Středem Orlických hor – Mladkov, Adam, Zemská brána, Hanička, Anna a přes Neratov zpět

Abych tak řekl, na první letní den jsem si chtěl naordinovat nějakou speciální vyjížďku. Sice by to šlo někam k nám do okolí, teď myslím na hory, tedy do Jeseníků, ale nevím proč, víc mě to táhne na západ. No a západně máme Orlické hory. Původně jsem uvažoval dokonce o brzkém raním vstávání, že bych jel do Třebové (České) a tam si počkal na cyklobus na Šerlich, ale to se mi už zas tak nechtělo, tak nakonec volím skromnější variantu vlakem do Dolní Lipky a odtamtud se dostanu taky do Orliček, sice ne do těch nejvyšších poloh, spíš toho středu, který ještě nemá těch 1000 nadmořských metrů (chybí 8).

Přiblížení do začátku místa popisu je jednoduché po silnici 43 k Lichkovu, dál kousek druhotřídkou 312, přes Lichkov cyklotrasou zelené barvy 4077, která šikovně sleduje údolíčko Tiché Orlice (a železniční trať). Vlastně kromě 500 m šotoliny je to asfaltečka, kterou někdy jezdím i s opatrností na silničce (kole), dnes mám horáka tak to prosvištím svižněji, nicméně neopomenu zastavit u zajímavé Mariánské skály.

To už je Mladkov na dohled, na náměstíčku (vlastně návsi) je celkem živo, chystá se tu nějaký běh na Suchý vrch. Protože místní bufet má ještě zavřeno hned pokračuju do kopce. Do Petroviček se klikatí silnička s číslem 311, je to taková ta pohraniční cesta, poměrně kvalitní, která před časem prošla vcelku důkladnou opravou a stále si udržuje slušný vzhled i povrch. Protože je to páteřní cesta této části Orlických hor, je po ni vyznačeno několik cyklotras, silničních i terénních a silnici s různými zkratkami i doprovází červená turistická Jiráskova cesta, která je vlastně hlavní hřebenovka celých Orliček. Kratší zastávku k výhledu si udělám na hraničním přechodu nad Kamienczykem a minu i odbočku na Adam, s výhledem, že se zastavím někde v bližší destinaci. České Petrovice jsem ani tak nemyslel, spíš až dole u Divoké Orlice. Ovšem takový Čihák má ještě zavřeno (nicméně paní mě alespoň prodala turistickou vizitku).

Nevýhodou jinak pěkné silnice je fakt že z nastoupaných více než 200 m zase o těch 200 m klesnu na Zemskou bránu. Ono je to jinak moc parádní místo, kde dosud Divoká Orlice přestává být pohraniční řekou (spíš říčkou) a vstupuje kaňonovitou soutěskou do českého vnitrozemí. Řeku zde překonává krásný obloukový most ze začátku 20. století, který je jednou z ikon Orlických hor a vcelku právem je (spolu s blízkým údolím) pravidlenou zastávkou kolemjedoucích i jdoucích.

Po náležitém vykochání objíždím silničkou k blízké Orlické Rampušákově chatě (po tom Rampušákovi je v celých horách pojmenováno daleko víc chat a hospod, možná i víc než mají v Krkonoších těch Rýbrcoulových. Chata je ale taky zavřená, navíc inzerují svatbu, takže další občerstvení je v nedohlednu, tak se musím spokojit se šťávou v bidonu. Dál totiž dlouho žádná civilizace nehrozí.

Od chaty se zase poněkud sjede k lesní silničce, která se vine poněkud pod hřebenem poněkud stranou Jiráskovy cesty, která jde přes hřeben. Výhodou je fakt, že zatímco přes Adam přejíždí cesta poměrně znatelnými převýšeními, tady stoupá spíš líně ale neustále. Za přejetím silničky nad Bartošovicemi se už objeví na počítadle GPS výška přes 600 m a stále narůstá. U předního kopce zase cyklotrasa (4071,4074) opět trasuje spolu s pěší červenou. Tím pádem se objevují u cesty další a další bunkry. Od kategorie malých řopíků po celkem mohutnější pěchotní sruby. Tato část Orlických hor byla ve třicátých letech minulého století poměrně silně zabetonovaná, kdy se očekával útok právě z této části tehdy sousedního Německa.

V blízkosti Panského Pole je už několik bunkrů ve stadiu opravenosti, inu je už blízko pevnost Hanička, kde si dávají dostaveníčko různí vyznavači vojenské historii.

V družném hovoru je u bunkru Na Holém voják Rudé armády s příslušníkem Waffen SS společně popíjejí různé alkoholické nápoje, převážně různé Božkovy. Jestliže trasu od Orlické chaty na Panské Pole vlastně moc neznám, tady už se celkem vyznám díky poměrně častým běžkařským zájezdům z posledních zim.

K odbočce do vstupu na Haničku je kousek poměrně slušného stoupání a v místním bufetu si konečně dopřeju něco jiného než už poměrně teplou šťávu z cykloláhve.

Brzy se přiřítí i vcelku početná skupina cyklistů, jsou to borci někde od Letohradu nebo Ústí (nad Orlicí), jim jezdí cyklobus na Šerlich daleko dřív než u nás v Jeseníkách a jízda přes hřeben je značně pohodlná.

Poměrně pohodlná je i další jízda do kopce. Ač se tedy stále tras zvedá, nejsou tu žádné větší trháky, snad poslední po významové odbočce k rozhledně na Anenském vrchu. Tady dosahuju tedy vrcholu dne. Kopec má výšku 992 m a díky 17 m vysoké rozhledně se tak dostanu přes tisícovku. Oproti relativně podmračenému ránu se vcelku vyčasilo, sice vzdálené vrcholky a města zas tak patrné nesjou, ale bližší okolí je celkem přijatelně viditelné.

Rozhledna přeci jen nevýhodu má, těch 17 m není nic moc a strana, kde by měl být viděn Kraličák už je dosti zakrytá vrcholky stromů.

Dolů k Mezivrší je zas kolem cesty pár bunkrů, největší a nejopravenější je pěchotní srub Průsek. V samotném Mezivrší dojíždím k silnici. V zimě (ale i v létě) tu parkuje dost aut, výletníci si tu usnadňují výstup na hory. Je tu čerstvě zplanýrovaná pláň, zřejmě budoucí větší parkoviště, zvlášť v zimě to tu bývá dosti zasekané a tím i neprůjezdné. Silnička k Černé Vodě (žlutá cyklo 4075) je vybroušená a zcela evidentně se koná celkem velká rekonstrukce (mosty apod). Dole dokonce musím objíždět nějaké bagry.

Tím jsem se dostal zpět ke zmiňované silnici 311, která mě povede zpět k návratu. Je to i páteřní silniční cyklotrasa č. 22. Kolem cesty nebo poblíž je zase o něco více penzionů a hospod (Černá Voda, Nová Ves, Podlesí), ale asi moc nepřekvapím, když plánuju zastávku až v Neratově. V kostele zase přibyla novinka v podobě vstupu do věží a po lávce pod střechu poutního kostela. Další novinkou je zdejší minipivovar, kde se rovněž musím podívat, co se točí. O víkendu je v celém Neratově dosti plno, zdá se že záměr oživit polozapomenutý kout země se skutečně vyvedl.

Když už jsem na odjezdu, přijíždí krásný kabriolet Laurin a Klement, tak můžu jen zaplakat, že už mám schovaný foťák. Cestou potkávám pár dalších veteránů, mají nějakou orientační jízdu.

Naštěstí pár veteránů včetně policejního Wartburgu postává u blízké Vrchní Orlice, kde mají taky takový polorozbitý kostel.

V těchto končinách již silnice silně sleduje Divokou Orlici (občas se tedy vzdálí v mírném kopci), ale od Bartošovic se pevně drží řeky až k Zemské bráně.

Původně jsem sice myslel na jinou variantu zpáteční cesty, ale nakonec i kvůli času volím již projetou cestu na Čihák (s povinnou zastávkou) a tentokrát si dám pauzu i nahoře na Adamu abych se porozhlédl po širokém předělu Mladkovského sedla, které odděluje Orlické hory od východních hor Jeseníků, tedy Králického Sněžníku a Hanušovické vrchoviny.