Padesátka k narozkám - Drahanskou vrchovinou a Moravským Krasem - 1. díl

Svítání u Suchdola  •  Fotografie (7)  • Foto: Blejk

Nesmírně populárním sportem reálného socialismu konce 70. a 80. let byly dálkové pochody. I já jsem je měl velice rád, bylo mi 17, 19, 21 let a byl jsem dálkoplazem jaksepatří. S vandrdeníkem a se spoustou známých v této svérázné turistické komoditě. Ale všeho do času, na pravé noze se mi objevily křečové žíly takového stavu, že neumožňovaly vyšší zátěž. Nakonec – byly i jiné zájmy, takže jsem s pochody skončil a pustil je na dlouho z hlavy. V 37 letech mi nohu dobře zoperovali a žíly vůbec nezrecidivovaly. Ve 40 letech jsem si zlomil levou nohu tak komplikovaně, že to vypadalo, že budou trvalé následky, avšak díky skvělému chirurgovi (děkuji, Dr. Višňo, pokud to čtete) jsem se z toho opět vylízal.

Ranním lesem k Seči  •  Foto: Blejk

Když mi bylo 44, našel jsem ve skříni starý vandrdeník, nedopsaný a opuštěný. A nabídla se otázka: Co to takhle zase zkusit? Takže jsem na jaře v roce 2004 po 23 letech vyrazil pokořit prozatím 25 km. A šlo to. Jenom s tím rozdílem, že organizovaných pochodů už bylo jako šafránu, tak jsem si vymyslel své vlastní a chodil jsem sám. Postupně jsem zvyšoval zátěž, až jsem se dostal koncem léta na 42 km. Vypadalo to, že mi k absolvování 50 km chybí už jen krůček. Ale následoval pád ze střechy, zlomený kotník a další operace. A tentokrát s následky, protože kotník bolel už po 7-8 km. Ale zase si s tím organismus pomohl a bolesti asi po 3 letech odezněly do ztracena. Jenže jsem zase pro změnu začal tloustnout a výkonnost klesala. Nastalo období stagnace, kdy jsem za rok ušel 3-4 pochody délky max. 30 km a pomalu začal být nahlodán, že tu padesátku asi nedám.

Ale je zapotřebí do toho praštit a stanovit si cíl. A tak jsem letos v březnu poté, co se displej váhy zastavil na rekordním čísle 118,4 kg řekl dost a stanovil jsem plán, že do května shodím 14 kg a tu padesátku dám děj se co děj, kdybych měl třeba zdechnout. Do začátku května jsem ze sebe setřepal 10 kg a zkusil 38 km, bez vážnějších potíží. Počasí tomu nepřálo a tak bylo potřeba počkat až do 17. 05., dva dny po mých 53. narozeninách, kdy klima vypadalo nadějně a tak jsem vyrazil.

Trasu pochodu jsem měl připravenu s pomocí serveru mapy.cz do nejmenších podrobností již dlouho dopředu. Byla to cesta z naší chaty ve Stražisku – Malenách (Konicko, bývalý okres Prostějov) domů, tj. do Bílovic nad Svitavou. Z mapy byla trasa spočítána na rovných 50 km. Kdysi bývala padesátka limitována časem 12 hod, já jsem si stanovil, že i 15 hod nebude hanba, účelem bylo to dojít, nejlépe do tmy.

Kostel v Seči  •  Foto: Blejk

Je pátek, 17.05.2013 a já se na chatě budím kolem 4 hod ranní. Vařím si kafe a vydatně piju, což se vždy osvědčilo. K snídani si dávám chleba s paštikou a lovečákem, s sebou mám sbaleno pití a sušenky, větší jídlo plánuju v hospodě. Po vzoru článku z MFD o Beskydském masakru (přechod 7 vrcholů Beskyd za 24 hod, asi 70 km) si beru 2 diklofenaky, aby se mi nerozjel zánět v namáhaných kloubech. Tamní borci jedou na brufenu, já mám raději tuhle lahůdku. Je 4:45 a vyrážím. Svítá a je polojasno, teplo, kolem 15 stupňů. Flanelovou košili vážu kolem batohu a jdu na to. Cesta od chaty v místní části Maleny vede trochu necestou, musím se dostat k Suchdolu na turistickou značku, vedoucí ze Stražiska do Seče. Přeskakuju potok Bukovanku, který má trochu víc vody, než by bylo normální a nořím se do vlhkého lesa v Malenském žlebu. Po asi 500 m příkře stoupám doleva do svahu a vystupuji nad údolí. Z lesa vycházím pod chatovou osadou Horní Osik, procházím mokrou trávou a uvědomuji si, že se jaro v botech začíná hlásit setsakramensky brzo. Po polní cestě mířím k obci Suchdol, ale ještě před ní uhnu a beru to přes pole, kde teprve vybíhá obilí, rovnou na jih směrem k rozcestníku, který stojí na silnici Ptenský Dvorek – Suchdol. Po poli hopsá spousta zajíců, zdá se, že se jim tady daří. Z lesa je slyšet štěkání srnce, leze na něho jaro. Navigace mi hlásí nadmořskou výšku 475 m.n.m., je zde krásný rozhled, nad kopci na východě leze sluníčko jako rozkrojený červený grep. Brzy však mizí v mráčcích, aby zase vykouklo. U rozcestníku mi cajk ukazuje 2 km, takže odhad byl správný. Ještě 48.

Lávka přes Hloučelu  •  Foto: Blejk

Cesta klesá mezi poli do Dvorského žlebu, kterému jsme jako kluci neřekli jinak než Sraka. Sraka proto, že jsme sem chodili lovit do místního Brodeckého potoka raky. Takže na raky do Sraky. Cesta je hrozná, vysoká prosáklá tráva, po cestě protéká potůček. Vedle cesty je koryto a v něm stoka, snad nějaká močůvka… Jako za komunistů. Myslel jsem, že tohle už není, ale to jsem se mýlil. Jak se nořím do žlebu, cesta je blátivější a blátivější až se mění v jednu bažinu. Přeskakuju mezi Suchými místy, snažím se, co to jde, ale moc úspěch nemám. V polomokrých botách dorážím přes Louku k potoku, kde zjišťuju, že stav vody je mnohem vyšší, než by se dalo suchou nohou překročit. Ale štěstí přeje a po 100 m nacházím užší místo s velkým kamenem a přeskakuju. Deru se na lesní cestu na druhé straně a rázně vyrážím po pevném povrchu proti proudu potoka. Po 300 m značka uhýbá prudce doleva a nezbývá než hrabat se po pěšině do střechy – opět nahoru z údolí. Vystoupám sráz a procházím jehličnatým lesem po lesních cestách, které se střídají s mýtinami a lesními sečemi, které daly jméno blízké vesnici. Je nádherně. Ptáci řvou a srnci taky, neznalý by byl vyděšen až k smrti. Na cestě nacházím malé kladívko. Přece tady nezůstane. Sundávám batoh a balím ho. Vejde se tak tak. Kdysi před asi 7 lety jsem našel v lese na pochodu malou sekyru. Taky jsem ji vzal. Napadá mne pohádka o tatanovi, který chodil pochody a permoníci mu nalíčili do cesty poprvé sekyru, podruhé kladivo a potřetí… Co by mu tak nalíčili potřetí? Kleště? Blbý. Pilu? Taky blbý. Nechávám námět otevřený. V 6:00 docházím k Seči. Mám za sebou 5,5 km a nejsem s tím moc spokojený. Jde to pomalu. Vycházím na silnici Holubice – Hrochov, když vedle mne zastavuje stará škodovka, vystupují dvě lesní dělnice a zdraví mne. Sbíhám vesnicí Seč po asfaltce dolů, fotím kostel, kytky, penzion U Zedníků.

Památný buk  •  Foto: Blejk

Dole pod Sečí míjím odbočku žluté značky a stanoviště kontejnerů pro chataře s obšírným projevem starosty obce na ceduli, jak nebýt prasetem. Asfaltová silnička vede k Lipovskému mlýnu, ke kterému docházím po nějakých 800 m. Na baráku mají teploměr, ukazuje 9 st. Tady je docela kosa, ale mně není, jak jdu rychle. Po lávce přecházím Hloučelu, dle množství vody říčku, určitě ne potok. Brzy za ní docházím k chráněnému buku, který zde zbyl jen jeden. Má údajně nějakých 300 let. Žižku tedy nezažil, ale za doby Napoleona byl už statný fešák. Ve výšce 3 m je vyryta spousta nápisů, stářím došlo k jejich rozšklebení natolik, že nejdou číst. Procházím kolem malé Skalky v záhybu cesty a na ní, nějakých 20 m ode mne vyskakuje z trávy srnec. Krve by se ve mně nedořezal a vlasy bělají. Ale je to jen srnec, nikoliv leopard, tak jdu dál. Ale příroda mi vystavuje stopku. Cesta pokračuje přes Hloučelu, ale ne mostem či lávkou, ale brodem. Potok je široký, jako malá silnice. Kameny žádné. Užší místo je v nedohlednu. S povzdechem se vyzouvám, sundávám vlhké ponožky a jdu do toho. V jedné ruce nesu boty a ponožky, druhou rukou si přidržuji nohavici, druhou jsem vykasal. Dno je oblázkové a voda ledová, ale příjemná. Právě uprostřed proudu vykasaná nohavice padá a dosahuje do vody. Super. Vylézám z potoka po štěrku a hledám místo, kde se obout. Nalézám malý pařízek, vytahuju Suché a čisté ponožky a provádím proceduru. Bláhově. Po dalších 500 metrech se situace opakuje. Potok je menší, je to totiž už jen Zábrana, Hloučela zmizela v lesích vpravo. Nacházím vymletý břeh, kde je šířka nejmenší, a skáču. Po skoku zjišťuji, že jsem na ostrůvku. Hola, trosečník! Druhý díl překonávám po vratké kládě, kterou zde někdo položil přes tok. Situace se opakuje ještě dvakrát, tentokrát opět s plnokrevným broděním, horší je, že po výstupu z potoka mne čeká černé bahno. Rezignuju a jdu kousek naboso, poté si obouvám boty bez ponožek. Teprve na konci údolí, kdy už mám jistotu, že se cesta definitivně oddělila od potoka, si sedám pod velký dub a provádím úpravy. Které si vybrat ponožky, ty mokré nebo ty mokré? Do mokrých bot je to nakonec jedno. Chvíli přemýšlím, zda nakonec nebylo lepší se na všechno vykašlat a procházet vodu obutý, ale myšlenku zavrhuju, protože boty jsou sice promočené, ale asi tak, jako když vyždímáte prádlo, voda z nich necrčí, takže vlastně v pohodě.

Pokračování v 2. díle