Stříbrnice – Králický Sněžník (i s hospodou)

Třetí nejvyšší pohoří naší země je v posledních letech čím dál více v centru pozornosti turistů zejména díky masivním investicím, které z poněkud ospalé podhorské obce Dolní Morava učinilo vyhledávané centrum cestovního ruchu. Nutno podotknout, že rozvoj této lokality masivně podporuje Pardubický kraj. Snad v touze vyrovnat se svému tradičnímu rivalu, tedy Hradeckému kraji, který má na svém území všechna velká centra v Krkonoších, chtějí mít i „perníkáři“ svůj Špindl.

Málokdo si ale vzpomene, že vlastně trošku využívají dárku, který paradoxně české kraje obdržely na úkor nás moraváků. Většina atrakcí ve středisku je vlastně na historickém území Moravy, totiž na levém břehu Moravy, tedy na území původní obce Velká Morava. Samotná řeka tvoří historickou zemskou hranici. Na pravém břehu se pak rozkládá samotná Dolní Morava a pod horou Klepáč Horní Morava.

Tomu všemu pak vévodí majestátná hora Králický Sněžník, která dala jméno i celému pohoří. Samozřejmě, že Dolní Morava je dnes hlavním východištěm k túrám na vrchol této magické hory. Nicméně k vrcholu se vydáváme i z naší „moravské“ strany. Jedním z nich jsou Stříbrnice u Starého Města pod Sněžníkem. Díky dobré dostupnosti (automobilistům, zajíždí sem i místní autobusy) jde vlastně o nejkratší výstup turistickými značenými trasami. Do Stříbrnic lze mj. dorazit například i modrou TZ od Starého Města (jak se nakonec často na Kraličák chodí), ale pokračujme rovnou ze Stříbrnic, protože tam začíná skutečný výstup k hoře. Rozcestí s vyznačeným směrem najdme jednoduše u místního kostelíku. První stovky metrů pokračují ke konci vesnice po asfaltce, ta by nás sice rovněž vyvedla požadovaným směrem, nicméně řídíme se žlutou pěší značkou, která na kraji lesa odbočí přes potok přímo k úpatí sjezdovky pod chatou Návrší. Původní chata U Salašních bud je dnes víceméně osamoceným objektem, ale dřívější Stříbrnice bývaly daleko rozlehlejší a louky či políčka se rozkládaly daleko výše než dnes. Výstup víceméně obtáčí sjezdovou trať. Chata je nejbližší poslední hospodou po Kraličákem z naší strany, takže není divu, že se zde staví dost turistů. Díky nezarostlé sjezdovce jsou od chaty pěkné výhledy na krajinu pod Sněžníkem i nedaleké hřebeny Hrubého Jeseníku.

Pohodlnou lesní cestou s ještě stále se žlutým značením pokračujeme nad údolím Stříbrnického potoka k rozcestí Nad Adéliným pramenem (to je pramen zmíněného potoka). Upravený vodní zdroj je nedaleko, nějakých 300 m (pro zvědavé).

Samotný výstup pokračuje dál rovně v doprovodu červené a modré značky. Brzy se trasa přiblíží k serpentině u státní hranici s Polskem. Kdo by chtěl, může zkusit zelenou polskou značku, ta je vedená přímo po hranici, tedy kratší, ovšem prudší výstup.

Naše značení sleduje přeci jen příjemnější trasu po lesní cestě k další serpentině. Nová žlutá pěší značka se odpojí v novém směru k lovecké chatě Ludmila, červená i modrá značka pak dorazí do sedla pod Králickým Sněžníkem, které se dnes podle blízkého vrcholu značí jako Stříbrnická.

Ještě nás čekají asi dva kilometry do kopce. Kratší rovný úsek mine chatu horské služby. Ta nese název Franciska. Stejně se nazývá i následující rozcestí, kde se připojuje značka od Dolní Moravy, chcete-li od Vilemíny. Dnes je tato trasa poněkud odkloněná, chodívalo se dřív přímo kolem zárodečného potůčku budoucí Moravy, tedy do lavinového svahu. Dnešní trasa nejdřív překoná horní hranici lesa nedaleko pozůstatku základů bývalé Liechtenštejnovy chaty. Výška místa již převyšuje extrémní polohu nad 1300 metrů nad mořem. Tvrdé podmínky a minimální údržba v éře socialistického hospodaření způsobily zánik chaty na počátku 70. let minulého století. Kromě zděných základů ale na plošině u chaty dodnes stojí nekorunovaný král pohoří – soška slůněte.

Téměř vrstevnicový pěšina pokračuje k další atrakci hory, tedy upravenému prameni Moravy. Hlavní zdroj je ukryt ve zděném sklípku, pod ním vytéká z trubky budoucí „veletok“.

Tyčové značení nás vyvede na vrcholovou plošinu hory. Největším objektem u vrcholu jsou zbytky kamenné rozhledny. Ta stála na dnešním polském, původně německém (ovšem kdysi i českém) území Kladska. Poláci se ovšem o Vilémovu věž (podle německého císaře) starali stejně jako Češi, takže musela být odstřelena na podzim roku 1973 (autor ji ještě jako desetiletý viděl stát).

V současnosti naši sousedé připravují stavbu nové rozhledny, tak doufejme, že bude dostatečně bytelná a její osud bude veselejší.

V současnosti tedy na vrcholu žádný hostinec není, kdo by ovšem zatoužil, může sestoupit dál podél hranice a po polské zelené značce (odbočka je nad Vlaštovčími kameny) dorazí k chatě Na Śnieżniku, je to sice o nějakých 200 m níže pod vrcholem, ale snad i díky chráněné poloze v lesem chata vydržela. Technicky vzato, měli bychom mít sebou nějaké doklady, ale hlavně nějaké złoto. Na chatě sice vezmou i koruny, ale pak vás třebas lahváč přijde nejméně na 50,- Kč (drobné nevrací, ve zlotých je to lacinější).

Záměrně nepopisuju zpáteční trasu, bo tuto jsme ondy absolvovali zpět téměř identicky (byli jsme ve Stříbrnicích chatovat).