Od Šerlichu na Panské pole
Trasy • Běžky • Střední náročnost
 |
Masarykova chata |
|
Šotolina | 0,0 km |
| Vyjet na Šerlich a vynechat Masaryčku je svatokrádež | ||||
 |
Šerlich sedlo |
|
Asfalt | 0,3 km |
| Přechod silnice | ||||
 |
Velká Deštná rozcestí |
|
Šotolina | 3,6 km |
| Tradiční zastávka u bufetu HS | ||||
 |
Pod Jelenkou |
|
Šotolina | 4,8 km |
| Křižovatka s modrou pěší TZ od Luisina údolí k Bedřichovce | ||||
 |
Pod Homolí |
|
Šotolina | 7,9 km |
| Sem přijíždí bunkrovka od Zdobnice, pokračujeme doleva po lyžařské zelené | ||||
 |
Odbočka zelené TZ |
|
Šotolina | 12,4 km |
| Zelená pěší do Orlického Záhoří | ||||
 |
Pěticestí |
|
Šotolina | 12,7 km |
| Tradiční sraziště běžkařů s občerstvovacím stánkem | ||||
 |
Odbočka na hřeben |
|
Šotolina | 12,9 km |
| Pouze vyjetá stopa ale příjemná | ||||
 |
Komáří vrch 991 |
|
Šotolina | 14,9 km |
| Vrchol bez označení | ||||
 |
Pod Komářím vrchem |
|
Šotolina | 15,2 km |
| Sjezd prudší, občas potůčky | ||||
 |
Mezivrší |
|
Šotolina | 15,8 km |
| Tady bývá těsno kvůli parkujícím automobilistům | ||||
 |
Průsek |
|
Šotolina | 16,9 km |
| Kolem pěchotního srubu | ||||
 |
Anenský vrch rozhledna Anna |
|
Šotolina | 18,2 km |
| Vynechat rozhlednu by bylo škoda | ||||
 |
Anenský vrch odbočka |
|
Šotolina | 18,7 km |
| Pod rozhlednou | ||||
 |
Anenský vrch sedlo |
|
Šotolina | 20,1 km |
| Kolem Anenského vrchu je těch rozcestníků povícero | ||||
 |
Hanička pevnost |
|
Šotolina | 21,3 km |
| Rozcestí u vstupu do pevnosti, v zimě funguje bufet u vchodu | ||||
 |
U Černodolské rezervace |
|
Šotolina | 21,8 km |
| Rozcestí s modrou TZ, červená cyklo, bílá cyklo, to vše na Jiráskově cestě | ||||
 |
Panské Pole (Hanička parkoviště) |
|
Asfalt | 22,7 km |
| Tady čekal bus, kdo chtěl, sjel i do Rokytnice... | ||||
Po nějaké době se zase vyskytla příležitost vydat se do nejvyšší části Orlických hor, tedy Deštenské hornatiny na běžkách. Samozřejmě že opět šlo o zájezd CK Praděd ze Zábřeha. Pravidelně se jezdí ze Šerlichu na jih ve směru podél hlavního hřebene k Pěticestí a dál k Panskému Poli, případně až do Rokytnice.
Co se týče běžkařských terénů, jsou Orlické hory velmi interesantní oblastí. Dopomáhá tomu i podoba hlavního hřebene. Ten je značně plochý a i díky tomu, že v něm nejsou velké výškové rozdíly, jsou Orličky i přívětivé k méně zdatným nebo vyježděným běžkařům. Navíc jak už je poslední dobou zvykem, strojově se tu udržuje poměrně slušná síť tras, tak si i kolem hřebene ještě najdu trasu, kterou nemám zcela projetou. Nakonec i běžkaři, s kterými jedeme volí zčásti méně frekventované úseky.
Autobus nás vyveze pod Šerlich v příjemnou dobu 9.00, takže je dost času i k návštěvě oblíbené Masaryčky. Velitel zájezdu nás sice varuje, že asi bude narváno, bo se ze Šerlichu startuje Orlický maratón (normálně se jezdí z Deštného, ale tam je málo sněhu). Ale známé pravidlo tvrdí, jak se vynechá první hospoda, ostatní jsou zavřené, tak se upozorněním neřídíme. Závodníci ovšem mají dost různých stánků kolem startu, tak je chata skoro prázdná. Samozřejmě jak se dovnitř nahrne nějakých pětatřicet běžkařů, je už restaurant plnější.
Základem je gulášovka a náchodský Primátor. Namazat lyže a můžeme vyrazit. Startovní koridor musíme objet kousek lesem, za mantinely se už dostaneme do hlavní stopy. V 10 hodin startují malé děti na trať 1000 m, takže ty nás nedohoní. K Velké Deštné jedeme klasicky po červené magistrále, neboli Jiráskově cestě. Vystoupat se musí o nějakých 100 výškových metrů na cca 3 km, takže nic drastického. Když jsem byl v Orlických posledně, měli jsme skoro celou dobu mlhu, pro začátek to vypadá podobně, ačkoliv přeci jen se mraky trošku zvedají a trhají. Bývaly doby, kdy se z cesty dalo kochat pohledy na Orlické Záhoří a hory na polské straně nebo na Kraličák, lesy tu bývaly značně poničené exhalacemi a následně vykácené. Po létech už jsou mladé stromy (povětšinou smrky) už tak vzrostlé, že toho beztak k vidění moc není.
První zastávka se obvykle dělá (a i teď to platí) u bufetu Horské služby, vrchol Velké Deštné opět vynecháme, je zataženo a vyhlídky nejsou. Sjezd pod Jelenku je tentokrát velice příjemný. Vlastně v týdnu (hlavně ve čtvrtek) nasněžilo, takže to zakrylo starý přemrzlý sníh a nakonec na stromech vykouzlilo takřka dokonalou zimní náladu, kterou si dole ve městech letos moc neužíváme. Stále pokračujeme po Jiráskově cestě, tady ještě jiná varianta ani není. Zas je to kousek do kopce a příjemným sjezdem do sedla Pod Homolí. Tady jsem vždycky jezdil po „bunkrovce“, tedy doprava na západní straně hřebene, tentokrát míříme doleva nad údolím Divoké Orlice (chcete-li nad Orlickým Záhořím). Trasa je tu vedená po široké lesní cestě, víceméně sleduje vrstevnici (pořád kolem 1000m) v takových houpačkách, nahoru dolů ale tak plus mínus 30 výškových metrů. Z občasných průseků se objevují i příležitostné výhledy a i sluníčko má tendenci rozrazit mračna. Navíc teplota se drží mírně pod nulou, stopa je příjemně rychlá, brzy je další srocení běžkařů, neboli Pěticestí s bufetem. Kdo jel tou naší, východní stranou, využil možnost podívat se k asi 0,5 km vzdálené Kunštátské kapli (tu jsem vynechal, znám z dřívějška).
Z Pěticestí jsme posledně jeli po bunkrovce, teď, když je čerstvý sníh, vymýšlíme vzít to přes Komáří vrch. Tam sice rolba nejezdí, ale viděli jsem tam viděli stopy, zdálo se to pěkné. A dobře jsme udělali. Bunkrovka z Pěticestí dosti sjíždí, pak zase stoupá, tady hřebenovka klesá sotva o 30 m a to dost mírně i stoupání na Komáří vrch není nikterak dramatické. Nakonec jen vytlápnutá stopa nám dá vzpomenout, že za mlada se žádné běžkotrasy (až na výjimky) nekonaly.
Sjezd je trošku drsnější, občas lezou potůčky, ale dalo se i dobře plužit, navíc dojezd k Mezivrší je i na širší cestě.
Mezivrší je sedélko pod Anenským vrchem kam dojíždí dosti automobilistů k nástupu do stop, tak je tu tradičně rušno. Už se vlastně blížíme k místům s těžkým pohraničním opevněním, což dokládá hned nedaleký pěchotní srub Průsek. Už se blíží poslední naše stoupání, opět nic krkolomného. Posledně, jak už jsem poznamenal, jsme měli většinou mlhu, takže váhám, vyjet-li na kopec. Dotaz u protijedoucích ale naznačí, že Na Anenský vrch se má zajet. Rozhledna je krásně nasvícená a ač je tedy spíš oblačno než polojasno, oproti minulé mlze je vlastně vcelku obstojný rozhled. Ona ta rozhledna nemá snad ani 15 m a kolem jsou i vcelku vzrostlé stromy. Podle panoramatických fotografií je tu k vidění i třeba Sněžka, ten směr je ovšem v mracích, ale máme nasvícený aspoň severní hřeben, je k vidění i něco na jihu, takže odbočku tentokrát ani nemusíme litovat.
Po krátkém sjezdu následuje asi kilometrová rovina a pomalu se začíná sjíždět. Minule byla sjezd dosti namrzlé. Ač je hlavně pod stromy stopa zašpiněná, středem cesty se jede dobře. Kolem trasy se objevuje značení různých bunkrů, které jsou součástí pevnosti Hanička. Ve vstupním objektu je i otevřen i bufet. Oproti minulé zledovatělé cestě na Panské Pole je to dnes krásně srovnané, tak i připlužit není problém.
Pláně nad Rokytnicí jsou krásně prosluněné. Někteří sjíždějí až do městečka, my co jsme byli na rozhledně většinou zůstáváme (čeká tu autobus), pak tradiční zastávka na večeři (spíš pozdní oběd), tentokrát U Rampušáka. Po dvou sezónách příjemný návrat do známých míst.
Přidat do oblibených uživatelů
Deštné v Orlických horách
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Od Šerlichu na Panské pole
