Skorošice – Špičák – Kovadlina – Smrk – Ramzová (Nýznerovskou a Hornolipovskou hornatinou)

Za nástupní místo popisované trasy můžeme považovat Skorošice, obec sousedící s městečkem Žulová. Sice jde o horský přechod a veřejná doprava zajíždí jen do středu vsi, ale popisovat celý průchod táhlou vsí nemá cenu, takže začneme hned pod kopcem, tedy u hájovny.

První stovky metrů se vinou po lesní cestě podél Skorošického potoka, po nějakých 300 m značená trasa odbočí podél jednoho z přítoků hlavního potoka již méně upravenou cestou, která se v závěru údolí zvedá prudčeji k pohraničnímu hřebenu. Závěrečný asi půlkilometr je dosti ostrý, protože i pohled do mapy prozradí, že vystoupat se musí kolmo do celkem hustých vrstevnic.

Až poslední metry před příchodem ke státní hranici se sklon příjemně mírní. Doposud náš výstup provázela červená pěší značka, u rozcestníku s názvem Špičák-rozcestí vyměníme červenou značku za žlutou, která bude naše kilometry provázet ve valné části další výpravy.

Samotné rozcestí nese název blízkého vrcholu, který je o necelých 60 m výš než dané rozcestí. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o kopec významný, není důvod ten necelý kilometr po pěšině absolvovat. Z vrcholu bohužel není nic vidět, ale potěšitelné je, že se tak dostaneme hned na jeden z nejvyšších vrcholů. V tomto případě jde o vrchol Nýznerovské hornatiny. Znalci poznají, že horstvo je pojmenováno podle Nýznerova, který je jinak znám díky vodopádům Stříbrného potoka, jinak známých jako Nýznerovské.

V širších souvislostech jde ale o část hornatiny Travenské, severní části Rychlebských hor a v tomto případě jde o nejvyšší horu i zbytku podpohoří. A přidám si jednu osobní vzpomínku, v dobách totalitních jsem jezdil do Skorošic na letní tábory a ty se jmenovaly podle hory Špičák 74,75 apod.

Ale vraťme se na hřebeny. Trasa směřuje podél státní hranice příjemným terénem povětšinou s mírnými sklony, zprvu mírně klesá, později stoupá k prvnímu postupovému výškovému bodu. Pomezný svými 921 m příliš nepřevyšuje prošlou trasu. Nadmořské výšky Rychlebských hor nemají naději převýšit horní hranici lesa, takže kdo by se těšil na nějaké daleké výhled, bude zklamán. Nicméně právě za Pomezným se dá na nějaké průhledy narazit, zejména směrem západním, tedy do polských částí pohoří. Ti říkají této části Rychlebských hor Góry Złote a těm kopcům za údolí řeky Góry Białskie (teče tam říčka Biała). Myslím, že se dá objevit vrchol Czarne Góry (lyžařské centrum u Králického Sněžníku), na jednom z kopců jsem zřejmě objevil i rozhlednu, to by mohla být Czernica.

Poněkud vyšší výstup nás čeká na následující Břidličný vrch, který věren svému názvu vskutku dekorují malé skalky, patrně z nějaké břidlice.

Delší sestup přivádí trasu do výrazného sedla Peklo. Právě sem stoupá od Nýznerova a zmíněných vodopádů turistická trasa modré barvy. Samotné sedlo je i oficiálním turistickým přechodem do Polska. Dnes je to celkem jedno, do ciziny na výjimky se dá přejít skoro kdekoli. Navíc podle podmínek ne vždy důsledně kráčíme po české straně (tedy po žluté TZ). Souběžně totiž vede zelená značka, která je polského původu. Tamní značkaři v podstatě přejali systém značení Klubu českých turistů. Rozdíl je ve tvaru. Naše značka správně vyvedená je čtvercová, polská obdélníková. V Polsku se navíc používá i barva černá.

Od sedla následuje poměrně náročný výšlap s převýšením přes 100 m. Cílem je výrazný vrch Kovadlina (Kowadło). Pro nás je to výrazný vrchol v severním konci Hornolipovké hornatiny, Poláci mají svůj vrchol zahrnutý do soustavy vrcholů Koruna Polska. Vybrané vrcholy jsou ty, kam vede značená trasa polského značení. Dál už totiž zelená značka hranici dlouho nesleduje a brzy schází do údolí k osadě Bielice.

Žluté značení pokračuje poněkud divokým sestupem v kamenitém terénu. Zvýšená opatrnost je na místě. Z necelých tisíce metrů slezeme skoro o sto metrů do opětně ploššího terénu. Nepatrný výstup vede k nevýraznému vrcholu Karkulka (925 m s polským protějškem Pasieczna 927 m). Příjemným faktem je aktuální lesní těžba, takže v současnosti je v této části hor poněkud více výhledů než doposud.

Máme tak i možnost se ohlédnout na část hor, kterou jsme absolvovali, případně i do údolí Białé.

Další část trasy se opět odehrává v lese. V podstatě od označení blízkého vrcholu Klínového už budeme dlouho stoupat. To dlouho je definováno vzdáleností přes dva kilometry a cílem je plošina nejvyšší hory Rychlebský hor, Smrku. Odbočku zelené TZ U Smrku spíš mineme (pokud se nezapíšeme do vrcholové knihy). Na dohled je totiž rozcestí Smrk-hraničník. Ačkoliv se nejedná přímo o hlavní vrchol, jde o významný bod na turistické mapě. Poněkud vyšší hraniční kámen naznačuje, že jsme na historické trojmezí Moravy, Slezska a Kladska. Vede sem několik značených i neznačených turistických tras, v zimě jde o křížení několika upravovaných tras. Zde vlastně opustíme žlutou značku. Mimoděk se mi tak i podařilo dokončit celý průběh trasy, která vede od Pomezí na Horní Lipovou a pokračuje k Smrku přes Lví horu.

Ještě nám zbývá dojít k nějaké dopravě. Tentokrát použijeme červené psaníčko. Místní značení vede přímo přes samotný hlavní vrchol Smrku, ačkoliv jestli je to ten skutečný vrchol je otázkou. Hora je značně plochá, takže podobných kót by se tu asi našlo i víc.

Trasa v podstatě vede po zemské hranici, tedy mezi Moravou na jihu a Slezskem na severu. Můžeme to odhadnout i podle občasných starších hraničních kamenů. Moravskou stranu prozradí iniciály FL (Franz Liechtenstein), BB patří německému termínu Breslau Bischop (biskupství Vratislavské).

Brzy míjíme neznačenou odbočku k Lesnímu baru a menší klesání trvá až k vrcholu Klínový. Až odtud totiž pěšina daleko prudším sklonem míří k Ramzovskému sedlu. Na konci čeká známá horská chata a vlaková zastávka.