Od Borového na Tupý vrch a do elektrárny
Trasy • Pěší trasa • Velká náročnost
Pod Medvědí horou | Asfalt | 0,0 km | ||
Odbočka významovky k Borovému vodopádu | ||||
Borový vodopád | Šotolina | 1,1 km | ||
Nejvyšší vodopád šumperského okresu | ||||
Křižovatka u Schnellerova Kříže | Šotolina | 1,5 km | ||
Dál po neznačené lesní cestě | ||||
Křižovatka nad Borovou dolinou | Šotolina | 2,9 km | ||
Musíme na severovýchod | ||||
Lesní cesta | Šotolina | 3,6 km | ||
Cesta sice není používaná ale celkem dobře schůdná | ||||
Pod Tupým vrchem | Šotolina | 4,2 km | ||
Výhledové skalky na dolní přehradu | ||||
Sestup lesem | Šotolina | 4,5 km | ||
Poměrně vzrostlým lesem sestopit lze | ||||
Vodopády Jezerné | Šotolina | 4,8 km | ||
Údolí Jezerné s peřejemi | ||||
Areál elektrárny kde jsem byl zachycen | Asfalt | 5,4 km | ||
Přehrada údolní nádrže | Asfalt | 5,8 km | ||
Tady už mě strážce propustil a do Koutů po silnici ... |
Už je to nějaká doba, ale pro inspiraci pro dobrodružné povahy do míst kam se každý nevydá. Jednoho krásného květnového dne (už je to 14 let, v roce 2000) jsem chtěl prozkoumat blížeji okolí Borové doliny pod Medvědí horou a případně údolí nad údolní přehrado PVE Dlouhé Stráně. Ukecal jsem kolegu, aby mě autem hodil pod přítok Borového potoka k Divoké Desné (je tam sice zákaz vjezdu, ale měli jsme jak značkaři povolenku na vjezd do lesa).
Tím jsem si ušetřil nezáživnou cestu po asfaltce od kouteckého mostu a rovnou se mohl vrhnout do lůna přírody. K Borovému vodopádu se ještě tenkrát moc nechodilo, mám pocit že modrá významovka byla vyznačena asi o rok později. Samozřejmě už jsem tam párkrát byl, ale díky celkem časnému ránu se mi podařilo odchytit stráň pod Medvědí horou v téměř prudkém světle.
Po řádném nafocení se musím kousek vrátit ke Schnellerovu kříži a pokračuji neznačenou lesní cestou po severozápadním svahu Tupého vrchu. Tehdy byly svahy ještě čerstvě vykácené čili umožňovaly zajímavé výhledy do celého divokodesenského údolí. Cesta je vedena ve dvou serpentinách a postupně se mění spíš v chodník, asi po kilometru dorazí k malému Rozcestí, musím tedy volit ten směr stále na východ. Jak cestička stoupá , mění se téměř v neznatelnou pěšinu, nakonec už člověk musí spíš odhadem, a držet výšku. Zhruba po kilometru dojdu na lesní světlinu se skalkami, kde lze nalézt vyhlídku na údolní přehradu.
Že je pode mnou údolí potoku Jezerná s vodopádem jsem už nějakou dobu věděl, nicméně přes přehradu se tam nedostanete, ale shora ano. V lese ovšem žádná pěšina ani chodník není, musím tedy spíš odhadem mírně na jih k potůčku. Naštěstí les zde není tak hustý tak s určitou dávkou štěstí se sestoupit dá. Pak už musím sledovat tok potoka a po celkem krátké době na jakýsi vodopád (cca 3-4 m) konečně narazím. Samozřejmě není tak efektní jako ten na Borovém potoce, nicméně je splněno. Vrátit bych se sice mohl tak, že vyšplhám na silnici k horní přehradě, ale to se mi moc nechtělo, tak jsem zvolil pěšinku kolem Jezerné k elektrárně. Ze strany kopce není žádný plot či zábrana, tak jsem se celkem snadno dostal do areálu. Samozřejmě ke mně téměř v cuku letu (asi 10 minut) dorazil ochránce, tedy ostraha objektu s nepochopitelným výrazem, co tam dělám. Když jsem mu vysvětlil, že coby vášnivý turista jsem musel rekognokovat terén mě v družném hovoru vyprovodil přes hráz k závoře a do Koutů už jsem musel šlapat po svých.