Borovnice, Pecka, Borovnice

Kam a jak jedeme?

Poslední den dovolené na programu výlet do městečka a hradu Pecka. Bylo to po žluté. Ta to trochu obcházelo, ale my jsme už věděli, že na ni narazíme na návrší nad vlakovou zastávkou. Pavlína mi zase do kopce utekla, já jsem poskytoval rady nějakým zbloudivším automobilistům (zajímavé, chtěli do Nové Paky, pán se mně ptal na cestu, dáma vedle něj měla plný klín map), potom mě minul nějaký hluboce roztrpčený pán. Důvod roztrpčení jsem poznal záhy. V noci totiž pršelo, silnička byla namoklá, a on řídil tu Avii, která malebně čněla z příkopu. Ani obrázek jsem nestihl udělat. Znal to tu a s traktorem, který ho posléze vytáhl, byl u auta stejně, jako já. Nechtěl jsem provokovat. Ze silnice jsme sešli, lesními pěšinami ji ještě přeťali a nakonec u malebného torza věkovitého stromu u potoka Javorka jsme na ni opět vstoupili.

Cestou jsme zjistili, že ten déšť, který zanechal v Borovnici pár louží (a u silnice padlý náklaďáček) byl o pár kilometrů vedle pěknou bouřkou. Padlý buk měl jizvu po blesku a ještě byl cítit spáleninou.

Od suchého stromu se svatým obrázkem se šlo po silnici až k rybníčku na Javorce.

Je to opravdu zvláštní vodní dílko. Nejen, že jsem nikde nenašel jeho jméno, ale při posezení na lavičce jsem viděl netopýra, který mlsal vodoměrky. A to v půl jedenácté dopoledne letního času. Po krátkém odpočinku jsme po hrázi opustili silnici a po lesní cestě nás značka vedla k Pecce. Za chvíli byl hrad a zámek na dohled.

Další cesta vedla kolem místního kempu. Zaznamenal jsem nelibost, že nebydlíme. Já o něm věděl, na internetu byl, ale nezdálo se mi to to pravé ořechové. Potom mi dala za pravdu, povykovalo tam moc dětí.

Sešli jsme do Pecky, vzápětí bylo jasné, že nás čeká ještě pěkný kopec. Místní kostel byl dost vysoko nad námi.

Nakonec jsme našli i náměstí. Zaujala mě místní soukromá galerie (vstup zdarma) plná pěkných kamínků. Pavlína jich měla od včerejška plné zuby, dovnitř nešla. Já si prohlédl, s majitelem pohovořil, líbilo se mi. Potom jsme se rozdělili. Pavlína šla na hrad, já si vybral jednu z restaurací. Bylo tam docela dobře, ale jen krátce. Byli jsme tam ve špatnou dobu, kolem poledního, hrad byl zavřený, muselo by se hodinu čekat. A ještě jsme sháněli noviny, byl čtvrtek, byl v nich televizní program. Trafiku jsem našel, ale ta otevírala ještě později než hrad. Z náměstí jsme odcházeli kolem cukrárny. Ptal jsem se Pavlíny, jestli si nechce dát kafe s něčím dobrým. Nechtěla. O dvacet minut později, když jsme zase procházeli kolem kempu (tentokrát z druhé strany) už kafe chtěla. Občerstvení bylo uvnitř, na recepci měli i kýžené noviny. Když jsme šli k hospodě, zeptala se Pavlína, proč jsme si to kafe nedali v Pecce. Lehce jsem ji přetáhl deštníkem, ona mi za to málem urazila rameno. Kafe jsme si nakonec dali, otravovaly nás u toho vosy, a Pavlína uznala, že přeci jen jsem to ubytování vybral docela dobře.

Cesta nás teď vedla po zelené značce. První kilometry mírným stoupáním údolím levostranného přítoku Javorky. Zastavili jsme se tu u podivných erozí obnažených kořenů stromu.

Dal jsem si tu housku a cigaretu. Potůček jsme obešli a dost příkrým stoupáním jsme se dostali na hřeben. Tam byla cesta krásná. A rostly tam i krásné květiny.

Květinu jsem sebral, pak jsem našel ještě jednu, nakonec jsem je věnoval U Myšáka do kuchyně. Snad je spotřebovali.

Zelená vedla do Borovničky, cesta byla pohodová, chvílemi až krásná. Vedla dlouho lesem, nakonec přešla do luk s roztroušenými lesíky, kterými místy prokukoval železniční most místní lokálky.

Domlouvali jsme se, že před železničním přechodem odbočíme doleva, opustíme tím značku a vydáme se po cestách neznačených. To abychom nemuseli pěkných pár kilometrů po silnici. Pavlína šla vepředu a samozřejmě na to zapomněla. Málem jsem si namohl hlasivky, jak jsem ji vracel. Ještě jsem zaznamenal kopečky kolem Borovničky a nějaký ten roztroušený domeček a po polní cestě jsme začali mírně stoupat k západu.

Došli jsme až k bývalému větrnému mlýnu. Jeho obrázek byl na zdi U Myšáka. Ale ještě před tím, než jsme tam dorazili, objevil jsem výhled, u kterého jsem poznal, odkud byly malovány kulisy k večerníčku Krkonošské pohádky. Takový ten začátek, jak Krakonoš hory překračuje. Pohled úchvatný, bohužel moc zamlžený, o obrázek jsem se ani nepokusil. Na místě bývalého větrného mlýna, který přežil mnohé strázně, ale začátek komunistické normalizace v roce 1968 ne, udělali místní nadšenci malý pomníček.

Z vyvýšeniny (na mapě Zimní Strana, svah je obrácen k severu) byl nezamlžený pohled na hřeben nad Borovnicí, Letní Stranu. Panoramatko je brané z ruky.

Odtud jsme přeci jen cestou necestou sešplhali na silnici a doploužili se k Myšákovi.

Za čím jedeme?

Byl to poslední den dovolené a chtěli jsme projít část nádherné KRAJINY kolem Nové Paky. Dokonce i hrad byl v plánu, ale polední přestávka tu byla moc dlouhá.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Penzion U Myšáka v Borovnici má jen jednu chybu. Leží u poměrně rušné silnice. Jinak ubytování příjemné a kuchyně dobrá. V Pecce je možností občerstvení povícero.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zarputilému pesimistovi by se mohl nelíbit dost členitý terén, jinak opravdu není důvod ke stížnostem.

Ostatní informace

Na hradě Pecka se vstupné platí určitě, ale protože jsme tu byli v době polední pauzy, zase nevíme jaké. Ono už asi i bude jiné, výlet je poněkud retro (2009). Na náměstí v Pecce je příjemná galerie, protože je prodejní, vstupné se neplatilo. Byli jsme tu ještě v mé době předdigitální, obrázky jsou skenované.