Tentokrát do Rokytnice (přejezd Orlických hor 2019)

Nezaujatý čtenář by si řekl, když už jedete jednu trasu potřetí během několika (přesněji 4) let, nic zvláštního už vás nepřekvapí. Nicméně omyl se klidně projeví. Přiznám se, že hlavní hřeben Orlických hor už mám na běžkách projetý vícekrát, takže když jsem dostal pozvánku CK Praděd k dalšímu ročníku přejezdu ze Šerlichu na Panské Pole (tedy tak říkajíc k Haničce), nijak zvláště mě to nelákalo, už jen kvůli faktu, že loňský ročník se vydařil zejména díky přísunu čerstvého sněhu i postupně vykukujícímu sluníčku.

Nicméně někteří příslušníci naší party, kteří se vloni neúčastnili projevili zvýšený zájem se do Orliček podívat, musel jsem podlehnout, už jen proto, že se s Valnohovými (majitelé cestovky) přeneseně trošku znám a vím jak takový zájezd narychlo objednat.

Tradiční odjezd autobusu je od šumperského Penny, méně tradiční je však cesta na Šerlich. Prozatím se vždycky jezdilo od nás nejkratší trasou přes Orlické Záhoří, ale tentokrát se řidiči (dva busy) rozhodli pro delší, zřejmě jistější trasu přes Suchý vrch (tedy už tam dosti hromada sněhu) ale dál po jedenáctce (Jablonné n. Orl., Žamberk, Vamberk), poněkud jsme na to hleděli s nedůvěrou, dokonce někteří vtipálkové prohlašovali, že jsme nastoupili do špatného busu a jede se do Prahy. Ve Vamberku ovšem přišla změna, Rychnov už zas tak na Prahu není. Řidič nás trošku povozil před Solnicí, kde příliš brzy odbočil doprava, tak jsme si mohli v detailu prohlédnout nový závod Škodovky v Kvasinách. Napodruhé se už trefil lépe (v Solnici se musí odbočit až ve městě), jak už jedeme Skuhrovem (nad Bělou), je jisté, že směřujeme správně do Deštného. Tak jsme si mohli už za světla vychutnávat kaňonovité údolí říčky Bělé, kde jsem se zalíbením pozoroval řadu skalních výchozů s pomyšlením, jak by se tu líbilo jednomu turistovi ze Zlína.

Ona už silnička do Deštného je taková užší, tak občas vznikla zácpa s protijedoucími vozidly, doprav je regulovaná i v Deštném, ani ne tak kvůli množství vozidel (na to jsou tu i zvyklí), ale díky množství sněhu, které zužuje jak komunikace tak i různé parkovací plochy. Inu ladovská zima (po létech). Nahoru už autobus celkem dorazí a po kratší zastávce se daří i zajet na parkoviště, kde vysedáme cca o 45 minut později než obvykle.

Ovšem až na některé výjímky většina výletníku nejdřív vyběhne (vyjde) na opačnou stranu, tedy na Masaryčku, přesněji do Masarykovy turistické chaty na Šerlichu. Ne každý den svačíte v národní kulturní památce.

Přesto se snažíme dobu pobytu zkrátit, takže v mezích možností nějaké to pivko (Primátor), případně polévku a rychle zpět, tedy k východišti na běžkařskou stopu. Loni jsme tu byli během startu Orlického maratonu, teď tu máme volno, i přes to ale tradičně vybíhá do stopy spousta dalších běžkařů, nejen z našich autobusů.

Je jasné, že dnes si žádné výhledy a panoramata neužijeme, dle předpovědi bude pořád zataženo a sněžení. Paradoxně v létě, kdyby pršelo bysme asi seděli doma (nebo v hospodě), v zimě to tak neplatí. Naštěstí sněží spíš mírně a pokud fouká spíše do zad a z často jsme i kryti hřebenem.

Jedme normálně po červené, tedy jak se říká bunkrovce (nebo kdo chce tak Jiráskově cestě). Sice jsem uvažoval o variantní trase ze druhé serpentiny pod Malou Deštnou se dá jet po západním úbočí. Tam je ale stopa zafoukaná a holky bych tam asi nedostal. Tak jedeme po východní straně. Pamatuju i doby, kdy tu nerostl les, tak byl výhled na celé Orlické Záhoří, teď už ale porost značně povyrostl. No a přes mrak toho beztak moc neuvidíme. Výhodou Orlickýh hor je, že jejich absolutní výška jen o něco převyšuje 1000 m a hřebenovka není moc členitá.

U bufetu pod Velkou Deštnou se stavíme jen tak z povinnosti, občerstvení se vezeme beztak vlastní. K rozcestí Pod Jelenkou je první rychlejší sjezd něco kolem půl kilometru, pak se to mírně zvedá, po čase klesá Pod Homoli. Protože počasí neslibuje žádný zážitek, vedu běžkaře doleva na východní úbočí hřebenu homole a Tetřevu. Kdyby bylo hezky, chtěl bych se podívat na Kunštátskou kapli, ale teď to nemá cenu. Tato část trasy není tak členitá jako bunkrovka na západní straně. Kilometrově je to podobné a nakonec se obě trasy spojí na Pěticestí. Tam je další orlickohorský běžkařský bufet. Tradičně je tu i dosti plno, z výše uvedených důvodů, pozřeme část vlastních zásob. Loni jsme pokračovali přírodní stopou přes Komáří vrch, ale na dotaz jestli vyšlapanou nebo strojovou holky nekompromisně strojovou. On je z Pěticestí po bunkrovce takový sešup, ale s letošními vrstvami prašanu to jede tak akorát. Znamená to sice delší výstup k Mezivrší, ale stoupání je mírné dekorované zasněženými krajkami okolních listnáčů (převážně buků).

Na Mezivrší je relativně méně automobilistů, při návalu sněhu si sem každý netroufne a navíc se dá obstojně běžkovat i níže (v Orlickém Záhoří mají např. běžecký okruh, tři děvčata z našeho busu jela dokonce do Neratova – nebyly na Masaryčce).

Za silnicí je to na Mezivrší (vrchol) je to takový polokopec, až jsem se bál, že jsem přehlídl kvůli sněhu pěchotní srub (Průsek), a ještě poslední „větší“ kopeček pod Anenský vrch. O rozhledně ani nemá cenu uvažovat. Takže krátký sjezd, rovina, delší sjezd v zatáčkách, to už projíždíme kolem objektů Tvrze Hanička. Když jsme tu byli v obdobné výpravě před čtyřmi léty, na Panské Pole byla ledovka, to teď nehrozí, dojezd v absolutní pohodě.

Už na počátku jsem považoval za nutné dojet do Rokytnice. Při zmíněné první výpravě to nepřicházelo v úvahu, loni už někteří jeli (ale na Panském Poli občas už lezla tráva). Letos jsou ovšem sněhové podmínky luxusní. Jen Alča s Editou už toho mají dost, tak využijí přistavený autobus‚ byl poněkud zapadlý, tak řidiči museli trošku kopat, naštěstí úspěšně).

My zbylí tři (ale i spousta jiných běžkařů) pokračujeme dál. Lyžařská stopa zprvu sleduje silničku do Horní a Prostřední i celé Rokytnice), pak se mezi v polích spouští k modré TZ. Nepatrné převýšení následuje alejí ke kótě Polův kopec. Jak padá sníh, tak přesně netušíme, jedeme-li správnou stopou, jak se ale u lesíku objeví horní stanice lyžařského vleku, víme, že jsme u cíle. Lyžařský svah tu není nikterak krkolomný a i díky hromadě čerstvého sněhu i běžkař nemá problém sjet až dolů. Na běžkách vyjedeme až ke kostelu, tedy k náměstí, kde je za rohem stylový penzion a restaurant U Rampušáka, kde ztracenou energii doplníme zvěřinovými specialitami.