohlídka asi není zcela možná. Ale třebas bude k dispozici nějaká hospoda.
Samotný hrad vznikl už někdy ve 13. století a protože šlo o hrad biskupský, sloužil jako správní centrum v této části olomoucké církevní správy. Už někdy v 15. nebo 16. století byl hrad místem pobytu odsouzených kněží. Hrad byl dobyt a pobořen za Třicetileté války, ale po té byl obnoven a stále pokračovala jeho funkce jak správní tak i vězeňská. Asi nejznámější vězeň té doby byl šumperský děkan Lautner, odsouzen za čarodějnictví při nechvalně známých procesech na Šumpersku a Velkolosinsku. Po roce 1848 hrad přešel do státního držení a kriminál je v něm dodnes. Pobývali tu vězňové prominentní (političtí, i jeden budoucí prezident) i méně prominentní, byť s poněkud pochybnou popularitou.
V Mírově vlastně jediným cílem mimo hrad, tedy pohledu na něj je jedna z vyhlídek pod vrchem Studničná, kde se nám otevírá pohled jak na hrad a podhradí, tak i částečně na lesy Mírovské vrchoviny.
Z Mírova následuje pěkný sešup k Mírovce, což byl důvod, proč objet kratší směr. Na základě zkušeností Pepových odbočujeme kousek do Mírovského Gruntu, kde se nám vskutku daří najít slíbené občerstvení, byť poněkud skromné.
Teď už konečně do přírody. Směřujeme podle Mírovky do pěkného údolíčka, které ovšem poněkud hyzdí značně prořídlý les. I zde se zřejmě namnožil černý brouček a zkázu podpořily i nedávné větry. Silničkou vede cyklotrasa 6202 a z vlastní zkušenosti si pamatuju, že tu bývala vcelku dobrá asfaltka, ale to už je velmi dávno. Stoupání je pozvolné ale trvalé. Před Svojanovem se přeci jen jeví mírně prudší. Oblast kolem Svojanova bývala v minulosti vyhledávanou výletní lokalitou. Býval tu dětský tábor, nějaké podnikové chaty i poměrně velký hotel. Teď zjara je tu relativně pusto. Na Mírovce jsou tu vybudovány dvě přehrádky, ta první tedy Svojanovská, kousek nad ní Maletínská. Tady je naštěstí živěji. Než ovšem někteří zakotvíme, ještě na skok do okraje lesa kde je k vidění už dosti zarostlý pískovcový lom (ne jediný). Kolem Maletína bylo otevřeno několik lomů a zejména v 17. a18. století zdejší materiál posloužil k tvorbě řady hodnotných památek v okolí (tu nejslavnější je možno vidět v Olomouci u radnice).
U Maletínské přehrady je naštěstí otevřenou u Ivety (taková chatová osádka). Zdejší hostinský má vcelku blízko k trampinku apod. takže i vybavení a prostředí lokálu je takové přírodně stylové. Vzhledem k datu je i zajímavá nabídka pitiva, ale i pokrmů vydatnějších (např. klobása). Není divu, že se trošku zdržíme.
Maletínskou pískovcovou oblast ale nechceme opustit úplně, od rybníčku Martiňák se dá lesní cestou dojet k dalším. Minimálně k prameni U dvou Janů. Kromě pramene tu vzniklo pár atrakcí, tak se tu dá i dosti blbnout (přírodní tělocvičné prvky, bludiště).
N8vrat k silnici a po silnici do Maletína (cyklotrasa 4063). Teď je to celkem ještě dost do kopce. Nakonec musíme dojet až k osadě na Jahodnici tedy do nějakých 570 výškových metrů. To jsme takřka ve vrcholových partiích Mírovské vrchoviny.
Původně jsme uvažovali sjet údolíčkem přímo do Bozéňova (tedy Dolní Bušínov), ale jak navrhl Tonda (to je ten jeden co cestou přibyl), vlastně proč hned do údolí, směr na Hynčinu (tedy Dlouhá Ves a Křižanov) je to taková vrstevnice (krátké sjezdy a výjezdy), takže si déle užijeme sluníčka i výhledů na okolí. Takže takto, za Hynčinou je tedy sjezd o něco později. V restauraci je celkem narváno, což by ani tak nevadilo, ale nějak se nám nepozdávají ceny za jídlo (králičí ragú 69, řízek za 240), tak vydržíme jen u piva (ona i 11° za 36 Kč je v našich končinách poněkud z vyšší cenové hladiny). Nuže tedy na Lupěné (silnice je stále v dobrém stavu, jinak cyklotrasa 6234). Na okraji vesnice se řadí průvod hrkačů a hrkaček. Do Zábřeha projíždíme podél Moravské Sázavy polní cestou kolem zahrádek a loděnice k červenému kostelu. Tady se odpojují další výletníci, nás několik zbylých (pořád je nás asi 8) na posilněnou do Staré sladovny. Tím máme vlastně Mírovskou vrchovinu za sebou.