Cesta k jezeru bez života.

Kam a jak jedeme?

Nádherné červencové jitro nás již zastihlo ve vlaku. Poslední přestupování na plzeňském nádraží a vlak se vydává na poslední část cesty do Třemošné. Jedeme sem poprvé a tak se těšíme na výlet neznámou krajinou. Když se chystáme k vystupování, ozývá se silný náraz a vlak prudce brzdí. Srážka s osobním autem končí smrtí řidičky a tak s ostatními cestujícími jdeme k nádraží. Část jich přechází na nedalekou silnici a my tam jdeme také. Přecházíme řeku Třemošnou a hledáme žlutou značku. V okrajové části obce ji máme a za chvíli již jdeme údolím po levém břehu řeky. Voda v řece je kalná a její vůně je tak trochu na obtíž. Přibližně po 3 km je chatová oblast, opuštěné koupaliště a starý mlýn. Přicházíme na silnici, která vede do Hromnic, ale raději dáváme přednost stinnějšímu údolí. Další shluk chat a tady značku i řeku opouštíme a pěšinkou ve stráni docházíme do obce a za čtvrthodinku se díváme na hnědočervenou hladinu jezera.

Za čím jedeme?

Hromnické jezírko je od roku 1975 přírodní památkou, jeho rozloha je 12, 2 ha. Vodní plocha jezírka má přibližně 2, 5 ha a okolí tvoří haldy, které jsou pozůstatkem těžby vitriolové břidlice. Při pohledu na 60 m vysoké stěny nad jezerem se tají dech. Prakticky s minimální technickou vybaveností, spíše se dá říci holýma rukama, byla vyhloubena tato obrovská jáma. Ale je vidět, že příroda pomalu a jistě dokáže zacelit i tyto rány. Břízy, borovice a sem tam nějaká tráva pomalu zabírají metr za metrem. Vlastně tady někde jsou počátky chemického průmyslu. Údajně se začalo s těžbou již v roce 1578, ta byla několikrát na různě dlouhá období přerušena. S masivnější výrobou se začalo až v roce 1807. Hlubinná těžba břidlice se v roce 1828 změnila na povrchovou. Princip spočíval v tom, že haldy byly polévány vodou a následný výluh se zpracovával na kyselinu sírovou. S objevením syntetické kyseliny sírové skončila v roce 1898 těžba i zde. Obcházíme celé jezírko a jen čas nás nutí opustit tato pozoruhodné místo. Od jezírka jdeme po zelené zpět do obce a přes Žichlice pokračujeme nejdříve lesem a později mezi poli do Dolan. Na Dolanském mostě přes Berounku měníme zelenou za modrou a po té jdeme do Chrasti u Plzně. Na okraji města přicházíme na zastávku Chrast u Plzně obec a kupodivu zároveň přijíždí motorák od Radnice.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo a pití jsme měli v batohu a oběd jsme si připravili nad jezírkem. Na žádnou otevřenou hospodu jsme během cesty nenarazili.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Bohužel začátek naší cesty poznamenala tragédie a i když šlo o neznámého člověka, těžko se dá takový zážitek vymazat. Jezírko a jeho okolí je hezké. Horší je kvalita vody v řece Třemešné, i chatař, se kterým jsme během cesty mluvili, nám potvrdil, že tomu tak vždy nebylo. Berounka nám připadala jako dálnice pro vodáky. Velmi hezké je barokní sousoší Spasitele, sv. Jakuba a sv. Jana Nepomuckého nedaleko jezírka.

Ostatní informace

Celá cesta má přibližně 16 až 17 km. Většinou se jde po rovině. Nejvyšší bod cesty je v lese za obcí Žichlice a je 405 m.n.m. Cestou mimo les je horší značení před obcí Dolany. Celá trasa je na mapě KČT č. 31 Plzeňsko.