Ostrov Martinik

Martinik (francouzsky Martinique) je ostrov v Karibském moři, známý jako jeden z ostrovů Karibiku. Je to zámořský region Francie a je tedy i součástí Evropské unie.

Měna: Euro

Úřední jazyk: francouzština

Hlavní město: Fort-de-France

Další města: Saint Pierre, Sainte Luce, Tartan

Počet obyvatel: 425000

Národnostní složení: černoši a míšenci 90 %, běloši 5 %, Indové, Číňané 5 %

Rozloha: 1100 km2. Rozmanitý povrch ostrova, měřícího na délku 65 km a na šířku 20 km, tvoří kopce, nížiny i Hory - nejvyšší hora je Mont Pelée, aktivní sopka na severu ostrova, která ční do výšky 1397 m. Centru ostrova dominuje malebné pohoří Pitons du Carbet, dosahující výšky 1207 m.

Téměř třetinu ostrova však pokrývají lesy (svahy hor pokrývají deštné pralesy) a další část pole s ananasovníky, banánovníky a cukrovou třtinou. Je zde množství barevných kvetoucích rostlin, jejich výskyt se liší podle nadmořské výšky a vlhkosti. V jižní sušší části je spíše sušší vegetace, např. kaktusy, akácie apod.

Na ostrově je mnohem více měst a obcí, než bývá v Karibiku obvyklé. Přes velký rozvoj cestovního ruchu a neustávající příliv turistů se zde najdou i tiché rybářské vesnice, nedotčené panenské pláže a v horách množství turistických tras.

Něco z historie i současnosti:

Prvními Evropany byli 15. června roku 1502 námořníci Kryštofa Kolumba. Narazili tu jen na hrstky karibských indiánů. Příliv kolonistů tradiční domorodou kulturu brzy smetl ze světa. Na počátku 17. století osídlili ostrov francouzští zemědělci. Vylodili se na severozápadě ostrova v roce 1635. Tady pak založili osadu Saint-Pierre, která se brzy stala hlavním městem země. Vzhledem k úrodnosti KRAJINY začaly nově založené cukrové plantáže velmi prosperovat a bylo potřeba stále více pracovních sil na jejich obdělání. Proto vydal král Ludvík XIII. 31. října 1636 povolení k dovážení otroků z Afriky, jejichž potomci dodnes tvoří většinu martinického obyvatelstva.

Kolonizátoři rychle vybudovali několik velkých center obchodu. V roce 1640 vznikl přístav Fort-de-France, protože bylo třeba rozjet námořní obchod .

V roce 1685 byl formulován tzv. Colbertův zákon, podle jehož 60 článků se s otroky zacházelo až do roku 1848.

Období mezi lety 1794 až 1815 se neslo ve znamení britské okupace, která nejvíc vynášela obchodníkům - otevřelo jim to další odbyt na britských trzích.

V roce 1815 byl ostrov znovu předán do rukou Francie. Největší vliv měl v té době francouzský ministr Victor Schoelcher, který v roce 1848 podepsal dekret rušící otroctví. Dodnes je oslavován jako jeden z národních hrdinů.

Zásadní měrou ovlivnila prosperitu ostrova přírodní katastrofa z roku 1902. Dne 8. května zničil výbuch sopky Mont Pelée celé hlavní město Saint Pierre. Katastrofa si vyžádala takřka 30 000 životů. Krátce na to byl hlavním městem uznán přístav Fort-de-France.

19. května 1946 byl Martinik oficiálně uznán francouzským zámořským departmentem. Tento stav trvá dosud.

Fort-de-France je od roku 1902 hlavním městem ostrova. Přestože se jedná o největší středisko této oblasti Karibiku, jeho největší kouzlo spočívá v zasazení do okolní přírody - leží na okraji pekrásné zátoky v Baie des Flamands a na severu je rámováno pohořím Pitons du Carbet. Kolem jachtového přístavu se prostírá 5 ha zeleně, nazývaných La Savane, a obklopených hotely, Restauracemi, kavárnami a butiky.

Město bylo založeno guvernérem Jeanem de Baas v roce 1669, ale až jeho následník, hrabě de Blénac, dokončil jeho výstavbu a také výstavbu pevnosti, dnes známé jako Fort Saint-Louis. Odtud i jméno města, Fort-de-France, jež znamená doslova „francouzská pevnost". Od r. 1692

Ačkoli zde sídlili francouzští guvernéři, roli nejdůležitějšího hospodářského i kulturního centra Martiniku plnilo starší a lidnatější město Saint-Pierre, a to až do r. 1902, kdy výbuch sopky zvané Mont Pelée doslova vymazal toto město z mapy i s jeho obyvateli. Po této události se Fort de France stal hlavním městem ostrova, počet obyvatel prudce narostl a v poměrně krátké době byly vystavěny celé nové čtvrti.

Nyní je to tedy moderní město s půvabnou atmosférou, kde se spojuje kouzlo Pařížských ulic s atmosférou Karibiku. Zde je také největší letiště, kam létají letadla z celého světa a samozřejmě i z Evropy. Odtud se pak letecky nebo lodí můžete dostat na ostatní ostrovy Karibiku.

Saint-Pierre je bývalé hlavní město, které plnilo roli nejdůležitějšího hospodářského i kulturního centra Martiniku, někdy bylo také nazývané „malou Paříží". 7 km severně od města se do výšky 1397 m nad mořem tyčí hora - stále činná sopka Mont Peleé, jejíž výbuch v r. 1902 způsobil jednu z největších přírodních katastrof v novodobých dějinách - zničil téměř celé toto město, které bylo znovu postaveno, některé domy s tepanými kovovými balkóny připomínají atmosféru konce 19. století.

Nejimpozantnějším místem Saint Pierre jsou asi ruiny starého divadla na severu města. Bohatě zdobená budova původního divadla, ve kterém se svého času konala představení pro 800 diváků, je stále jedním z nejnavštěvovanějších míst města. Těsně vedle divadla jsou vidět zbytky vězeňské cely, ve které přežil jediný vězeň celou sopečnou apokalypsu.

Další velice zajímavou stavbou je katedrála, kterou se podařilo z trosek obnovit - ne však v její původní kráse, jak je vidět na zobrazených dokumentech.

Překrásné jsou místní pláže s velmi jemným černým pískem a nacházejí se na severu města.

Něco z osobních zážitků při naší plavbě po Karibiku:

Letiště Fort-de-France si nezadá s žádným moderním letištěm - to byl náš první zážitek. Není problém sehnat taxíka, takže není problém se od letadla dostat přímo do centra hlavnímo města nebo do přístaviště k moři, pokud na vás na čeká jachta.

Město Fort-de-France - pokud očekáváte menší město na větším ostrově - hodně se pletete. My jsme do města připluli po moři - z dálky nás zaujala pověstná pevnost. Z mého pohledu je to město hodně přelidněné, plné aut. Je pravda, že jsme ve městě prošli asi pouze hlavní centrum s ovocným trhem (tady nakoupíte převážnou většinu ovoce a zeleniny - v obchodech je jí minimálně), pár ulic, viděli jsme katedrálu, divadlo, překvapili nás fronty u bankomatů. A protože jsme chtěli užívat klidu a pohody moře a menších Městeček, poměrně rychle jsme odpluli.

Město Saint Pierre je dnes rozhodně menší - ničím nepřipomíná původní hlavní město. Při připlutí k městu vás zaujme v dálce hora Mont Pelée a blízko u pobřeží monumentální katedrála. To jsme netušili, že původně byla daleko monumentálnější. Městečko jsme zvládli projít poměrně celé, samozřejmě jsme navštívili i Trosky divadla, vězení i onu katedrálu. Zajímavé je, že některé domy vznikly na černých zdech původních domů, ten kontrast působí rozhodně velice zvláštně. Ve Městečku vládne klid a pohoda.

Do vnitrozemí jsme se dostali na severu ostrova. Zakotvili jsme poblíž černé pláže sopečného původu, které jsou pro tuto oblast typické, a vyrazili na dobrodružnou výpravu do vnitrozemí. Cílem byly zbytky staré továrny (založené r. 1720) na zpracování cukrové třtiny, ze které vyráběli rum Sant James. Ačkoli objekt je upraven jako muzeum, je doplněn obrázky a popisky, je veřejnosti uzavřen a cesta, která k němu vede je označena jako soukromá. Proto jsme pod vedením kapitána vyrazili cestou korytem potoka, plného kamení, vírů a divoké vody. Na závěr cesty jsme se prodírali liánami a bambusy. Ale stálo to za to. Poznali jsme bujné rostlinstvo ve vnitrozemí a Překvapily nás zbytky továrny. Byla to skutečně velká továrna s řadou dosud zachovaných prvků. Cestou zpátky jsme se vydali již cestě, kterou lemovaly kokosové palmy, papáji, kakaovníky.