Přes Králický Sněžník – Stříbrnice – Dolní Morava

Králický Sněžník, Grulicher Schneeberg nejnověji ještě Śnieżmik Kłodzki je pro obyvatele pomezí Čech, Kladska a Moravy (abecedně) horou natolik důležitou, že leckdy ji srovnáváme se Sněžkou nebo Pradědem, ač je ze jmenovaných nejnižší. Možná že to je i díky určité odlehlosti. I přes fakt, že v posledních letech se celé pohoří „Kraličáku“ dostalo do širší známosti, díky lunaparku (někdo říká Disneylandu) v Dolní Moravě. Samotná hora si naštěstí stále uchovává jistý pocit výjimečnosti.

Kamarádi se vrátili z dovolené a protože i autor neměl nijaké velké plány co s volnou sobotou, se celkem uchytila zmínka o výstupu na horu. Ostatně rok jsem na vrcholu nebyl. Ačkoliv někdy vylezu na vrchol i vícekrát do roka, loni byla pauza a protože jsem chtěl konečně více vyzkoumat jak funguje rozhledna, bylo rozhodnuto.

Scházíme se ráno na nádraží, protože pokud čas a podmínky dovolí, mělo by jít o jistý druh přechodu.

Přes menší zpoždění vlaku v Hanušovicích na nás ve Starém Městě čeká místní autobus, díky kterému máme i takovou malou projížďku samotným Staroměstskem (Kunčice, Seninka, Stříbrnice, tedy náš první cíl výstupu jsou až třetí v pořadí).

Neopomenout provést povinnostní zastávku u Kampů, raní pivko trošku zažene nutkavý pocit žízně, ostatně bude dnes celkem teplo (v horách je trošku chladněji). Klasicky vyrážíme bez nějakých variant po žluté TZ k okraji Stříbrnic k odbočce z asfaltové cesty na Návrší a k oblíbené chatě nás čeká vcelku strmý úsek kolem nepoužívané sjezdovky. No a protože je to před samotným vrcholem poslední stopa civilizace, neváháme pozřít další žejdlík piva i zde. Že si zde cení Prazdroje na 69 Kč už ani není nijak překvapující.

Od Návrší pokračujeme klasicky po lesní cestě, stále v doprovodu žlutého značení. Necelý kilometr má cesta asfaltový povrch, posléze se mění ve štěrkovanou lesní cestu. Bývaly doby, kdy okolí cesty bývalo poměrně odlesněné, ale časy se mění a lesní porost už výhledy na čas zakryl, pokud nepřijde nějaký vichr, nebo jiná pohroma, na dlouhou dobu budou výhledy zapomenuté. Zčásti tak panoramata může nahradit prohlídka okolní flóry (částečně fauny, tedy nějakého hmyzu).

Oproti výstupu na sjezdovce je přeci jen stoupání snesitelnější. Žluté značení končí u rozcestí Nad Adéliným pramenem, kde přebírá turisty značení červené a modré. Po ostřejší zatáčce u státní hranice chybí asi půl kilometr k rozcestí Pod Ludmilou, kde přeci jen nějaká vyhlídka zbývá. To už se blížíme k vrstevnicím s číslovkou 1200 a více, takže i les tu už roste pomaleji, takže těch průhledů je k dalšímu rozcestí, tedy Stříbrnické (kdysi Pod Sněžníkem) je o něco více. Navíc jsme již na území národní přírodní rezervace, kde je ochrana přírody přísnější, takže kolem je k vidění i více lesa pralesního vzhledu. Jen od vrcholu se ozývá hluk motorů, doufáme, že to není nějaký motokros…

Od sedélka nás čeká kratší odpočinkový úsek s povalovými chodníky (naštěstí se dá i vedle, je celkem sucho). Po nějakých 300 metrech cesta opět začíná nabírat strmější ráz a víceméně kamenitým povrchem stoupáme kolem rozcestníku Franciska. Těch 1220 m které tabulka uvádí je samozřejmě nesmysl, turisté z Jeseníků ale tuto chybu stále opakují, ve skutečnosti je to necelých 1260 m (asi to Davidovi řeknu).

Tím tedy i víme, že se blíží hranice lesa, která je na Sněžníku někde kolem 1350 m. V podstatě to platí o plošině kde stála zaniklá Lichtenštejnova chata. Konečně tak vidím i vyrovnané zbytky kamenů ze základů, které ochranáři vyrovnávali v letech 2021–22, kdy se zbouraly zbylé základy chaty. Slona naštěstí nikdo nezboural, takže dál tiše hledí někam na Staré Město, možná i šilhá k Pradědu a mnohé návštěvníky přiláká ke společné fotce. Na čas utichl výše zmíněný ruch, což byl zvuk motorových kos. Dobrovolníci tu žnou přerostlou trávu. Normálně by ji asi spásla, nějaká zvěř, ale Kraličák je natolik vyhledávaný turisty, že všechny jeleny, srnky a jiné vyplaší. Občas sem i prý z Jeseníků přijde nějaký ten kamzík, ale i ti zůstanou skrytí.

Celou dobu už samozřejmě dominuje výhledům k vrcholu stavba na vrcholu, které se dostalo nelichotivého přirovnání k jistému kuchyňskému přístroji (mixéru). Ještě před samotným vrcholem zastávka u pramene Moravy, což je ovšem původně jímka vodovodu k zaniklé chatě. Ale i díky tomu má „naše národní“ řeka důstojný počátek.

Nějaká stovka metrů prudšího výšlapu a pomalu jsme na vrcholové plošině. Louka je vskutku zčásti oplocená, aby se nesešlapala vzácná květena kolem. Nicméně asi by to chtělo hrazení provézt nějak důstojněji. Vrchol je samozřejmě dosti zaplněný, z polské strany se navíc konají nějaké závody, tak je předpolí u rozhledny u ozdobená reklamními vlajkami.

Nuže tedy na rozhlednu. Konstrukce je celkem bytelná a proč stavba připomíná mixér, je díky solárním panelům, které nabíjejí nějaké baterie pro osvětlení interiérů. Vrcholová plošina je otevřená, takže i profukuje (na Kraličáku fouká vítr 363 dní v roce). Oproti časům před rozhlednou není výhled o moc výraznější, pomineme-li fakt, že jsme o nějakých 30 m výš. Nutno podotknout, že daleké výhledy zakrývaly i mraky a letní opar. Takže se musíme tentokrát spokojit jen blízkými Jeseníky, Orlickými horami nebo horami Rychlebskými (včetně Gór Złotych, Bialskich, Bystrzyckich…).

Česově se držíme plánu, takže můžeme pokračovat, to znamená vrátit se do 1260 m a u Francisky odbočit na žlutou TZ. První metry jsou poměrně prudké kolem chaty Horské služby (té Francisky). Posléze se klesání mírní až následuje trasa vrstevnicová, dokonce mírně stoupající. Až před Sněžnou chatou se projeví mírnější stoupání, které pokračuje ostřeji k prudké zatáčce Ve Strži. Tam se pod kameny poněkud ukrývá potůček budoucí Moravy. Dodejme že značně kamenitý je i turistický chodník, takže se musí přeci jen opatrně. Sestupujeme dále svižně nad potůčkem Moravy, místy zavodněná pěšina naznačuje, že svahy Sněžníku sbírají více vod, díky čemu je z Moravy celkem brzy slušný potok. Asi po půl kilometru doráží turistická cesta k upravenější lesní cestě, tedy vysypané štěrkem, velké kameny a balvany mizí, takže může nasadit i svižnější tempo. Ostatně cesta ještě stále svižně klesá. Platí to až do dalšího rozcestí Pod Vilemínkou. V družné pohodě tu pospávají nějací znavení lidé pod dohledem smečky tažných psů. Podle všeho jsou psi celkem ostražití, jen pánové jsou po tahu.

Brzy jsem na lesní asfaltce, žlutá značka sice pokrčuje na levý břeh Moravy, ale nakonec jsme zůstali na cestě (červená cyklotrasa), aspoň si můžu lépe vyfotit peřejky Kopřivového potoka, Hluboký vodopád i vodopád Mléčného potoka, které jsou z asfaltky jaksi lépe vidět. Turista se musí jen trošku obrnit, protože cesta podle Moravy (z obou stran) ubíhá tak jaksi pomaleji, údolí se příliš nemění, ale na konci (nebo začátku) Dolní Moravy ho přivítá kromě zaplněného parkoviště (a zastávky busu) celkem normální bufet půjčovny sportovního vybavení (Rock-art), který oproti zařízením v Disneylandu působí tak nějak normálně.