Po Kapitánské cestě, ledové sochy u Kopřivné a kolem Karlova do Malé Morávky

Zdá se, že aktuální zima se přes občasné oteplení udržuje tu tradičnější podobu, alespoň tedy u nás na severovýchodě v Jeseníkách. V týdnu sice přišla obleva, naštěstí do soboty zase stačilo přituhnout a vzniklou ledovku trošku překryla vrstva čerstvého sněhu, byť celkem skromná (2–3 cm). Tentokrát míříme na trasu, kterou z valné části moc neznáme, byť se nejedná o nikdy nenavštívenou oblast, ale pořád se dá najít něco, co jsme na běžkách neprojeli.

Navázanými autobusovými spoji míjíme na exponované rozcestí Hvězda u Karlovy Studánky, ale nehodláme tentokrát použít kyvadlovou dopravu k Ovčárně, ale vydat se po lyžařských značkách, které patří do systému Jesenické lyžařské magistrály. Nástup na trasu je přímo v prostoru parkoviště, navíc pěkně poblíž restaurace stejného jména, jako celé místo – Hvězda. Z pochopitelně-nepochopitelných důvodů si můžeme poručit skromné občerstvení v podobě dodávané přes výdejní okénko, které ale zastupují dveře, protože okénko se tu asi k výdeji moc nehodí.

Lyžařská trasa je tu vedena po značení souběhu červené a modré lyžařské „speciálky“, tedy pásové značky s oranžovými kraji. Lesní cesty v této části Jeseníku mají různé pojmenování, a ta naše se jmenuje „Kapitánská“. Po kterém to důstojníkovi se cesta nazývá sice google nezmiňuje, ale to prozatím nehodláme zkoumat.

Mírně mrzne a mírně sněží, což značí, že dnes si nějakých dalekých výhledů neužijeme, ona většinou celá trasa prochází lesním porostem a ačkoliv i v Jeseníkách celkem mocně žere smrky lýkožrout, tady naštěstí se jeho činnost naštěstí příliš neprojevila. Zpočátku cesta stoupá vzhůru, ale jde o stoupání vcelku mírné a nenáročné. K prvnímu značenému rozcestí s názvem cesty (Kapitánská) překonáváme po 1 km zhruba převýšení 90 m a podobným tempem to vede dál. V tomto rozcestí se odpoutává červené lyžařské značení, dál nás tedy vede ta modrá.

Ta postupně obtáčí výběžky hor které podpírají druhou nejvyšší horu Jeseníků, Vysokou holi (1464), zhruba nejvyššího bodu dosahuje stoupání v ostřejší zatáčce v úžlabině který tvoří svah hlavního hřebene a pobočné hory Temná. Po oblevě tu vybublal k povrchu celkem vydatnější potůček, který tipuju, že by to mohl být ten Bělokamenný a pohled do mapy to nakonec i potvrzuje.

Občas potkáváme jiné běžkaře, i tady jedna paní svolí ke společnému focení, ale jinak je tu těch běžkařů celkem málo, vzhledem k faktu, že jsou prázdniny (sice omezené). Trasa je totiž velice příjemná a nenáročná, takže zejména pro méně zkušené (a že se jih letos vyklubalo) naprosto vyhovující.

Po několikametrovém sjezdíku následuje zhruba vrstevnicový úsek rozcestí Jelení cesta (tady je to pojmenování celkem jasné), a protože je u rozcestí pěkný přístřešek, poskytne nám náhradu za zavřené horské chaty. Vytopit si ale musíme jen vlastním teplem.

Pokračujeme poněkud svižnějším, ale celkem snadným sjezdem. Tentokrát se ta cesta nazývá podle rozcestí Jelení, končí tu i ta odpoutaná červená lyžařská značka, která vede vlastně o něco výše nad modrou LZ.

Sjezd pokračuje k odbočce s názvem Kmínkova cesta, následuje mírný kopeček přes výběžek Temné hory a následuje mírnější sjezd k úbočí hory Kopřivná. U jejího jihovýchodního výběžku je vrcholová stanice lanovka již poměrně známého lyžařského střediska. To je samozřejmě z určitých důvodů zavřené, naštěstí majitelé centra se alespoň snaží návštěvníkům hor trošku zpříjemnit (a něco i přivydělat). Běžkař, ale i pěší výletník (nebo skialpinista) se tak může pokochat ledovými sochami. Návštěvník se může i ohřát samozřejmě nealkoholickým punčem v ledovém baru (kdo má čím, může si ho i z vlastních zásob přitvrdit…).

Faktem je, že neexistuje smutnější pohled na opuštěnou sjezdovku, když je po čase skutečně pěkná zima. Jestli jsou vládní zákazy na místě si musí každý objasnit sám. Ale zřejmě každý lyžař (lhostejno zda sjezdař či běžkař) má na to asi vlastní názor, kde se ta skutečná nákaza nachází.

Ale pokračujme v krasojízdě, tedy sjezdu. Asi nejprudší úsek je od Kopřivné k rozcestí Pod Vápennou. Cesta je ale poměrně široká a i díky skromné nadílce sněhu se celkem dobře pluží.

Obracíme se k západu, tentokrát se zelenou lyžařskou značkou. Protože jsme přeci jen sjeli více níž, vystupuje na povrch více ledovka, úsek je ale víceméně vrstevnicový, nebo zpočátku mírně vzhůru. Lepší povrch je v místech, kde je okolní porost smíšený nebo listnatý, hustější smrky toho k zemi tolik nepropustí. Po ostré serpentině sjíždíme naštěstí tím listnatým úsekem k hornímu konci Karlova, přesněji k říčce Moravici, která sem teče z Velké kotliny, pokračujeme dál k areálu sjezdovky pod Kloboukem (a penzionu Zátiší). I přes lákavé cedule je tu okénko nefunkční. Přechází se tu silnice, takže běžky je nutno na chvíli sundat. Po okraji prohrnuté silničky pokračujeme k vodárně, kde uhýbá lyžařská značka vzhůru k Mravencovce, ale rovně pokračujeme z rozcestníku Pod Kloboukem k sjezdovce a dál neznačenou cestou kolem masivu Klobouku k napojení na další udržované trasy mezi Karlovem a Novou Vsí. Platí to k připojení magistrály s červenou a opět zelnou značkou v souběhu. To už je blízko k rozcestí Nad Karlovem. Tady jsme už byli vícekrát, vyjíždíme k okraji lesa k hlavním opuštěným sjezdovkám v Karlově pod Pradědem. Podél lesa míříme k první lanovce nad Roháčem, dál ke Karlovskému expresu a k obstarožní kotvě u Kazmarky. To už jsme v podstatě na hřebeni kopce v Javořinách, těsně pod horní stanicí Myšáku sjíždíme zprvu po okružní modré sjezdovce, ale dál po kraji lesa. V podstatě se jedná o pohodový sjezd, protentokrát je ovšem problém, že všechny kopce jsou dosti pošlapané od různých sáňkařů, bobistů a jiné pěší havěti, díky kterým je povrch poněkud neuspořádaný, takže s lehkými běžkami to poněkud háže.

Naštěstí i s občasným ponosem se dá sjezd absolvovat takřka na dohled ke křižovatce u Rychty v Malé Morávce, což je cíl naší výpravy. I časový rozvrh klapl tak akorát, abychom nemuseli U Kovárny (s funkčním oknem) postávat dlouho, čekajíce na autobus do Rýmařova.