Ramzová – Paprsek – Kunčice

S půlkou února se nepřiplížilo, ale rovnou přihnalo jaro. Samozřejmě asi ne hned na stálo, ale na datum s číslem kolem 14. února je předpověď, která slibuje místy až stejně vysoké teploty přeci jen poněkud nadstandardní. A to ještě někdy v lednu meteorologové slibovali, že chladné počasí přinese právě únor a březen, je poznat, jak jsou dlouhodobé předpovědi ošidné.

Naštěstí v prvních měsících zimy napadalo sněhu tolik, že pokud do toho silně nezaprší, zůstane dosti zmrzlé vody na horách ještě dosti dlouho.

Vyrážíme od vlakové zastávky Ramzové klasicky smět Větrolam (červená TZ), to jest na Petříkov. Po ránu je sníh ještě ztuhlý, nicméně pohled na teploměr s 3° nad nulou naznačuje, že chladu se skutečně nemusíme obávat.

Sjezd do Petříkova je rovněž namrzlý a mezi smrčky je stopa vydřená, tak už je jednodušší běžky sundat a sejít pěšky. Samozřejmě v Petříkově jsou jen zbytky sněhu, spíše ledu, tak kráčíme i zde, nakonec beztak je hlavním úkolem navštívit Mázhaus na oblíbený chléb se sádlem, zejména pokud jsme ráno moc nesnídali.

Běžky nasadíme až na kraji lesa směr pravé údolí, tzn. modrá TZ. Tady končí, či začíná upravená trasa, ovšem upravená stopa je i nad Petříkovem, ovšem tím se běžkař připraví od návštěvy některé z tamějších hospod.

Stoupání údolím kolem vodního toku je naštěstí mírné a lišta na rolbě dokáže částečně rozrušit ztvrdlý povrch, který už je spíš ledem než sněhem. Navíc kdo umí a baví ho to, může zvolit techniku volného kroku, neboli bruslení, kde se běžka nemusí mazat stoupacím voskem. No i nám klasikům celkem běžka drží.

Od rozcestí Černý potok pokračujeme magistrálo, která už v těchto místech skutečně magistrálou je, širší lesní cesta umožňuje zdvojit šířku rolby, takže je tu prostor kolem 5–6 m. Ač je většina cesty v lese, díky několika mýtinám je možno pokochat se i výhledem na hřebeny Keprnické části Hrubého Jeseníku pod palbou slunečních paprsků.

Na Císařské boudě, tedy vlastně v křižovatce tras je tradičně větší zalidnění, protože kromě stopy z Petříkova sem přijíždějí i běžkaři z vedlejší Ostružné. Nuže ať si trošku odpočineme od zástupu lyžařů, odbočíme na zeleně značenou cestu, tzv. Kuncův chodník, jinak též součást jednoho z okruhů kolem Paprsku, konkrétně tomu zvanému Pohádka. V místě rozcestí s pojmenováním přístupové trasy se vlastně blížíme k nejvyšším vrcholům Rychlebských hor. Samotným nejvyšším bodem je nedaleký Smrk (1126), ale defakto stejně vysoká je nám bližší Travná hora, na jejímž úbočí prochází zmíněný chodník. Vrchol hory je totiž silně placatý a podobných kót by se na jejím temeni dalo najít zřejmě i víc.

Od rozcestí pokračujeme lyžařským značením v pokračujícím zeleném odstínu, což je vlastně část té pravé původní Pohádky. Okruhy v prostoru kolem chaty Paprsek vznikaly vlastně postupně i z iniciativy chataře Miloslava Míky a jeho spolupracovníků. V předminulé sezoně ale jejich značení pod svá křídla a do systému zahrnul i Klub českých turistů. Ostatní oblasti snad prominou, ale v Jeseníkách je to asi nejlepší oblast běžeckého lyžování.

Pohádka pokračuje na západ krátkou rovinkou a posléze táhlým sjezdem vcelku snesitelného klesání.

Ono se zas tak moc neklesne, konkrétně k magistrále k rozcestí Rampa, on ten kousek cesty z pohledu od magistrály skutečně rampu připomíná. O pár metrů dál je rozcestí U Trkače, tam se odbočuje ke státní hranici, po které se rovněž upravuje běžkařská stopa.

To jsme ale už na vrcholku před kratším sjezdem k Palaši (a Paprsku). Po čase tu jsme kdy je slunečno a viditelno, tak jen můžu vzpomínat na dobu, kdy byl vidět Králický Sněžník. Les už je tu natolik vzrostlý, že je patrný jen zasněžený vrcholek.

Na Paprsku, respektive všude kolem je narváno. Ani nezkoušíme restauraci v chatě, naštěstí je otevřen i vedlejší stan, kde si můžeme dát byť v omezené nabídce gulášovku (nebo čočkovou), místní proslulý borůvkový knedlík a pivo či limo. Vlastně to bohatě stačí. Na sluníčku je tak teplo, že se dá sedět i jen tak v tričku.

Velkou atrakcí zejména pro školní mládež je gigantická sněhová hromada, tu si asi nafoukali na teplejší jaro, prozatím ale složí jako obří skluzavka.

Na Paprsku nás opouští jeden člen výpravy (potřebuje být dříve v domově), pokračujeme ve dvou k Růžovce, neboli Růžové chatě. Jde o červenou TZ, od Paprsku jde o spíše rovinatý úsek, od chaty je to zprvu solidní sjezd, později už dosti prudký, navíc je to ve stínu, takže skoro ledovka. Kdo se už na to necítí, sundat lyže se doporučuje.

U Medvědí boudy je cítit, že v horských údolích je chladněji než na vrcholcích, tak jsou jen tak +2°.

Bývaly doby, kdy se od lovecké chaty jezdilo táhlým traverzem po pěšině šikmo pod východním úbočím hraniční hory Chlupěnkovec. Teď se jezdí cestou mírně nad Kunčickým potokem, od obnoveného Alojsova pramene se trasa prudce otočí do svahu a následuje poměrně výživný výstup na hřeben ke státní hranici.

Svou výškou kolem 980 m se hora naposledy přiblíží výšce 1000 m a dál už budeme jen klesat. V rozcestí Chlupěnkovec se dá odbočit a s polskou zelenou TZ po státní hranici pokračovat na Kladské sedlo, my ale pokračujeme červenou. Mírný sjezd nás přivádí k mýtině k bývalé lovecké chatě. Býval tu i turistický rozcestník (přesněji TIM) zvaný Zhořelá, ten už ztratil význam, taje informační místo zrušené. Nezrušený je ale naštěstí konečně výhled na majestát Králického Sněžníku. Je tady vidět až k polské Černé hoře (Czana Góra), kde je velké lyžařské středisko.

Lesem pokračujeme stále dolů k rozcestí Kunčická hora. Zde změníme značení (ne směr) na žlutou TZ. Ta sice vede v lese (v okraji), stopa je ale podle lesa po louce (pastvině). Už jde jen o sjezdy, bohužel sníh už ztrácí svou kvalitu díky prudkému sluníčku, takže jde už takřka kašovitou hmotu. Při nejhorším se ale dá traverzovat kolem stop.

V sedélku Krupná trasa přejíždí ze severozápadního úbočí na druhou stranu, tedy na východní až jihovýchodní. To už je vidět nejen na Kunčice a blízké Staré Město, ale i na horní stanici lanovky, kam směřuje strojová stopa.

Dřív by se dalo jezdit až k silnici do Květné a dál v polích až do Starého Města, tam už ale budou sněhové podmínky mizernější, tak dolů po sjezdovce, klidně i pěšky, jinak je to v rozbředlém sněhu na běžkách dosti záhul.

Vlastně jsem původně směřoval k místnímu autobusu z Kunčic, ale potkali jsme v hospůdce U Rumařů (pod lanovkou) známého, tak nakonec i s kratší návštěvou penzionu Junior (u dalších kamarádů a známých) jízda domů autem skoro stejně, jako by to bylo vlakem…