Z Gräfenberku do Frýdberku – Krajem vody a kamene
Trasy • Pěší trasa • Střední náročnost
Lázně Jeseník – konečná bus | Asfalt | 0,0 km | ||
Přes Jižní svah | ||||
U Mnicha | Asfalt | 0,7 km | ||
Rozcestí tras k Priessnitzovu prameni a k Pomezí | ||||
Enhuberův hrob | Šotolina | 1,1 km | ||
Po naučné stezce k Hydropatickým skalám | ||||
Jitřní pramen | Šotolina | 1,7 km | ||
Centrální rozcestí tras kolem Studničního vrchu (modrá, zelená i žlutá do různých směrů) | ||||
Nad večerním pramenem | Šotolina | 2,1 km | ||
Odbočka modré TZ | ||||
Ripperův kámen | Šotolina | 3,7 km | ||
Rozcestí turistických tras (modrá od Medvědího kamene, žlutá ze Studničního vrchu) | ||||
Pod Sokolím | Šotolina | 5,1 km | ||
Rozcestí s cyklorasami | ||||
Mariánský pramen | Šotolina | 5,7 km | ||
Stěna z lomového kamene s pramenem ve výklenku, kolem projíždí cyklisté na Rychlebské traily | ||||
Prudký potok | Asfalt | 6,7 km | ||
Pokračujeme po lesní asfaltce ke kraji lesa | ||||
Staré Podhradí hájenka | Šotolina | 7,0 km | ||
Po kraji lesa loukou a remízky | ||||
Hradisko rozcestí | Šotolina | 7,9 km | ||
Příchod zelené značky, výstup ke zřícenině | ||||
Kaltenštejn | Šotolina | 8,1 km | ||
Pozůstataky hradu z 13. století | ||||
Občerstvení | Asfalt | 9,7 km | ||
Chlastánek byl ale zavřený | ||||
Rampa | Šotolina | 10,1 km | ||
Opuštěný lom s výraznou skalní stěnou, vyhledávané místo ke koupání a slunění | ||||
Černá Voda - lomy | Šotolina | 10,4 km | ||
Trasa přechází na zaniklou železniční vlečku | ||||
Žulová žst. | Asfalt | 13,5 km | ||
Nádraží Žulová |
Nejdříve trošku překladu, Gräfenberk je návrší nad Jeseníkem (tedy Frývaldovem) s vodoléčebnými lázněmi, založenými Vincenzem Priessnitzem. Frýdberk je dřívější hrad (udělali z něj kostel) a později městečko, kterému dnes říkáme Žulová.
To by na úvod stačilo a můžeme rovnou na cestu. Výhodou je, že do lázní jezdí místní bus, takže z toho Jeseníku nemusíme stoupat nepříjemných 200 výškových metrů a začneme hned u centrálního rozcestníku na konečné. Pro tentokrát zvolíme červenou pěší TZ a až na drobné odchylky se jí budeme držet až do cíle.
Sice se jen na začátku odkloníme od značky, protože přeci jen výstup Jižním svahem s díly Jana Šimka, Cestou života z let 1980–85 je tak pohledově zajímavější. Paradoxně hned na začátku máme trošku toho kamene, ačkoliv další úsek by měl být spíš ten vodnatější. Dál zmírníme stoupání po asfaltové cestě, která nás vede k rozcestí U Mnicha a pak k Enhuberovu pomníku (důstojník, který tu nešťastně zahynul). A aby toho kamení nebylo málo, můžeme se zde na chvíli ze značky odchýlit po naučné stezce k Hydropatickým skalám. Pojem skály je ovšem poněkud přehnaný, jde o skalní výchoz tak maximálně 3 m vysoký, kdysi na něm býval děkovný nápis.
Pak se už opět vracíme k průběhu červené značky. Od lázní se nám cesta stále zvedá, takže jsme překonali na necelých dvou kilometrech nějakých 170 m k Jitřnímu prameni tedy stejnojmennému rozcestí. Dál už nás provází původní červená, z části v souběhu s modrou.
První vodní zdroj s pomníkem je ale pramen Večerní (jak jej pojmenovala názvoslovná komise po válce). U dalšího rozcestí (Nad večerním pramenem) nás modrá opustí, ale stále nás provází trasa naučné stezky Živé vody, která je ve vyšších polohách možnou alternativou k červené trase a právě tam se dá objevit řada dalších pramenů s pomníčky (Čeňkův, Meklenburský, Finský).
Blízko naší trasy je poblíž lesní chaty upravený pramen Kamenice (asi 10 od kraje lesa).
Kousek za zmíněným Čeňkovým pramenem červená značka krátí úsek se serpentinou a vrátí se k lesní cestě v rozcestí lesních cest, které střeží už poměrně dlouho dřevěný černokněžník Salamandr. Pokud při orientaci používáme mobil a mapy.cz, jsou některá místa označená jako vyhlídky, na to můžeme v klidu zapomenout, za nějaké roky jsou průhledy dávno zarostlé…
V závěru se výstup přeci jen mírní a tím už víme, že jsme u rozcestí Ripperův kámen. S výškou 940 m je to vlastně nejvyšší místo trasy. Jan (Johann) Ripper byl důstojníkem rakouské armády. Při svém ozdravném pobytu se seznámil s dcerou V. Priessnitze, kterou pojal za manželku, byl tak vlastně Priessnitzovým zetěm, ale posmrtným (Priessnitz zemřel 1851, svatba byla 1856). Ripper opustil armádu a podílel se na rozvoji lázní, je i spoluzakladatelem Moravsko-slezského sudetohorského spolku. Kromě pamětního kamene nás tu čeká i odpočinkový přístřešek.
Dolů se musíme připravit, že bude následovat i to kamení. Zprvu je sice pěšina spíše šotolinová, ale postupně přibývá i kamenný podklad, A pokud zaprší, někdy i teče potůček přímo pod našima nohama. Trasa je zde víceméně stále v lese, takže prozatím jsme ušetřeni nějakých výhledů.
Les se trošku otevře u rozcestí Pod Sokolím, kudy probíhá i několik lesních cest s cyklotrasami. K těm cyklotrasám patří i několik úseků Rychlebských stezek, tak není divu, že tu potkáváme více cyklistů na celoodpružených kolech, povětšinou vybavených kromě přileb u různými loketními a kolenovými chrániči.
Naše červená se zase spustí do lesa po pěkně kamenité stezce a i zde se někdy stane, že jdeme potůčkem (spíše několika potůčky). Po nějakých 400 m se trošku rozvírá les a na naší levici vidíme v lese několik kamenných odvalů z bývalého žulového lomu. Stranou od stezky objevíme i polorozpadlý dům lomového zázemí. A dál podle stezky i pěkně na sucho vyskládanou zeď z kamení, místy se už ale rozpadající. Na konci pak výklenek s pramenem zasvěcený Panně Marii.
Pomalu se i mírní sklon cesty a přecházíme na širší lesní cestu, která se kříží s pohodlnějšími lesními cestami, i s asfaltovými povrchy. Těsně před rozcestím Prudký potok je naše cesta dokonce i dlážděná. A tady se vydáme po té zmíněné asfaltce. K okraji lesa nás provází i zelené značení Rychlebského trailu. Jde tu ale i o běžné cykloznačení (6046), takže se setkáme i z běžněji vypadajícími cyklisty. Minuli jsme pár budov patřící k osadě Staré Podhradí a roztroušené chalupy nás provází po polní cestě na okraji lesa. Trošku v zatáčkách a remízcích míříme k výraznějšímu návrší Hradiska. Na kraji lesa se k nám na chvíli připojí zelená TZ od Černé Vody, nás ale asi bude více zajímat významová značka ke zřícenině Kaltenštejna. Hrad vznikl koncem 13. století, opuštěn byl v 15. století, část materiálu posloužil jak okolním chalupníkům, tak prý až v Javorníku na zámku. Naštěstí pořád toho zbylo dost, tak není divu, že byť je hrad skrytý převážně v bukovém lese, o návštěvníky tu není zcela nouze.
Vracíme se na úpatí kopce a po okraji lesa sledujeme zprvu západní směr. Po průchodu lesním porostem se obracíme víc k severu a procházíme spíše otevřenou krajinou luk a polí. Mezi tím se objevují roztroušená stavení, dnes leckdy rekreačních chalup. Kaltenštejnem jsme vlastně opustili Rychlebské hory (jejich Sokolský hřbet) a přešli do podhůří, kterému se říká Žulovská pahorkatina. Ve čtvrtohorách až sem zasahoval pevninský ledovec a i díky jeho činnosti se obnažily tvrdší vyvřelé horniny granitu (žuly). A toho se v minulých dobách hojně využívalo, jak se opět otáčíme k západu, přicházíme do okraje Černé Vody, kde bývalo a je lomů několik. Pokud budeme mít štěstí občerstvíme se v Chlastánku u Rampy (bohužel bylo zavřeno). Malá odbočka nás zavede k malému jezírku u Malé rampy, ale asi zajímavější bude pokračovat nějakých 200 metrů k samotné Rampě. Ta je jedním z nejznámějších již opuštěných lomů. Spousta lomu kolem Žulové je zatopených a není divu, že jsou vyhledávanými místy ke slunění a koupání.
Za dalším rozcestím, Černá Voda-lomy končí asfaltový povrch, ale není ti zcela výhodou. Značení tu totiž vede po zrušené železnici, po které zbylo štěrkové podloží, takže bych asi nedoporučoval jízdu cyklistům na silničním kole, protože je tu i vedená trasa 6046, tedy silniční trasa (to by mě zajímalo, jaká kritéria jsou na takové cesty). Po železnici se původně dopravoval vytěžený kámen, ale většina lomů už neexistuje, tak se koleje vytrhaly.
Než dojedeme k Žulové, čeká nás ještě menší stoupání k osadě Starost. Kde je hned několik opuštěných lomů. Některé jsou již poměrně staré a ponuré, další lom (lihovar) vypadá spíše jako rybník (taky jako rybník slouží).
Už jsme ale na jižním okraji samotné Žulové, naše cesta se přivine k toku Vidnávky, která nás vede k závěru trasy nedaleko zdejšího nádraží.