Ramzová – Ostružná, Magistrálou, Milířem s Dalimilem a Jelymanem

Zas je ta aktuální zima (únor 2023) taková rozpačitá, že se ale v poslední víkend zase ohlásí studená fronta, provázená i sněžením je ovšem natolik příjemné, že vyrazit do hor je vlastně povinností. Ač tedy v oblasti okolo Paprsku (tedy Rychlebské hory) příliš neznámého terénu stěží objevím, provedu alespoň kombinaci některých vyzkoušených a známých tras.

Nasněžilo tedy vskutku dost, takže lyže se dají nasadit hned na Ramzové u nádraží a protože doufám, že raní svačinku stihnu v petříkovském Mázhauzu, nestavím se ani v chatě Ramzová. Na Větrolam sice není ráno stopa najetá, jen prošláplá, kupodivu spousta běžkařů jde po silničce pěšky, takže se i divím, protože díky slušné vrstvě prašanu (tak 20 cm) se dobře dojíždí i do Petříkova.

Podle vyjádření přítomného personálu jsem v Mázhauzu dnes první host (asi 3 minuty po desáté). Tradičně svačina s cibulí ochuceným sádlovým chlebem (a pěnivým mokem). Po nezbytné výměně informací z dorazivšími hosty. Do stopy, volím klasickou modrou značku (tedy magistrála na pravé údolí). Stopy jsou v neděli ráno čerstvě najeté, nejen kvůli faktu, že se dnes jede u Paprsku Jelyman, tedy jeden ze závodů seriálu SKI Tour. Noční sněžení dosti přilepšilo udržovaným tratím, které by asi jinak byly na hranici regulérnosti. Od Černého potoka dál po magistrále. Vše je slušně najeto, mírně sněží, takže musím oželet případné výhledy, kterých ovšem příliš cestou není, přeci je jen vše v lese.

Vcelku mírné stoupání je v podstatě na vrcholu u Císařské boudy, dál jde takřka o vrstevnicový úsek, jen o nějakých 30 m výš je asi po 2,5 km v rozcestí Rampa. Tady si musí běžkaři dávat pozor rekreační běžkař, protože po okruhu Pohádka vede část závodu a sjíždí sem tedy i závodníci, kteří mají přeci jen i vyšší tempo, oproti jiným. Občas se pak stane, že nějaký nedoslýchavý zcela nepostřehne hlasité volání „stopa“.

Od Rampy následuje kratší rovinka a a pak mírný sjezd k Palaši, tedy rozcestí, kam už je k Paprsku kousek. Za chatou přesněji poblíž kapličky je prostor startu a cíle, ozdobený spoustou reklamních slavobrán i zvýšeným počtem doprovodu závodníků, fotografů, kameramanů, novinářů a čumilů.

Kupodivu se mi daří stihnout dojezd vítězné ženy, tou je pro ročník 2023 Adéla Ročárková, kdysi Boudíková, poměrně známé jméno mezi našimi „laufařkami“.

Na dalšího vítěze tedy nečeká, raději na svačinku do restaurace. Plno je dost, ale naštěstí pár volných míst je. Však si taky u hotelu nově postavili další hospodu, tam je zázemí závodu.

Po občerstvení tedy stihnu i kus vyhlášení výsledků a pak dol po zelené TZ na Větrov. Rozhledna je sice v zimě zavřená, ale repliku králické rozhledny jsem ještě v zimě nenavštívil.

Objedu si tedy kolečko a dolů do Velkého Vrbna. Je to celkem slušný sjezd, což se mi úplně nepovedlo, při snaze zabrzdit v hlubším sněhu jsem se poněkud nabil.

No lyže zůstaly celé, jedna ruka skoro zdravá, druhá sice horší, ale drží. Dojíždím dolů k parkovišti a kolem lanovky bych měl najít stopu k okruhu Milíře. Přes louky je to poněkud do kopce, kolem nedostavěné nové lanovky k lesu.

Tam už je stoupání mírnější. V podstatě se objíždí údolí Vrbenského potoka o nějakých 100 výškových metrů níže, než se vine vrchní trasa magistrály.

I díky tomu musí okruh více objíždět svahy přilehlých vrcholů, tedy Trnové hory a Hřebeňáku. Trasa Milířů je značená zimním značením modré barvy. Nejvyšší místo této části je zhruba pod křižovatkou u Císařské boudy, načež se mírně klesá k odbočce lesní cesty (Milíře, cesta dolů k Olšance). Okruh opět stoupá po východním svahy Hřebeňáku, rozcestí Pod Hřebeňákem výstup ukončí. Ač mě tedy zlobila pochroumaná ruka, podle původního plánu odbočím na zelenou TZ k Ostružníku, ještě kus je upravená stopa, za vrcholem to rolbař otočil. Do vesnice už jen přírodní stopa přes sjezdovku Řetězárny a po louce v traverzech pod Stráž.

Přeci jen jsem se už na delší jízdu necítil, tak sjedu ke Continentelu a zbytek dojdu pěšky.