Vysoké nad Jizerou - Semily přes Bozkov

To se to tak zase jednou seběhlo. Touha po vyčištění hlavy v přírodě na straně jedné, prací zdevastované tělo pohybu téměř neschopné na straně druhé a k tomu na první listopadový víkend hlášené sice sluníčko, ale taky čerstvý a studený vítr od severovýchodu. Teda jako, přátelé, nevím, jak vy, ale vítr rád fakt nemám.  Klidně ať prší, mrholí, sněží nebo mrzne, to je mi jedno, ale zkrátka vítr nebrat. Větry snesu tak maximálně svoje. Čímž bylo nutno vymyslet trasu, aby byla pohodlná, nejlépe převážně z kopce, tak maximálně do 15 km, přitom směřovala ideálně k jihozápadu a pokud možno končila osvědčenou hospůdkou s možností opožděného oběda. Chvilku to dalo, ale tu trasu jsem našel a naprosto nás uspokojila.

Do Vysokého nad Jizerou jezdí autobusů dost, není tedy problém se tam dostat. My jsme jeli od vlaku ze Semil a už sama cesta téměř neustále do kopce dávala tušit, že při pěší túře zpět do Semil se zdoláváním stoupání nejspíš moc nezapotíme. Taky že ne. Sice hned za Vysokým, když se z náměstí vydáme po modré TZ musíme zvládnout dva na mapě uvedené vrcholy Barejtův kopec a Buč, ale oba jsou proti náměstí výše asi o 2 metry… No, to jsem je trochu podcenil, každopádně to stoupání ale v nohách ani na dechu nijak nepoznáte. Co ale poznáte, jsou výhledy na okolní kopečky a v případě nezamlžených obzorů i na Krkonoše. Z Buče pak přijde i první znatelný sestup do Roztok u Semil. Mimochodem, při tom sestupu se prochází kousek lesem, tak 100 metrů. Šli jsme ho asi 20 minut. Důvod? Batoh plný hub. 4. listopadu dost nečekané. Lesem se prochází i v dalších úsecích, ale tam už nic. Jen tady pod Bučí (nebo Bučem?).

V Roztokách se moc dlouho nezdržíme. Dále si budeme všímat modrých značek a dále budeme klesat do údolí říčky s úžasným jménem Vošmenda. U říčky je rozcestí, od naší modré odbočuje jednak její významová značka k bývalému železnorudnému lomu a jednak zelená značka do přírodní rezervace Údolí Vošmendy, kterou je možné si trasu poněkud prodloužit a zatraktivnit o pár jeskyněk, vývěrů a dalších krasových jevů. Po modré nás ale čeká přece jen krátký výstup do kopce, abychom došli do Bozkova. Zde jsou hlavní atrakcí samozřejmě dolomitové jeskyně, k nim je ale nutné si poněkud zajít.

Z Bozkova dále nás už bude provázet značka žlutá. Ta nás nejprve svede dolů do Podbozkova, aby nás pak potvora nechala funět krpál k Sejkorské kapličce. Teda on to zase až tak hrozný kopec není, ale když je člověk znaven životem… Do Semil odtud vedou značky hned dvě, modrá a žlutá. K rozcestí Na Cimbále jdou společně, až tady se rozdělují. Zvolili jsme modrou, ta přece jen vede víc přírodou (a pěknou) než městem. Do civilizace se dostává v blízkosti zámku (bohužel nepřístupného). Přijdeme k hotelu a restauraci Obecní dům, to bylo to místo našeho pozdního oběda. Vaří tam dobře a měli tam i sympatickou servírku. Kousek odtud je pak Riegrovo náměstí s infocentrem a hlavním semilským rozcestníkem. Zde se dovíte, že chcete-li na autobus nebo vlak, dovede vás tam přes město žlutá značka. A jen tak mezi námi, asi 150 metrů za mostem přes Jizeru je cukrárna a tam to po 14 ušlých kilometrech taky není vůbec špatný… A k vlaku už to pak je jen pár kroků.